Rádi přivítáme vaše další příspěvky, které je možné posílat na e-mailovou adresu encyklopedie.VC@denik.cz.

Písmeno K (pokračování)

Kobera Vladimír, PhDr.

Hokejový trenér a vysokoškolský pedagog (nar. 23. 3. 1925 v Doksech) spojil svůj osobní i sportovní život s Hradcem Králové. Během studia na vysoké škole reprezentoval ČR na univerziádě v basketbalu. Hrál závodně ragby a jako hrající trenér získal tituly mistra republiky a několik let byl členem reprezentačního družstva. Po skončení aktivní kariéry se věnoval trénování ledního hokeje. Zakládal mužstvo Dukly Jihlava a přivedl ho do první ligy. Trénoval v Havlíčkově Brodě v době, kdy tam začínali hrát bratři Jaroslav a Jiří Holíkové. Působil jako trenér mj. ve Zlíně, Vsetíně, Žďáru nad Sázavou. Ve Švýcarsku trénoval EHC Kloten, s nímž získal titul. Působil u národního mužstva Švýcarska, trénoval i polský LKS Lodž.

Nejvíce času strávil v Hradci Králové, kde trénoval ligové mužstvo dospělých, věnoval se i mládeži. Byl odborným asistentem na Katedře tělesné výchovy PF Hradec Králové. Zemřel 12. 11. 1994 v Hradci Králové.

Kocian Jaroslav

Český houslový virtuos, skladatel a hudební pedagog se narodil 22. 2. 1883 v Ústí nad Orlicí. Housle studoval na Pražské konzervatoři ve třídě Otakara Ševčíka, hře na klavír a skladbě se učil u Antonína Dvořáka. Absolvoval v roce 1901. Koncertoval nejen na řadě míst Evropy, ale také v USA, Japonsku a na Dálném východě. Hrál i v prvním českém zvukovém filmu Tonka Šibenice (1930). V závěru života se věnoval už pouze pedagogické činnosti. Zemřel 8. 3. 1950 v Praze. Jméno Jaroslava Kociana nese základní umělecká škola v jeho rodném městě. V Ústí nad Orlicí se také pravidelně v první polovině května koná prestižní mezinárodní Kocianova houslová soutěž pro mladé houslisty. Letos se bude konat už 56. ročník. Mezi účastníky a vítězi soutěže byla za dobu její existence celá řada budoucích našich i zahraničních houslových virtuosů (mj. Václav Hudeček, Pavel Eret, Leoš Čepický, Pavel Šporcl, Stefan Milenkovič, Alexandru Tomescu). Další akcí spojenou s jeho jménem je Kocianovo Ústí. Duchovním otcem festivalu je houslový virtuos Jaroslav Svěcený. Letos v květnu se v Ústí nad Orlicí uskuteční po desáté. Milovníkům umění nabízí nejen zajímavé hudební projekty, ale kupříkladu i výstavy. Jeho součástí je Kocianova houslová soutěž.

Kocian Quido

Sochař, přední představitel českého umění na přelomu 19. a 20. století se narodil 7. března 1874 v Ústí nad Orlicí.  Byl žákem Josefa Václava Myslbeka. Kocianovu tvorbu ovlivnilo  setkání s osobnostmi tehdejšího evropského sochařství, hlavně pak s Francouzem Augustem Rodinem. Jeho zřejmě nejvýznamnější dílo Mrtvý Ábel vzniklo na začátku minulého století, realizováno bylo před  Sochařsko-keramickou školou v Hořicích v Podkrkonoší, na které působil od roku 1906 jako profesor. Druhý originál Mrtvého Ábela je od  roku 2008 umístěn v zahradě Hernychovy vily v Ústí nad Orlicí. Další Kocianovo významné dílo, socha Šárka, je  k vidění v českotřebovském parku Javorka.

Témata tvorby Quida Kociana jsou výhradně tragická. Za svého života se nedočkal odpovídajícího docenění přestože byl zřejmě jedním z nejvýznamnějších sochařů první poloviny minulého století u nás. Znovu objevován je až v posledních desetiletích. Zemřel 3. 1. 1928 v Hořicích.

Kočičí hrádek

Miniatura hradu, kterou koncem 19. století nechala v jihozápadní části slatiňanského zámeckého lesoparku postavit kněžna Vilemína Auerspergová. Hrádek vzbuzuje mezi současnými dětskými návštěvníky pravděpodobně stejné nadšení, jako tomu bylo u malých potomků rodiny Auerspergů.

V roce 2012 poničili Kočičí hrádek vandalové, kteří jej „rozbombardovali" kameny. Oblíbený cíl výletníků  několik měsíců vypadal jako by prošel středověkým obléháním spojeným s dělostřeleckou palbou. Město Slatiňany se tehdy zavázalo Kočičí hrádek opravit a ke zmíněnému účelu dokonce vypsalo veřejnou sbírku, takže hrádek byl opraven ještě ve stejném roce. Kromě oprav zdiva a doplnění fixačních prvků byl opatřen novým nátěrem. Špice hradních věžiček jsou od té doby oranžové, zatímco dříve byly červené.

Kočičí skály

Pískovcové útvary nacházející se ve spodní části stolové hory Ostaš. Jsou jedním ze dvou menších skalních měst, které se na této hoře nacházejí. Ještě v 18. století se tu v hojné míře vyskytovaly kočky divoké, podle nich se také celý skalní komplex jmenuje. Území je známé také pod názvy Dolní labyrint či Dolní bludiště. Zajímavým místem je mohutný skalní útvar o rozměrech 750 x 300 metrů – tzv. Kočičí hrad, který nabízí přírodní průlezy, jeskyňky a pukliny. Na jižním konci labyrintu se nachází Sluj českých bratří. Asi 30 metrů dlouhá skalní puklina byla podle pověstí zřejmě tajným útočištěm českých bratří v pobělohorské době. V červenci roku 1627 vydal císař  Ferdinand II. mandát, který přikazoval všem nekatolíkům do půl roku přestoupit na katolictví nebo opustit zemi. Pamětní kámen, který se ve sluji nachází s vyrytým kalichem a letopočtem 1627, připomíná právě odchod nekatolíků do exilu.

Kodejška Karel

Skokan na lyžích, rodák z Lomnice nad Popelkou (nar. 20. 3. 1947).  Poprvé na sebe výrazněji upozornil ziskem bronzové medaile na mistrovství světa v letech v Oberstdorfu (1973).  O rok později byl na mistrovství světa ve Falunu šestý. Vrcholem jeho kariéry byl rok 1975. V Kulmu se stal mistrem světa v letech. Po I. kole byl sice až desátý, ale posledním skokem vybojoval titul. V tomto roce byl na Turné čtyř můstků celkově čtvrtý (v Bischofshofenu 2., v Innsbrucku 4.). Za tyto úspěchy byl vyhlášen Nejlepším sportovcem ČSSR a Králem bílé stopy.

Startoval na zimních olympijských hrách v Sapporu (1972) a Insbrucku (1976). Jeho nejlepším umístěním bylo 7. místo na středním můstku v Sapporu. Aktivní kariéru končil jako člen Dukly Banská Bystrica. Později trénoval v liberecké Dukle, kde mezi jeho svěřence patřili mj. Pavel Ploc, Jaroslav Sakala nebo Jiří Malec. Po listopadu 1989 Karel Kodejška (na snímku čtk) s trénování skončil a byl vedoucím dopravy Ústavu termomechaniky Akademie věd v Praze.

Koletova hornická hudba

První oficiální zmínka o ní je v obecní kronice z roku 1864, kdy spoluotevírala Obecní školu ve Rtyni v Podkrkonoší. Základem prvního obsazení byli místní i okolní muzikanti, kteří do té doby muzicírovali v malých skupinkách. Nejběžnějšími nástroji chudých tkalců, drobných zemědělců a horníků byly většinou housle, klarinet a později nástroji plechové – křídlovka, baskřídlovka a heligon.

Rtyňská hudba dosáhla největšího rozkvětu s nástupem kapelníka Čeňka Kolety (1879 – 1967), který se chopil taktovky hned po návratu z vojny. Výborný houslista a klarinetista si získal patřičný respekt i tím, že vyučoval ve vlastní hudební škole ve Rtyni. Jeho tělesně handicapovaný bratr Karel, také výborný houslista, komponoval a pro orchestr napsal 1500 skladeb.

V roce 1969 hudba přijala  název Koletova, v roce 1962 se ve Rtyni konal první ročník festivalu, který je souputníkem Kmochova Kolína. Oba festivaly totiž vznikly na základě společného koncertu Kmochovy a Koletovy hudby Na Rychtě ve Rtyni v Podkrkonoší. Dnešní orchestr je moderním, na amatérské poměry velmi kvalitně obsazeným tělesem, kde se snoubí zkušenost i mládí. Může interpretovat skladby dvě stě i tři sta let staré, neztrácí pouto s koletovskou tradicí ani českou lidovkou generace Vacků, Vejvodů, Poncarů a dalších. V repertoáru  nechybí ani úpravy klasických i muzikálových melodií či moderní úpravy rockových skladeb.

Kolowrat Krakowský Kryštof

Pochází z rychnovské větve rodu Kolowratů Libštejnských-Krakowských, narodil se v roce 1927. Studoval lesnickou školu v Písku a později v Trutnově, kde se v únoru 1948 zúčastnil demonstrace proti nastupující totalitní moci. Byl zatčen a po sedmiměsíčním pobytu ve vazbě nastoupil k Pomocným technickým praporům. Pak pracoval u Státních lesů, později v tkalcovské továrně.

V roce 1953 byl znovu zatčen a vězněn za protistátní činnost. Poté pracoval v dolech. Po roce 1968 i s rodinou  emigroval do Rakouska, kde podnikal v rybářství (chov pstruhů). Po roce 1989 mu byly v restituci vráceny rybníky a lesy v Orlických horách, rodový zámek v Rychnově nad Kněžnou, zámek v Černíkovicích a lovecký zámeček Černá Voda v Orlických horách.

Správu majetku převzal po jeho smrti v roce 1999 syn Jan (nar. 1958), který žil do roku 1990 v Rakousku, kde vystudoval rybářskou školu a pracoval v otcově rybářství.

Komáří vrch

Přírodní rezervace na hlavním hřbetu Orlických hor nedaleko obce Říčky.  Jde o chráněné území, které má rozlohu 12,70 ha. Jsou zde zakrslé bučiny se smrkem, jeřábem a jedlí, vyskytují se tady i vzácné rostliny. V blízkosti vrcholu stojí vojenské opevnění, které mělo za II. světové války sloužit jako dělostřelecká pozorovatelna pro dělostřeleckou tvrz Hanička. V okolí je i několik dalších drobných pevnůstek z let 1936 – 1938.

Rezervací prochází naučná stezka Jiráskova cesta. Samotný Komáří vrch (992 m n. m.) je přístupný z Mezivrší po červené turistické značce. Severovýchodní a jihozápadní svahy vykazují značné převýšení a prudkost.  Nedaleko parkoviště na Mezivrší se nachází pěchotní srub R-S-89 U silnice.

Komenský Jan Amos

Pedagog, myslitel, spisovatel a filosof (28. 3. 1592 na jihovýchodní Moravě – 15. 11. 1670 v Amsterodamu) zanechal významnou stopu i ve východních Čechách.

Po porážce stavovského povstání (1621) opustil Fulnek a skrýval se na různých místech v Čechách a na Moravě, protože odmítal konvertovat ke katolictví. V roce 1624 začal působit v Brandýse nad Orlicí, kde se seznámil se svou druhou ženou Marií Dorotou Cyrillovou, se kterou měl dcery Dorotu Kristinu, Alžbětu Zuzanu a syna Daniela. Tady Komenský dopsal svou slavnou knihu Labyrint světa a ráj srdce, která vyšla v roce 1631. Odtud pak  odešel do exilu v Lešně.

V Brandýse nad Orlicí má učitel národů svůj pomník. Je umístěn hned vedle jeskyně, v níž svoje slavné dílo dokončoval. K jeho poctě je hned před pomníkem zbudován habrový labyrint. Toto přírodní bludiště vzniklo v roce 2003. Má tvar zeměkoule a rozměry 35 x 35 metrů. Malé stromečky během šesti let vytvořily celkem  635 metrů dlouhé stěny živého plotu. Prostor, který je plně přístupný, dělí rafinovaně přerušované rovnoběžky a poledníky, které mají komplikovat cestu do středu a zpět. Nezřídka putování návštěvníků v tomto prostoru trvá  déle než tři čtvrtě hodiny.

Komorní filharmonie

Jeden ze špičkových českých orchestrů působí v Pardubicích už od roku 1969. Je nejvýznamnějším uskupením profesionálních hudebníků v regionu. Koncertuje však i v dalších krajích České republiky a v zahraničí. Pravidelně se účastní nejvýznamnějších festivalů, ja¬kými jsou Pražské jaro, Smetanova Litomyšl a další. Komorní filharmonie vystupovala na prestižních evropských pódiích v Amsterdamu, Salcburku, Vídni a také třeba v Japonsku či USA.

Od roku 2009 je šéfdirigentem orchestru Marko Iva¬nović. Pestrý repertoár pardubické filharmonie sahá od barokních skladeb přes hudbu období klasicismu a romantismu až po soudobé kompozice a různé multižánrové projekty. Stále více se také zaměřuje na mladou i nejmladší generaci posluchačů.

Konopáč

Autokempink s přírodním koupalištěm v místní části Heřmanova Městce. Protéká jím Zlatý potok, na jehož čisté vodě byly kdysi založeny Eliščiny lázně. Přírodní koupaliště má dobré renomé díky své čistotě. Provozovatelé autokempu je každoročně po sezoně vypustí a vyčistí. Dno je z části zděné a písčité. Vzorky vody, které pravidelně odebírá hygienická stanice, jsou po celé léto bez závad. Voda si svou kvalitu zachovává po celou sezonu. Ozdobou koupaliště je 42 metrů dlouhý tobogán s vodotryskem, koupat se zde mohou i neplavci a nejmenší děti.

V poslední době si Autokempink Konopáč oblíbili vyznavači silných motorů. Srazy zde pořádají motorkáři nebo majitelé amerických aut či veteránů. Na Konopáči se vždy v září koná Babí léto v Železných horách, což je výstava, na které se prezentují výrobci a prodejci regionálních produktů.