Více než čtyřicet lidí z Rychnovska v pátek 23. srpna 1985 doslova přežilo svoji smrt. Zcela zaplněný zájezdový autobus smetl ze silnice padesátitunový kolos – ruský tank.

Podobně jako při nedávném neštěstí ve Studénce, kdy pendolino při nárazu oddělilo kabinu od zbytku polského kamionu, tank rozpůlil autobus plný lidí na dvě části. Jako zázrakem nikdo z cestujících při hrůzostrašné nehodě nezemřel.

To ráno začalo zcela nevinně. Lidé z tehdejšího okresního stavebního podniku se těšili na třídenní zájezd na sever Čech. Cílem měla být poznávací exkurze ve sklárnách v Kamenickém Šenově. „Na zájezd jsme vyrazili časně ráno. V autobuse panovala dobrá nálada. Na snídani jsme zastavili až v Jičíně a pokračovali v jízdě," vzpomíná řidič autobusu Zbyněk Zítko.

Autobus projel Mnichovým Hradištěm a mířil na Mimoň. Projet musel územím proslulého vojenského prostoru, který byl v letech 1968 až 1991 silně devastován působením sovětských vojsk.
Tank naštěstí neměl zajištěnou hlaveň

V lesním úseku za Kuřivody, které jsou po sloučení vsí a osad v roce 1992 součástí dnešního Ralska, se na silnici z pravé strany vyřítilo vojenské vozidlo. „Zahlédl jsem, jak se zpoza stromů vyhoupl lauf tanku, tak jsem autobus instinktivně strhl doleva a stihl na lidi zařvat. Jenže srážce už nešlo zabránit…," nevymaže Zítko šokující moment nikdy z paměti.

Pásy autobus roztrhly na dvě části

Autobus narazil čelně do hlavně tanku. „Měli jsme štěstí, že s největší pravděpodobností neměl zajištěnou věž, takže se lauf otočil. Jinak byl nás rozpáral, jako plechovku sardinek. Hlaveň praštila do předního skla, které mě pořezalo v obličeji. Pak už došlo ke střetu s pásy tanku. Zahrábly se do zadní nápravy autobusu a roztrhly ho na dva kusy. Přední část autobusu se přetočila na bok a na střechu a skončili jsme v příkopě mimo silnici."
Tank, který narazil do autobusu, byl prvním v koloně vojenských vozidel.

„Přes silnici přejely další tři nebo čtyři tanky. Stejně jako se nenadále objevily, tak zmizely na druhé straně v lese. Na místě zůstal jediný – ten, který nás sestřelil. Pod jeho pásy zůstala zadní část autobusu. Tank si couvl a zarazil o pár metrů dál. Řadu lidí náraz vymrštil ven z autobusu, byla klika, že nikoho nepřejel," dodává Zítko.

Zaskočil doktorku, měl lidi spočítány

Na předních sedadlech u dveří seděl Jaroslav Knapek se svojí manželkou Vlastou. „Nejvážněji se zranili lidé v odtržené zadní části autobusu a moje žena," vybavuje si vzpomínky po třech dlouhých desetiletích, které uplynuly od šokujícího zážitku.
„Ženy zoufale křičely, že je Joska Effenberk po smrti, ale naštěstí to nebyla pravda. odnesl si však ze srážky nepříjemné zranění pánve," konstatuje Knapek a vybavuje si další momenty: „Když na místo nehody dorazila první sanitka, tak se mě doktorka zeptala, kde leží mrtví. Říkal jsem, že žádní nejsou. A ona na to, jak to prý vím. Mám je spočítané, odpověděl jsem jí."

Také Knapek stejně jako Zítko považuje za největší štěstí v neštěstí, které potkalo účastníky zájezdu, že ruský tank neměl zajištěnou hlaveň. „V opačném případě by nám všem usekla hlavy. Práskla do čela autobusu, ale pak se celá věž i s laufem otočila. Rozhodující náraz dostal autobus od pásů tanku. Došlo k němu až za námi do pravého boku autobusu před zadní nápravou. Autobus se po něm rozlomil na dvě části, předek se převrátil na střechu. Pamatuji si, jak jsem se otočil, abych se podíval, kam zmizela ta hlaveň. Bylo to jako bych se podíval do komína."

Rentgen odhalil zlomený obratel

V okresní nemocnici v České Lípě měli napilno. Pro zraněné ze zájezdu vyčlenili celé patro. „Ležet tam zůstali jen tři nebo čtyři lidé. Moje žena podepsala revers, že chce domů. Až po pár letech odhalil rentgen, že si zlomila obratel. Odešla do invalidního důchodu," říká Knapek.
Oba aktéři kuriózní dopravní nehody si vybavují rozdílné vzpomínky na tehdejší chování ruských vojáků. „Oficíři tam jen stáli a vše mlčky pozorovali. Nikomu z nás nepomohli," rozčiluje se i po letech Jaroslav Knapek.

Zbyněk Zítko si jasně vzpomíná na bezprostřední reakce velitel kolony ruských tanků. „Od začátku se na nic nevymlouval a nezkoušel hodit vinu na srážce na nás. Postavil se k velkému problému rovně jako skutečný chlap. Neustále dokola opakoval, že to byla jejich chyba. Tvrdil, že nezajistili přejezd přes veřejnou komunikaci vojenskými regulovčíky, kteří obvykle zastavují dopravu na silnici, aby vojenská technika nikoho neohrozila."