Rádi přivítáme vaše další příspěvky, které je možné posílat na e-mailovou adresu encyklopedie.VC@denik.cz.

Písmeno K (pokračování)

Kaván František

Český malíř,  básník a překladatel z ruštiny se narodil 10. 9. 1866 ve Víchovské Lhotě u Jilemnice. Školu navštěvoval v Křížlicích a od svých čtrnácti let gymnázium v Hradci Králové. Ve městě na soutoku Labe s Orlicí se poprvé seznámil s díly Antonína Chittussiho a Julia Mařáka. Sám začal tvořit první malby, např.  civilní Telegrafní tyče nebo zelené variace Les u Víchovské Lhoty a Na Skalce Křížlické. Kvůli své první lásce Ludmile začal psát také první básně. Rodiče sice z něj chtěli mít kněze, ale nakonec svolili k tomu, že se po maturitě v roce 1889 rozhodl pro studium malířství.

Studoval na pražské Akademii v krajinářském ateliéru u Julia Mařáka. V roce 1900 získal diplom a zlatou medaili na Světové výstavě v Paříži za obraz Podmrak, který vytvořil roku 1894 ve své rodné vsi.

Dílo Františka Kavána, který zemřel 16. 12. 1941 v Libuni,  je spjaté s rodným krajem. Maloval především Krkonoše, také Vysočinu a Železné hory. Spolu s Otakarem Lebedou a Antonínem Slavíčkem patří k nejvýznamnějším českým krajinářům.

Keramické studio J. Tyrnerové

Sídlí v památkově chráněné budově barokní školy v centru obce Kohoutov na Trutnovsku. Činnost  zahájilo 3. 7. 1992 a téhož roku odstartovala i odborná praxe pro externí studenty Středního odborného učiliště umělecko-řemeslného v Praze. Jediným vyučujícím lektorem byla Jarmila Tyrnerová.

K původně rodinnému podniku manželů Tyrnerových se později přidali stálí  pracovníci a tým odborných lektorů. V roce 2008 mělo Keramické studio v nabídce 44 kurzů a 17 lektorů. Dnes nabízí nejen keramické kurzy od  nejjednodušších až po keltskou keramiku nebo vypalování v kochu – peci vytápěné dřevem, ale také rekvalifikační kurzy. Keramická škola stála u vzniku Lidových řemesel Kohoutov, přehlídky prodejců a lidových řemeslníků. Každý srpen na ni přijíždějí tisíce lidí.

Kinští

Příslušníci českého šlechtického rodu, jehož kořeny sahají až do 13. století – do časů vlády krále Přemysla Otakara I. Jejich původním sídlem byla vesnická tvrz Vchynice u Lovosic, odkud mají i své jméno – Vchynští. To se během staletí přeměnilo – začalo se psát jako Chynský, v období třicetileté války z toho pak byly tvary Kinský nebo Kinski. Generace příslušníků rodu se díky svým zásluhám, zdatnosti v hospodaření a službám Českému království postupně domohly vzestupu. Z vladyků se stali rytíři a z nich hrabata a dokonce knížata. Jejich znakem jsou tři kančí kly v rudém poli (v některých pramenech jsou uváděny též vlčí zuby). Jeho příslušníci se do našich dějin zapsali zvláště jako mecenáši věd a umění.

Z rozsáhlé historie rodu vybíráme některé zajímavosti, vážící se k našim krajům, kam sahají nejvýznamnější rodové větve– chlumecká, choceňská a kostelecká.

Chlumeckou založil hrabě František Ferdinand Kinský (1688 – 1741), který působil jako nejvyšší kancléř a poslanec zemí Koruny české při říšském sněmu. Významnou úlohu sehrál hrabě Norbert Octavián Kinský (1813 – 1896), který se zasloužil o založení a rozvoj chovu koní. V roce 1836 uspořádal první parforsní hon v Čechách a v roce 1874 založil tradici Velké pardubické.

Starší syn knížete Ferdinanda Rudolf (1802 – 1836) z choceňské větve podporoval české národní obrození, byl spoluzakladatelem a prvním kurátorem Matice české a podporovatelem Národního muzea.

Velkou pozornost kostelecké větve poutali její novodobí potomci. Po roce 1989 zrestituoval kostelecký zámek Josef Kinský (1913 – 2011). Po válce řídil rodinný podnik na Slovensku, který byl posléze znárodněn. V roce 1949 byl odsouzen na dva roky, v 50. letech strávil pět roků v uranových dolech. Poté se živil různě – jako překladatel, lakýrník či náborový pracovník u pojišťovny.  Po sametové revoluci se stal jednatelem společnosti Cihelna Kinský a působil i v dalších firmách. Jeho rodina se po restituci zasloužila o rekonstrukci empírového zámku v Kostelci nad Orlicí. Zemřel 14. 3. 2011 ve věku 97 let v rodném Kostelci nad Orlicí, kde byl čestným občanem. S manželkou Bernadettou měl dva syny.

Starší František (1947) pracoval v grafickém a reklamním oddělení Československé televize, po roce 1989 byl mj. kreativním ředitelem reklamní agentury Ogilvy & Mather. Od roku 2004 se  plně věnuje obnově a správě rodového majetku, hospodaření na polnostech a v lesích. Zejména však Novému zámku, který se díky řadě pořádaných akcí stává v posledních letech významným kulturním centrem.  František Kinský vstoupil do komunální politiky, stal se kosteleckým zastupitelem a díky preferenčním hlasům uspěl i v krajských volbách v roce 2010 na kandidátce hnutí Východočeši.

Mladší Antonín (1955 – 2012) vystudoval hotelovou školu a za totality pracoval jako hotelový recepční. Po roce 1989 byl spolumajitelem několika pražských restaurací, mnozí si ho vybaví z filmu Vladimíra Michálka Zapomenuté světlo.

Kladské pomezí

Turistický region v severovýchodních Čechách mezi Krkonošemi a Orlickými horami. Skládá se z mikroregionů a jeho správním, hospodářským a kulturním centrem je město Náchod. Z devíti zdejších chráněných oblastí přírody je největší CHKO Broumovsko, vyhlášená v roce 1991. Jde o území charakteristické zvlněnou krajinou s výhledy na Kladsko, Broumovsko, Náchodsko, Orlické a Jestřebí hory a Krkonoše;  láká i údolími řek Metuje a Úpy.  Kladské pomezí poskytuje ideální podmínky pro cyklotrasy, pěší turistiku a dovolenou. Nachází se zde velké množství historických památek, chráněných území, přírodních zajímavostí, míst dalekých rozhledů, zároveň i možností lyžování a turistiky.

Klapálek Karel

Český voják, člen československých legií v Rusku a později armádní generál se narodil 26. 5. 1893 v Novém Městě nad Metují v rodině železničáře.  V roce 1946 mu Novoměstští udělili čestné občanství, v roce 1969 byl ve městě otevřen stadion nesoucí jeho jméno a v roce 1993 byla na jeho rodném domě v Nádražní ulici čp. 127 (budova nádraží) umístěna pamětní deska. Po vzniku protektorátu Klapálek vedl českobudějovickou pobočku Obrany národa, po jejím rozbití v květnu 1940 uprchl do zahraničí. Bojoval v řadách britských vojsk v Africe (mimo jiné jako velitel československých jednotek při obraně Tobruku), v roce 1944 byl převelen do SSSR a účastnil se karpatsko-dukelské operace. V dubnu 1945 byl jmenován velitelem 1. československého armádního sboru, který pod jeho velením svedl bitvu o Břest. V letech 1945 – 1950 byl ve funkci vojenského velitele v Praze, poté ho jako politicky nespolehlivého propustili z armády. 1. 2. 1951 byl poslán do penze, po procesu s Rudolfem Slánským 20. 11. 1952 byl zatčen a převezen do věznice ve Valdicích. Následovalo vyloučení z KSČ, degradování a v listopadu 1954 odsouzení za sabotáž Košického vládního programu v armádě (6 let vězení, propadnutí majetku a ztráta občanských práv na 5 let). V roce 1956 byl však díky přímluvě Chruščova, Žukova a Koněva z vězení propuštěn, plně rehabilitován a získal zpět majetek i hodnost. V roce 1968 Klapálek vydal své paměti Ozvěny bojů a téhož roku mu prezident k již získanému Řádu rudé hvězdy a Řádu 25. února udělil titul Hrdina ČSSR. Poslední vyznamenání, Řád rudé zástavy, obdržel v roce 1984. Zemřel 18. 11. 1984 v Praze.

Klášterní zahrady

V Litomyšli  patří historicky k proboštskému chrámu Povýšení sv. Kříže, piaristickému klášteru s kostelem Nalezení sv. Kříže a k Augustově tiskárně. Samotná zahrada sloužila vždy jako užitková a okrasná, v době před vystavěním barokního piaristického chrámu měla renesanční úpravu. Později došlo na barokní úpravy, už tehdy tu byly zelinářská a ovocná zahrada i štěpnice. U proboštského kostela se nacházel jak katolický, tak protestantský hřbitov. Ještě ve 30. letech 20. století byly zahrady používány a udržovány. Po odchodu piaristů  v roce 1948 zcela zpustly a nebyly od té doby používané ani přístupné.

V roce 1997 město rozhodlo o jejich rekonstrukci s cílem vytvořit odpočinkové místo pro obyvatele i návštěvníky Litomyšle. Upravené zahrady byly veřejnosti zpřístupněny 2. 9. 2000.

Areál zahrad má rozlohu přes jeden hektar. Návštěvníci tu najdou altán s výhledem na město, „šachovnici" s trvalkami i květinové záhony. Plochy trávníků jsou určeny k volnému pohybu i odpočinku. V centru zahrad se nachází bazén s mlhovištěm a sousoší, které městu daroval sochař Olbram Zoubek.

Klicpera Václav Kliment

Český dramatik se narodil 23. 11. 1792 v Chlumci nad Cidlinou. V mládí prošel zajímavými školními štacemi. Vyučil se křejčím, pak řezníkem, ale po nemoci tohoto řemesla zanechal. Ve svých 16 letech (1808) odešel  studovat gymnázium do Prahy. Po jeho absolvování začal studovat medicínu, ale po dvou letech přestoupil na filosofickou fakultu, na které absolvoval aprobaci pro výuku v humanitních třídách gymnázií (1819).  Byl jmenován profesorem gymnázia v Hradci Králové, kde se svojí první ženou herečkou Annou Švamberkovou bydlel na Malém náměstí (čp. 112).  Byl členem skupiny buditelů (dále mj.  nakladatel Pospíšil, profesor Ziegler) a nejen svými hrami se zasloužil  o rozvoj českého divadelnictví, zdejší ochotníci dosáhli vynikající úrovně. Řadou nápadů se podílel na zkrášlení města (např. úpravy Kavčího plácku, instalace hodin na Bílé věži).  V roce 1833 byl jmenován čestným  občanem města. Po smrti manželky Anny se v roce 1838 znovu oženil s dcerou pekaře Janou Trnkovou. Na domě, kde s ní bydlel (Malé náměstí čp. 129), je umístěna pamětní deska.

V roce 1900 byla po něm pojmenována ulice v historickém centru města, o rok později si zdejší ochotnický spolek zvolil název Jednota divadelních ochotníků Klicpera. Dnešní Žižkovy sady se v letech 1950 – 1971 jmenovaly Klicperovy a také hradecká profesionální scéna nese název Klicperovo divadlo –  na její  budově je jeho busta od sochaře Vladimíra Preclíka.

V roce 1846 Klicpera odešel do Prahy, kde působil  jako profesor a od roku 1850 jako ředitel Akademického gymnázia. To bylo prvním českým gymnáziem v tehdejším Rakousku a učil zde mj. i Vítězslava Hálka, Jana Nerudu, Josefa Václava Friče a další. V revolučním roce 1848 byl zvolen do Národního výboru a stal se i zemským poslancem. Bachův režim ho však jako politicky nespolehlivou osobu v roce 1853 penzionoval.

Z více než 50 divadelních her jsou nejznámější Hadrián z Římsů, Rohovín Čtverrohý, Divotvorný hrnec a  Zlý jelen.  Z historických próz povídka Točník a vydal i sbírku zábavných veršů Deklamovánky.

Václav Kliment Klicpera zemřel 15. 9. 1859 v Praze a jeho pohřeb se stal protirakouskou demonstrací vlastenců. Pohřben je na Olšanském hřbitově.

Klicperovo divadlo

Budova hradeckého divadla se začala stavět v roce 1884 podle projektu a pod dohledem architekta V. Weinhengsta. Následující rok bylo divadlo slavnostně otevřeno hned třemi hrami: Klicperovou Eliškou Přemyslovnou, následovalo Šamberkovo Jedenácté přikázání a Hubička Bedřicha Smetany. Dnešní profesionální scéna vznikla v roce 1949 jako  Krajské oblastní divadlo Hradec Králové, do roku 1953 měla pobočnou scénu v Trutnově. V roce  1954 začalo významné čtrnáctileté působení režiséra Milana Páska.

V roce 1963 se přejmenovalo na Divadlo Vítězného února, v roce 1968 krátce na Klicperovo divadlo a v době normalizace to bylo opět Divadlo Vítězného února. Po sametové revoluci v roce 1989 se vrátilo k názvu Klicperovo divadlo. Od té doby, pod vedením ředitele Ladislava Zemana,  dosáhlo největších úspěchů. V anketě Nadace Alfréda Radoka bylo čtyřikrát vyhlášeno Divadlem roku České republiky (1998, 1999, 2001,  2003). Získalo i další prestižní ceny:  za inscenaci roku (2005 – David Drábek:  Akvabely, režie Vladimír Morávek), za ženský herecký výkon roku  Pavla Tomicová (1999 – Maryša ve hře Maryša – popravdě však „Mařka" a 2006 – Štěpa ve hře Petrolejové lampy), za scénografii (1999 – Pavel Sýkora a Jiří Buliš: Maryša – po pravdě však „Mařka", 2000 – Vladimír Franz: Hamlet a 2005 – Michal Pavlíček: Akvabely) a cenu Hvězd na vrbě (2003 – Vladimír Morávek za projekt Čechov Čechům). Soubor má celou řadu cen Thálie. Člen souboru Ondřej Malý je držitelem Českého lva a Ceny české filmové kritiky 2010 za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli, získal i Cenu RWE za objev roku – vše za film Pouta.

Od roku 1994 pořádá mezinárodní festival  Divadlo evropských regionů, od roku 2003 festival Čekání na Václava.

V posledních dvaceti letech se na pozici uměleckých šéfů vystřídali Michael Tarant (1994 – 1996), Vladimír Morávek (1996 – 2005), Ivo Krobot (2005 – 2007) a David Drábek (2008 – dosud). Soubor pořádá úspěšná zájezdová představení, velmi dobré reference získal i na mezinárodních festivalech (Belgie, Francie, Německo, Polsko, Rusko, Slovensko).

Divadlo, které je od roku 2007 obecně prospěšnou společností,  působí v Hradci Králové na čtyřech scénách – hlavní má 400 míst (po rekonstrukci je bezbariérová a pro sluchově postižené je instalována indukční smyčka), Studio Beseda má 130 míst, komorní scéna V podkroví 50 míst a letní scéna 300 míst. V areálu hlavní scény najdete Galerii u Klicperů (založena v roce 1990), Divadelní klub a restauraci Satchmo.

Klíč Karel

Rodák z Hostinného (30. 5. 1841) byl významným vynálezcem v oboru tiskových technik a věnoval se hlavně technice tisku z hloubky. Ve 14 letech začal studovat na malířské akademii v Praze, pro tvorbu karikatur rakouských ministrů však musel školu opustit. Studium dokončil až v roce 1862. Jeho otec byl chemik a výrobce barev, proto spolu v Brně  založili fotoateliér. Pracoval v Budapešti, ve Vídni a stále více se věnoval otázkám reprodukční techniky.

Zkušeností z litografické dílny i z ateliéru využil při vynálezu heliogravury – tisku z hloubky leptané měděné desky ozrněné asfaltem. Napadlo ho měděnou destičku pokrytou souvislou jemnou vrstvou asfaltového prášku zahřát nad plamenem. Prášek se přitavil, vynálezce na něm vyleptal obraz, poté mohl svou první heliogravuru  vytisknout.

V roce 1890 Klíč ve svém závodě v Anglii nahradil  měděnou desku měděným válcem, umožňujícím mnohem rychlejší tisk. Na vyleptané válce se nanášela barva, jejíž přebytek stíralo ostří ocelového nože. Tak vznikl další jeho vynález – rotační stírací hlubotisk, dodnes nejdokonalejší reprodukční technika kreseb, obrazů a fotografií.  Karel Klíč zemřel 16. 11. 1926 ve Vídni.

Uršula Kluková

Česká herečka má sice původ v Praze, ale narodila se 17. 8. 1941 v polském městě Nowa Ruda. Za svůj domov považuje  Broumov, kde dodnes bydlí. Stala se zdravotní sestrou, ale přitom se intenzivně věnovala divadlu. V Broumově spoluzaložila amatérský soubor Kladivadlo, který po profesionalizaci začal působit v Ústí nad Labem (1965 – 1972). Po jeho zrušení hrála v ústeckém Činoherním studiu (1972 – 1974), od poloviny 70. let  působí v Praze ( Divadlo Ateliér, Semafor, Divadlo Jiřího Grossmanna, Prozatímní divadlo F. R. Čecha, pohostinsky v Divadle Pavla Trávníčka a v Rokoku). Tři roky jezdila s vlastním představením jednoho herce Příhody lišky Uršuly.