Rádi přivítáme vaše další příspěvky, které je možné posílat na e-mailovou adresu encyklopedie.VC@denik.cz.

Písmeno M (pokračování)

Mariánské sousoší

Barokní soubor na Velkém náměstí v Hradci Králové, který vznikl v letech 1714 – 1717. O jeho postavení bylo rozhodnuto po velké morové epidemii v Čechách (1713) z vděčnosti za to, že jí město nebylo postiženo. Proto jeho součástí je i morový sloup. Autorství  souboru je historiky jen odhadováno. Stavební kompozici přisuzují Janu Blažejovi Santinimu, nejasní jsou i autoři soch světců (Giovanni Battista Bull, Jan Pavel Cechpauer): sv. Anny, sv. Jáchyma, sv. Jana Nepomuckého a sv. Karla Boromejského. Ve výklencích se nacházejí ležící sochy sv. Rozálie a sv. Františka Xaverského.
Najdete zde i reliéfy korunovaného lva s písmenem G (znak města),  dvouhlavého orla s říšským žezlem a mečem (znak císařství) a ve čtyřech válcovitých soklech další sochy světců – sv. Václava, sv. Josefa, sv. Šebestiána) a sv. Vavřince. Devatenáctimetrový centrální sloup má bohatě zdobenou korintskou hlavicí a vrcholí sochou Panny Marie v nadživotní velikosti se svatozáří a s figurkami andílků.

K mariánskému sousoší chodívala procesí a konaly se u něj pobožnosti. V listopadu a prosinci roku 1989 se k němu svolávaly manifestace při konci komunistického režimu. Poslední restaurátorské práce se na něm uskutečnily v roce 2004.

Na Pernštýnském náměstí v Pardubicích byl barokní, šest metrů vysoký morový sloup, na jehož vrcholku stojí na srpku měsíce socha Panny Marie, vztyčen v roce 1695. V letech 1773 až 1777 toto dílo neznámého italského umělce upravil pardubický sochař a řezbář Jakub Teplý. Štíhlý sloup umístil na vyšší podstavec a vytvořil kolem něj balustrádu s osmi sochami světců. K patě sloupu postavil sochy sv. Václava, sv. Ludmily, sv. Norberta a sv. Vojtěcha, na balustrádu umístil sochy sv. Ivana, sv. Jana Nepomuckého, sv. Prokopa a sv. Josefa. Rohy balustrády zdobí skulptury ležících lvů s korunkami, boky plastické znaky svatováclavské orlice, dvouhlavé rakouské orlice, českého lva a města Pardubic. Rozsáhlou rekonstrukci morový sloup prodělal v roce 1994, další práce byly v roce 2003 a v roce 2011.

Morové sloupy najdeme i v dalších městech východních Čech, např. ve Dvoře  Králové nad Labem, Žacléři, Hořicích, Novém Městě nad Metuji, Chrudimi, Svitavách, Ústí nad Orlicí a celé řadě dalších.

Maršovská lípa

Patří k nejstarším stromům v Krkonoších. Jde o čtyři sta let rostoucí lípu malolistou a nejdete ji v historické části obce Horní Maršov mezi kostelem, farou a sochou sv. Jana.  Je vysoká 34 metrů, její obvod ve výšce 130 cm je 630 cm.  Dokázala odolat větrným kalamitám, bouřím, úderům blesků i požárům ve svém okolí. V roce 1821 vznikl její nejstarší obraz – je na vedutě Maršova, tedy na topograficky a malířsky přesném záznamu. V roce 1992 byla zařazena do kategorie Památný strom. O jedenáct let později pod lípu starosta obce spolu s místními dětmi zakopal vzkaz pro příští generace. V roce 2009 lípa získala 6. místo v celostátní anketě Strom roku. Díky projektu Zdravé stromy pro zítřek  v ní v roce 2012 udělala specializovaná firma z Police nad Metují zdravotní a odlehčovací řez a zároveň i revizi ošetření z let 2004, 2005 a 2006.

Martinec Jakub

Sbormistr a významný hudební odborník, mladší  bratr hokejistů Patrika a Tomáše, který se jako jediný z rodiny „sportovně nepotatil".  Otec Luboš (nar. 1951) hrál fotbal v Hradci Králové a pak II. ligu za Náchod, kde později i trénoval. Pak se dal na funkcionářskou dráhu – byl manažerem hokejistů HC Stadion Hradec Králové, který v roce 1993 postoupil poprvé v historii klubu do extraligy, pak dělal sportovního ředitele ve fotbalovém klubu v Náchodě a končil jako manažer fotbalistů hradecké Olympie. Dnes působí jako poradce skautingové společnosti pro výběr fotbalových talentů.

Jakub (nar. 23. 5. 1979) se od dětství věnuje sborovému zpěvu, zpívat začal v Jitru, později přešel do Boni Pueri. V něm byl více než deset let sbormistrem, stál u zrodu 1. soukromé sborové školy v Hradci Králové, v letech 2006 – 2010 byl jejím zástupcem ředitele pro uměleckou činnost a podílel se na dramaturgii práce tohoto tělesa. Od roku 2013 je odborným asistentem a vedoucím sborových studií na hudební fakultě Memorial University of Newfoundland v Kanadě, kde si našel i manželku Jennifer Beynon, rovněž sbormistryni, se kterou má dcery Elizabeth, Mayu a syna Bryna.  V oblasti sborového zpěvu zanechal výrazné stopy. Nastudoval řadu děl pro všechny významné světové festivaly. Např. nahrávka Brittenova A Ceremony of Carols byla oceněna prestižním titulem Recording of the Month na Classical Music Web v roce 2004.

Martinec Patrik

Úspěšný hokejista (nar. 4. 9. 1971), který začínal v HC Stadion Hradec Králové. Tři sezony hrál extraligu v Pardubicích (1990 až  1993), ale v sezoně 1993 – 1994 byl spolu s otcem Lubošem (manažer) a bratrem Tomášem (spoluhráč) u toho, kdy Hradec Králové poprvé v historii postoupil do extraligy. Po sestupu zamířil do pražské Sparty, kde hrál šest sezon a byl členem týmu, který v roce 2000 získal titul mistra České republiky. Za českou reprezentaci odehrál čtyři utkání a vstřelil dvě branky. Odskočil si do ruské ligy (Ak Bars Kazaň), kde se stal vicemistrem Ruska, ale vrátil se do Sparty a následně zamířil do Slavie. Pak oblékal dres Litvínova a v sezoně 2005 – 2006 přestoupil do korejského  týmu Anyang Halla, kde byl šest sezon. Má odtud dva tituly – v Korejské lize jej získal v roce 2009 a v Asijské lize v roce 2010. Patřil k nejlepším nahrávačům, tuto soutěž dvakrát vyhrál v naší extralize, kde byl v sezoně 2000 – 2001 i nejproduktivnějším hráčem základní části. V Asijské hokejové lize získal trofej za nahrávky třikrát, v sezoně 2006 – 2007 v ní byl nejproduktivnějším hráčem. Aktivní kariéru zde ukončil v osmatřiceti letech, ale následně byl v klubu jmenován asistentem trenéra a podílel se na zisku  titulu za vítězství v Asijské lize. Po roce se vrátil do Prahy a ve Spartě byl v sezoně 2011 – 2012 jedním z asistentů  trenéra Josefa Jandače. V současnosti zde působí jako sportovní manažer. Má dcery Nicol a Anetu.

Martinec Tomáš

Narodil se 4. 9. 1973 a je odchovancem hokejového klubu Stadion Hradec, za který hrál ve všech mládežnických kategoriích a pak v I. ČNHL dospělých.  Byl u historického postupu do extraligy (1993). Nejvyšší soutěž hrál i za Olomouc, Pardubice, Karlovy Vary, Litvínov a Ústí nad Labem, oblékal i dres slovenského Zvolena. V sezoně 1997 – 1998 získal trofej nejužitečnějšího hráče extraligy v bodování „plus-minus". První ligu hrál za Chrudim a Hradec Králové. V současné době je asistentem generálního manažera HC Mountfield a šéftrenérem u hradeckých mládežnických týmů klubu HC Královští lvi. V sezoně 2013-2014 se podílel na zisku historicky prvního titulu mistrů ČR, který vybojovali mladší dorostenci. Má tři syny Vítka, Denise a Matyáše, vyženil dceru Michaelu.

Martinec Tomáš

Hokejista, syn reprezentanta Vladimíra Martince, se narodil 5. 3. 1976 v Pardubicích. V české extralize odehrál v sezoně 1997 – 1998 v dresu HC Slezan Opava 16 utkání, většinu zápasů v této sezoně odehrál v 1. lize s dresu HC Přerov. Prosadil se v Německu, kde za dvanáct sezon v nejvyšší soutěži odehrál 621 utkání a dal 140 gólů. Jako hráč Mannheimu získal v roce 2007 mistrovský titul, hrával i za Kaufbeuren, Iselhorn a Nürnberg. Německo reprezentoval na čtyřech mistrovstvích světa (2002 – 2005), jedné olympiádě (2006) a jednou hrál i Světový pohár (204). V současné době je trenérem mládeže v týmu Jungadler Mannheim.

Martinec Vladimír

Škoda, že v 70. letech nestačily geniální schopnosti k tomu, aby hokejisté mohli z Československa svobodně odcházet do NHL. To by jeho třináctka byla posvátná po celém světě.

Vladimír Martinec platil v té době za nejlepší pravé křídlo planety. Hokejový básník, poeta, génius… Vyberte si.
Narodil se 22. prosince 1949 v Lomnici nad Popelkou. Kromě hokeje hrál skvěle i fotbal. Proč nakonec skončil u ledu? Na krajských přeborech si patnáctiletého šikuly všiml Horymír Sekera a zavelel: „Ten musí do Pardubic." První velkou medaili vybojoval v roce 1968, kdy naše devatenáctka vybojovala zlato na juniorském mistrovství Evropy.

Kluk, co začínal na rybníku, rozjel svoji cestu za slávou a za pověstí jednoho z nejdominantnějších hokejistů světa. Na ledě se pořád usmíval, kličkoval, dával góly, řádil. A byl věrný Pardubicím, kromě vojny v Jihlavě v Československu nikde jinde nehrál, v 539 zápasech nastřílel 343 gólů, z řady Martinec – Novák – Šťastný měli nahnáno všichni od Litvínova až po Košice. Čtyřikrát vyhrál Zlatou hokejku (1973, 1975, 1976 a 1979), vybojoval 11 medailí z mistrovství světa, z toho tři zlaté (1972, 1976, 1977), stříbro a bronz získal na olympiádě (1976 resp. 1972). Reprezentační dres oblékl ve 289 utkáních, ve kterých dal 155 branek.. Tenhle chlapík na ledě válel. V sezoně 1972 – 1973 s Pardubicemi vybojoval i jejich historicky první titul.

V závěru kariéry si odskočil do Německa – od roku 1981 hrál za ESV Kaufbeuren, kde o čtyři roky později ukončil aktivní kariéru. Vrátil se domů a coby trenér v Pardubicích získal další dva tituly (sezony 1988 – 1989 a 2004 – 2005). V pozici asistent trenéra je trojnásobným mistrem světa, nechyběl ani při zlaté olympijské jízdě Naganem.

Vladimír Martinec, který byl v roce 2001 zařazen do Síně slávy IIHF,  uměl a umí vyhrávat. Velká škoda, že jeho neskutečné nápady nikdy nepoznalo zámoří… Nyní zastává v Pardubicích pozici šéftrenéra.

Martínek Karel, prof. RNDr., DrSc.

Rodák ze Dvora Králové nad Labem (1933) byl v roce 1953 z Vysoké školy chemicko-technologické v Praze vyslán na studia do Sovětského svazu. V roce 1958 obhájil diplom s vyznamenáním na chemické fakultě Lomonosovy univerzity v Moskvě. V roce 1977 se zde stal profesorem a vedoucím laboratoře chemické biologie. O pět let později byl vyznamenán nejvyšším sovětským vyznamenáním, Leninovou cenou,  za vývoj nových terapeutik pro kardiologii a léčbu akutních plicních tromboembolií. Je držitelem řady patentů v oboru využití bioreakcí pro fotografii a fonografii. Po více jak třiceti letech se vrátil do vlasti a stal se v letech 1986 – 1994 ředitelem a vedoucím vědeckým pracovníkem Ústavu organické chemie a biochemie Československé akademie věd, následně akademikem, členem prezidia a vědeckým sekretářem ČSAV.

V roce 1988 byl vyznamenán plaketou Mezinárodní biochemické společnosti a zlatou medailí Jaroslava Heyrovského ČSAV. V roce 1990 byl zvolen řádným členem Královské chemické společnosti v Londýně, zároveň i členem Akademie Evropy ve Štrasburku. I ve svém důchodovém věku je stále aktivní, věnuje se historii Královédvorska.

Martinová Věra

Populární zpěvačka a kytaristka, první dáma country music,  se narodila 2. 2. 1960 v Opočně jako Věra Šolínová. Žila v Dobrušce, kde chodila do ZŠ Pulická, pokračovala na Gymnáziu J.  F. Pelcla v Rychnově nad Kněžnou. V roce 1977 po dvou ročnících přešla na brněnskou konzervatoř. Po jejím absolutoriu zpívala v Orchestru Gustava Broma. V roce 1982 se stala členkou skupiny Schovanky, ale po pěti letech se vydala na sólovou dráhu. Už pod jménem Martinová se uvedla  hitem Malý dům nad skálou a série úspěšných písniček pokračovala skladbami Až na vrcholky hor nebo Dala jsem lásku řekám, úspěšné bylo její první album Dál jen vejdi. Vlastní country kapelu založila v roce 1987. Celkem jí vyšlo dvanáct desek, jedna z nich je platinová. V posledních letech se stala hvězdou letních country a folkových festivalů.

Její osobní život je protkán řadou až neuvěřitelných příhod a nepříjemných nehod a zdravotních komplikací.  V roce 1986 se Schovankami opustila hotel poblíž Černobylu těsně před tím, než došlo k havárii atomové elektrárny. 11. září 2001 byla sama bez rodiny v New Yorku nedaleko budov Světového obchodního centra, do kterých dvěma letadly narazili teroristé. V roce 1989 měla těžkou autonehodu. Vůz řízený jejím manažerem se srazil s neosvětleným vozidlem sovětské armády. Věra Martinová měla těžké zranění obličeje a oka – záchranka ji odvezla do nemocnice v Litomyšli, kde ji oko zachránili. Osmnáct let profesionálního života na pódiích prožila se znatelnými jizvami v obličeji, které jí laserem obrousili brněnští plastičtí chirurgové. V roce 2011 vyhrála boj s rakovinou prsu, o dva roky později se musela vyrovnávat s nepříjemným únavovým syndromem. Věra Martinová je vdaná, jejím manželem je bubeník Jaroslav Petrásek, se kterým má dceru Anežku (1993). Bydlí v domě za Prahou.

Martinů Bohuslav

Narodil 8. 12. 1890 v Poličce a už jako malý chlapec projevil hudební nadání. V 16 letech mu radní v Poličce poskytli stipendium a poslali ho na studia na Pražskou konzervatoř. Z konzervatoře byl však vyloučen a v roce 1912 složil na druhý pokus zkoušku ze hry na housle. Od roku 1915 hrál druhé housle, v letech 1920 – 1923 byl stálým členem České filharmonie. Přitom se neustále zdokonaloval ve hře a věnoval se skladbě. Byl ovlivněn dílem Antonína Dvořáka, Richarda Strausse a Debussyho. V roce 1922 se stal žákem Josefa Suka, v roce 1923 však získal stipendium na studia v Paříži. V roce 1940 odešel do Ameriky, kde v letech 1942 – 1946 vyučoval na Berkshire Music School, v letech 1948 – 1951 učil na univerzitě v Princetonu.

Ve svém díle byl Bohuslav Martinů ze začátku inspirován impresionismem. Jeho první skladbou jsou Tři jezdci na motivy Vrchlického balady. Známějším raným dílem je klavírní cyklus Loutky. Během pobytu ve Francii ho ovlivnil jazz, jehož prvky jsou v Jazzové suitě a v opeře Tři přání. Psal rovněž balety, z nichž nejznámější jsou Špalíček a Istar na motivy Zeyerova Gilgameše. Z jeho kantát je  třeba zmínit Gilgameše, Otvírání studánek a Polní mši. Mezi jeho orchestrální skladby patří Památník Lidicím, oslavu konce války zachycuje Čtvrtá symfonie. Ze symfonií byla nejúspěšnější Šestá symfonie. Z oper je  známá hlavně Julietta aneb Snář a Řecké pašije. Jeho tvorba dosáhla asi 300 skladeb, většina z nich byla vydána ve světových nakladatelstvích a hrána po celém světě.

V roce 1953 se Bohuslav Martinů vrátil do Evropy, žil v Nice a v Římě. Ke konci života pobýval ve Švýcarsku u svého přítele Paula Sachera. Bohuslav Martinů zemřel 28. 8. 1959 v Liestalu u Basileje ve Švýcarsku a byl pohřben v Poličce. V jeho rodném městě se každý rok koná na jeho počest Martinů Fest.