Výlet z Jičína do Orlických hor a údolí Divoké Orlice

Orlické hory 18. 11. 2013
Po víkendovém výletě na Vysočinu s přáteli jsem se vydal opět sám znovu do Orlických hor, kde jsem navázal na putování po dělostřeleckých pevnostech jako je Tvrz Bouda v minulém týdnu.

Mladkov (510) ČD – Mladkov, náměstí 1 km – Petrovičky 3 km – Adam (765) 4.5 km – U křížku (730) 6.5 km – Studené (550) 10.5 km – Studenský horní les 14 km – Nekoř 17 km - Šedivec (470) 18.5 km – Letohrad (365), náměstí 22 km – Letohrad ČD 23 km.

Znovu vlakem ve 4.30 hodin z Jičína přes Hradec Králové, Týniště a Letohradu do Mladkova, kde jsem vystoupil v 8 hodin.

Město leží v hlubokém údolí Tiché Orlice. Jeho dominantou je barokní kostel sv. Jana Křtitele. U něho je socha sv. Jana Nepomuckého a socha Kalvárie. Na náměstí je mariánský sloup. Zajímavostí jsou dřevěné lidové stavby stejně jako v obci Petrovičky, kam jsem stoupal střídavě po silnici nebo polní stezkou po červené turistické značce. Dále k dělostřelecké tvrzi Adam, odkud je výhled na zalesněný hřbet Suchého vrchu a Kralický klášter; tentokráte ale byla velká oblačnost a občas i mlha. Poblíž je restaurace Chalupa pod Adamem, kde je plastika orla s rozepjatými křídly.

Před obcí České Petrovice jsem na hřebenu míjel dva bunkry, když z jednoho vycházel kouř nad terén a vedle stálo osobní auto. Zamířil jsem k němu a požádal o možnost prohlédnout si vnitřek bunkru. Pronajímatel souhlasil a věnoval se mi skoro půl hodiny a dokonce nabízel občerstvení. Ukázal mi všechny prostory uvnitř ve dvou podlažích a vysvětlil, k čemu vše sloužilo. Překvapilo mne, že teplota se uvnitř téměř nemění; právě bylo 12°C, tzn.více než venku 6°C, ale ani v zimě při mrazu až mínus 20°C neklesne uvnitř pod 8°C. Betonové stěny mají tloušťku 125 cm. Uvnitř je dostatek pitné vody z vrtu hlubokého 45 m a tak jsem viděl i splachovací záchod jako v každé domácnosti. V jedné místnosti byl v provozu agregát, a tak se všude svítilo a někde i topilo. Děla tam už nejsou, ale vzorky munice ano. Bylo to velmi zajímavé a pán středního věku bunkr využívá jako chalupu jak pro rodinu, tak pro schůzky s kamarády. Lesní cestou jsem pokračoval do obce Studené a u kostela odbočil vpravo opět do hustého lesa na křižovatku turistických cest označené Studenský horní les. Zde je známá báseň „Prosba lesa" od Rudolfa Těsnohlídka: Jsem dárcem tepla Tvého krbu za chladných nocí v zimě a dárcem příjemného chládku v žáru letního dne. Já jsem dal trámoví Tvému obydlí a desku Tvému stolu. Ze mne je lože, ve kterém spáváš i kleče Tvého rádla. Já jsem dal toporo Tvé sekeře a branku do Tvého plotu. Ze mne je dřevo Tvé kolébky i Tvé rakve. Já jsem tím, čím pro život je chléb a pro vázu květina. Vyslyš tedy prosbu mou, opatruj mne a chraň i pro věky budoucí.

Nedaleko odtud je přehradní nádrž Pastviny na horním toku Divoké Orlice. Polní cestou jsem sestoupil do obce Nekoř, kde je Mikulášský kostel a naproti škola, do které chodil například ministr Lux, jak je uvedeno na pamětní desce školy.

Po asfaltové cestě v polích jsem se přiblížil kostelu v malé obci Šedivec a do cíle cesty v Letohradě šel krajem starého listnatého lesa, což bylo romantické, zvláště při občasných stínech od prodírajícího se slunce na obloze. Vonící uzenářský krám na předměstí mne nalákal na skvělou prdelačku, které bylo mnoho, a moc jsem si pochutnal. První kroky mne zavedly k 15 metrů vysokému Mariánskému morovému sloupu a kašně uprostřed náměstí. Je tam i barokní kostel sv. Václava a vedle dominanta města raně barokní zámek a za ním velký park.

Líbilo se mi i podloubí na náměstí a pěkné obchůdky. Náměstí jsem opustil vedle městského muzea, kde sídlí informační středisko. Další velkou budovou je muzeum řemesel, kterou jsem minul cestou na vlakové nádraží. Odjížděl jsem domů už ve 14.30 hodin a nestihl vyhlídku na místě původního hradu Kyšperk (do roku 1950 se Letohrad jmenoval Kyšperk), odkud má být výhled na řeku Tichou Orlici a hrad Lanšperk; stejně tak kapli sv. Jana Nepomuckého na Kopečku, i když byla z daleka vidět. Do Jičína jsem se vrátil v17.24 hodin, kdy už byla naprostá tma, ale teplota skoro 10°C.
Těším se na další výlet už ve středu, kdy se chci do Orlických hor vrátit a začít v Rokytnici v Orlických horách.

V mé duši byla touha, abych se procházel v hlubokém lese, v němž je temno i za bílého dne – a mé přání se splnilo.

"Kdykoli jsme vítězili, dálo se to pokaždé více
převahou ducha nežli mocí fysickou, a kdykoli jsme
podlehli, býval tím vinen vždy nedostatek duchovní
činnosti, mravní statečnosti a odvahy."
Palacký

Okružní cesta z Rokytnice v Orlických horách k pevnosti
Hanička a zpět 20. 11. 2013

Pokračováním cest kolem významných vojenských pevností z let 1935 –
1938 byla dnes poutní cesta k jedné z největších a nejvýznamnějších
pevností Hanička.

Ráno jsem odjel vlakem z Jičína v 6.33 hodin přes Hradec Králové a Týniště do Doudleb nad Orlicí, abych využil hodinu volného času k prohlídce města. Jen drobně pršelo, což nevadilo, neboť bylo teplo; po ránu 6°C a bezvětří. První kroky směřovaly k půvabnému zámku, který byl ale už zavřený. Je to
pozdně renesanční zámek s ojedinělou sgrafitovou výzdobou. Odtud po mostě přes řeku Orlici, kde je překrásná škola a školka, asi nejhezčí budova ve městě.

Zato bývalá synagoga, kterou využívá českobratrská církev jako kostel, je v mnohem horším stavu. Odtud jsem pokračoval motorovým vláčkem jen asi se šesti cestujícími do Rokytnice v Orlických horách. Trať vede lesem sevřeným údolím podél řeky Orlice a stále stoupá, téměř o 300 m výše. Odtud jsem začal až v půl jedenácté své putování k pevnosti Hanička.

Doudleby 2 km – Rokytnice v Orlických horách, ČD – Rokytnice, náměstí (562) 3 km – Horní Rokytnice 6 km – Hanička, bus 8 km – Hanička, pevnost (830) 10 km – Pěchotní srub „U obrázku" (876) 11 km - Pěchotní srub „Poslední" (927) 11.5 km - křižovatka Anenský vrch, sedlo (945) 12.5 km – odbočka na Anenský vrch (961) 13 km - vrchol Anenský vrch (991) 13.5 km – U Anenského vrchu (949) 14.5 km – Říčky (626) 18.5 km - Horní Rokytnice 22.5 km – stopem do Rokytnice a prohlídka Rokytnice, ČD 24 km Z nádraží jsem přišel na Masarykovo náměstí a vyfotil pouze dominantu náměstí, tj. farní kostel Všech svatých a několik dřevěných domů.

Velmi svižným krokem jsem po silnici stoupal přes Horní Rokytnici k parkovišti pevnosti Hanička, kam jsem mohl jet i autobusem; já jej však ignoroval. Zde začala příjemná lesní cesta mírně stoupající až k pevnosti Hanička po červené turistické značce. Je to dělostřelecká tvrz, která byla budována jako součást našeho předválečného opevnění proti tehdejšímu Německu.

Výstavba probíhala v letech 1936 – 1938. Byla dokončena za necelé dva roky a její výstavba stála 28 milionů předválečných korun. Je zde plně vybavený úkryt a podzemní chodby až 36 metrů pod zemí. Dnes je to technická kulturní památka, ale v zimě je uzavřena.

Pokračoval jsem stále nahoru kolem pěchotních srubů, které byly pokryté mechem a hustá mlha nedovolila ani jejich dokumentaci. Naštěstí ale nepršelo a vítr zesílil až na samém vrcholu Anenského vrchu, kde je nová dřevěná rozhledna 17 m vysoká s vyhlídkovou plošinou ve výšce 12 m s točitým ocelovým schodištěm s názvem „Anna", v nadmořské výšce 961 m n.m., která byla slavnostně zprovozněna 28. října 2010. Anenský vrch je dominantou Orlických hor a Anna je jejich patronkou.

Zde začíná cesta Aloise Jiráska vedoucí až na Masarykovu chatu na Šerlichu, což je více jak 20 km. Nahoře hodně foukalo a trochu mrholilo. Proto jsem pospíchal po modré turistické značce dolů do Říček, což je horská ves v údolí řeky Říčky, kde bylo mnohem příjemněji, skoro bez mlhy. Je to známé lyžařské středisko, kde je mnoho roubených chalup rozesetých po svazích. Autobus odtud odjížděl až za hodinu a tak jsem pokračoval po silnici bez provozu do Horní Rokytnice. Z časových důvodů jsem zastavil projíždějící auto, které mne dovezlo na náměstí v Rokytnici, kde jsem si v klidu prohlédl mariánský sloup se sochou P. Marie a empírovou novorenesanční kašnu a poté i další duchovní památku, která si žádá opravu - kostel Nejsvětější Trojice.

Stejně tak raně barokní zámek na náměstí, který údajně nedávno získal nového majitele. Znovu jsem si prohlédl kostel Všech Svatých a dřevěné domy s vysokými lomenými štíty. Nakonec jsem hledal cestu na židovský hřbitov, který je v městském lesoparku v údolí Rokytenka. Stihl jsem motorový vlak v 15.21 hodin do Doudleb a odtud už spěšným vlakem do Hradce Králové a do Jičína, kam jsem se vrátil v 18.24 hodin. Teprve cestou domů ve vlaku jsem s chutí poobědval a hlavně popil jak Plzeňské, tak svůj oblíbený červený Tramín, neboť „ve víně je pravda, v pivu síla ji unést".

Cestou jsem si uvědomoval, jak jsem svobodný a šťastný a pro mne je
můj život smysluplný. Lituji lidičky kolem, kteří se dostávají do zajetí
konzumerismu, komerce či obchodních zájmů. Mám to štěstí, že mohu
dělat jen to, co chci a co mne těší. Je to ale svobodná volba každého.

Závěr: i když počasí není vždy ideální, všechno jde, když se chce.
Dodatek k poslednímu deníčku tohoto roku:
mám pro vás jednu potěšující zprávu nakonec. Tento deníček je letos
poslední a už nebudu dále plnit váš počítač a zdržovat vás od
zajímavějšího čtení, zvláště v období adventu. Dále budu chodit do
přírody, sám i s přáteli, kde mi je dobře a chci i nadále využít čas, který
mi je k životu dán. Život je jednoduchý, jen lidé si ho dělají složitým;
každý den je jen jednou za život.

Rád si užívám krásných dnů, i když mi
zbývá posledních pár snů. Užívejte si i vy všichni, neboť život žijeme jen
jednou; nedá se opakovat.
Končím posledním mottem:
„Život je nádherná kniha,
ale nemá cenu pro toho,
kdo neumí číst".
V Jičíně 18. a 20. 11. 2013   I v a n Pírko
Jitka Press, Jičín
Copyright © Jitka 2013