Rádi přivítáme vaše další příspěvky, které je možné posílat na e-mailovou adresu encyklopedie.VC@denik.cz.

Písmeno K (pokračování)

Kaplan Karel, Doc. PhDr.

Rodák z Horního Jelení na Pardubicku (28. 8. 1928) je českým historikem a specializuje se na dějiny poválečného Československa.

Vystudoval dějiny politického vývoje Československa po II. světové válce. Působil jako konzultant pro historii v aparátu ÚV KSČ, což mu umožnilo přístup k tajným archivům. V druhé polovině 60. let se stal zástupcem ředitele Historického ústavu ČSAV, angažoval se ve prospěch Pražského jara. Po jeho potlačení byl vyhozen z práce i komunistické strany. V roce 1972 byl zatčen, krátce držen ve vazbě, ale k plánovanému procesu s ním nakonec nedošlo. V roce 1976 legálně odjel do NSR, kam si odvezl údaje získané z tajných archivů. Už o rok později mu bylo odebráno československé státní občanství. V exilu spolupracoval s řadou rozhlasových stanic, mj. se  Svobodnou Evropou, Hlasem Ameriky, BBC a řadou dalších. Po listopadu 1989 se vrátil a začal pracovat v Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky.

Prezident Václav Klaus mu 28 10. 2008 udělil medaili Za zásluhy o stát v oblasti vědy.

Kaplan Zdeněk

Známý parašutista se narodil 1. 12. 1928 v Roudničce u Hradce Králové. Byl dvojnásobným mistrem světa (1958, 1960), několikanásobným mistrem republiky a zasloužilým mistrem sportu.

Spolu s Jaroslavem Jehličkou a Gustavem Koubkem překonal světový rekord ve skoku ze stratosféry, při němž měli parašutisté v bombardéru IL 28B speciálně upravenou pumovnici. Rekordní pokus se uskutečnil 21. 3. 1957 po startu na letišti Mladá u Lysé nad Labem. Trojice vyskočila  z výšky 12 580 metrů a  volným pádem letěla  11 664 metrů. Překonala výkon 11 120 m sedmi sovětských parašutistů Savina, Nikolaje, Petrenka, Žukova, Dolgova, Romanjuga a Nikitina z 18. 7. 1955. O šest dnů později Jehlička, Kaplan a Koubek překonali i rekord při nočním seskoku: tentokrát vyskočili z výšky 12 815 metrů a své padáky otevřeli po 12 203 metrech volného pádu. Zdeněk Kaplan vycvičil jako instruktor v Hradci Králové a Hořicích stovky výsadkářů a dlouhé roky byl trenérem československého reprezentačního družstva parašutistů. Své zkušenosti z výcviku předával i výsadkářům v zahraničí. Po listopadu 1989 se stal aktivním členem Svazu letců České republiky.

Zemřel 27. 10. 2003 v Hradci jako poslední z legendární trojice rekordmanů a mistrů světa.

Kaplanová Valerie

Proslavila se mimo jiné jako „Bába Tutovka" v televizní soutěži. Nejčastěji hrála role matek a starých babiček. Hlavně kvůli své hubené a kostnaté postavě, zvrásněnému obličeji, nepřítomnému pohledu a skřípavému  hlasu.

Valerie Kaplanová se narodila 12. 9. 1917 v Hlinsku. Do jedenácti let  díky svému otci - obchodnímu zástupci s botami, žila  ve Vídni. Na jeho přání absolvovala rodinnou školu a stala se sekretářkou. Při zaměstnání hrála s ochotnickým souborem Živé jeviště.  Profesionální herečkou se stala až po II. světové válce. Hrála v oblastních divadlech: v Zemském divadle v Liberci (1945 – 1948), v Karlových Varech (1948 – 1949), v Národním divadle v Brně (1949 – 1950), v Divadle pracujících v dnešním  Zlíně (1950 – 1952), opět v Karlových Varech (1952 – 1961) a nakonec ve Východočeském divadle v Pardubicích (1961 – 1. 10. 1979), jehož byla členkou až do odchodu na odpočinek, ale vystupovala zde až do své smrti. Příležitostně hostovala i v Praze (Divadlo Na zábradlí aj.).

I při svém pardubickém angažmá byla oslovována  filmaři. Diváci ji mohli vidět ve filmech Honza málem králem (1976), Jára Cimrman ležící, spící (1983) nebo ve druhém a třetím díle Troškovy  trilogie Slunce seno (1989, 1991).  V českém filmu si naposledy zahrála v roli babičky Filomény v pohádkové komedii Šmankote, babičko, čaruj (1998). Jejího herectví využívaly i rozhlas (Pěnkava s Loutnou) a televize (seriály Dobrodružství kriminalistiky, Arabela se vrací, Třicet případů majora Zemana). Zemřela 12. 5. 1999 v Pardubicích.

Kara

Kožešnický průmysl a podnik, který neodmyslitelně patří k historii Trutnova. Kdysi národní podnik byl začleněný do výrobně hospodářské jednotky Průmysl kožešnický a galanterní. Zabýval se faremním chovem kožešinových zvířat, výkupem a zpracováním surových kožek, výrobou kožešin a kožešnické konfekce i jejich prodejem. V Trutnově byl známý obchod na náměstí v centru.  Kara sdružovala závody v Jaroměři, Brně, Bohuslavicích, Starém Kolíně, Praze, Hlinsku, Trenčíně, České Skalici a obchodní závody v Praze a Bratislavě. I dnes patří k předním firmám středoevropského trhu s koženými a kožešinovými oděvy. Provozuje 34 maloobchodní prodejen v ČR a 14 na Slovensku s kožichy a koženými oděvy a doplňky. Roční konsolidované tržby firmy se zhruba 200 zaměstnanci přesahují 350 milionů korun.

Karlova Koruna

Zámek v Chlumci nad Cidlinou dal postavit jako své reprezentační sídlo v letech 1721 – 1723 hrabě František Ferdinand Kinský, nejvyšší kancléř a lovčí Království českého. Plány zámku vypracoval Giovanni Santini-Aichl a stavbu pak vedl další ze známých stavitelů vrcholného baroka F. M. Kaňka. Na počest návštěvy císaře Karla IV. dostal jméno Karlova Koruna. Rozlehlý zámecký park (20 ha) je ve stylu anglické zahrady. Nedostatek prostorů v zámku vedl k výstavbě hospodářských budov v jeho okolí – jde o Tereziánský a Lichtensteinský trakt. Na počátku 19. století  stavitel Koch vystavěl empírovou oranžerii.
Chlumec a Kinští jsou spjati se slavnou tradicí parforsních honů a chovem koní.

V roce 1943 došlo k velkému požáru, při kterém byl zámek poškozen. Veškerý mobiliář, který se podařilo zachránit, byl rozvezen na zámecké objekty po celé republice (např. Zákupy, Opočno, Ratibořice, Kozel a jiné). Po roce 1948 byl zámek v držení československého státu a  v zámecké budově byla zřízena Národní galerie. V roce 1969 byl po dlouholeté rekonstrukci otevřen veřejnosti.

V roce 1992 byl majetek rodině Kinských vrácen a Národní galerie svou expozici zrušila. Kinští dohledali po celé republice svůj majetek a vytvořili interiérovou expozici, která se zabývá životem jejich rodiny a zároveň zachycuje chov koní na Chlumecku.

Karosa

Vysokomýtská firma, před listopadem 1989 nejvýznamnější výrobce autobusů v Československu. Její výroba navazovala na zdejší karosářskou tradici, kterou reprezentovala v první polovině minulého století společnost Carrosserie Sodomka.  O oblíbenosti vozidel této značky svědčilo, že ve vozech s jejími karoseriemi jezdili mj. herec Jan Werich, továrník Tomáš Baťa nebo manželka prezidenta Hana Benešová. Skvělou práci Sodomkovy firmy každoročně připomínají jedinečná setkání fandů veteránů: Sodomkovo Vysoké Mýto, zvěční ji i Muzeum českého karosářství, které má zde být otevřeno v letošním roce.

Na tradici výroby autobusů ve Vysokém Mýtě dnes navazuje společnost Iveco Czech Republic, a. s., která exportuje více než 90 procent své produkce do zhruba 30 zemí světa. Firma je významným zaměstnavatelem v regionu.

Kašpar Jan

Jedna z nejslavnějších postav českého letectví. Proslavil se zejména svými průkopnickými dálkovými lety.

Jan Kašpar se narodil 20. 5. 1883 v Pardubicích. Vystudoval strojní inženýrství na pražské technice. Začal pracovat v německé firmě Baase & Selve, která vyráběla součásti ke vzducholodím. Kašpar si však vzducholoď koupit nemohl, proto se rozhodl postavit si vlastní letadlo. To se mu podařilo, ale při prvním pokusu stroj rozbil. Nakonec mu nezbylo nic jiného, než si koupit hotové letadlo.  16. 4. 1910 se mu podařil dvoukilometrový let ve výšce 20 – 25 metrů. Tento den je proto označován za den zrodu českého letectví.

Při plánování prvního dálkového letu absolvoval 30. 4. 1911 zkušební let Pardubice – Chrudim (výška 400 m, čas: 24:23 minut). Ještě ten den uskutečnil Kapar první vzlet s cestujícím, kterým byl jeho bratranec Evžen Čihák. Svůj nejslavnější let  z Pardubic do Prahy-Velké Chuchle Kašpar vykonal 13. 5. 1991. Letěl ve výšce 800 metrů a vzdálenost 121 kilometrů absolvoval za 92 minut. Stroj je dodnes exponátem Národního technického muzea v Praze. Známý je i jeho první dálkový přelet s cestujícím. Trasu Mělník – Velká Chuchle na palubě s redaktorem Národní politiky Jaroslavem Kalvou absolvoval 16. 12. 1911 za 41:55 minut. Jeho úspěchy skončily s 1. světovou válkou. Osamělý, bez prostředků, zneuznán a duševně chorý spáchal 2. 3. 1927 sebevraždu.

Kaštanka

Vzácný park v Nasavrkách, v areálu o rozloze téměř dva hektary jsou kaštanovníky seté, které plodí jedlé kaštany. Stromy sice rostou především ve Středomoří, ale podařilo se je dobře adaptovat na zdejší klimatické podmínky. Prvních šest kaštanovníků jedlých nechal přivést tehdejší majitel nasavrckého panství Jan Adam Auersperg v roce 1774 z Itálie. Sad se rychle rozrostl a postupně zde bylo vysázeno kolem stovky stromů, ze kterých se dodnes zachovalo původních dvacet kusů. Nejstarší stromy jsou přes 240 let staré  a obvody některých kmenů měří 637 centimetrů. V roce 1991 byla Kaštanka vyhlášena přírodní památkou. Stromy v sadu však trpí stářím a také je ohrožuje takzvaná inkoustová choroba kaštanovníku, kterou způsobují houby. V roce 19897 zde bylo 141 stromů, v roce 1997 125 a dnes jich tu je 97.

Kolem sadu vede několik naučných stezek a turistických tras, i Kaštanka samotná je volně přístupná veřejnosti. Pro větší pohodlí zde byly nainstalovány lavičky a dětské prolézačky. Návštěvníci však nemohou sbírat jedlé kaštany, které stromy stále plodí. Ty může sklízet pouze město.

Katedrála sv. Ducha

Nepřehlédnutelná dominanta hradeckého náměstí, neodmyslitelná vertikála v siluetě města, výmluvný svědek bohaté historie věna českých královen i sídelní kostel biskupa. V průběhu staletí se o ni nejen dělili, ale také o ní pečovali české královny, měšťané i biskup. Za součást svého života ji považuje každý hradecký patriot, ať už se hlásí k církvi nebo ne.

Počátky stavby chrámu halí tajemství, nedochovala se žádná zakládací listina.  Přesto se vžila představa o královně Elišce Rejčce jako zakladatelce a za rok vzniku kostela se považuje příchod Eliščina královského dvora do města v roce 1308. Na vybraném místě patrně nějaký kostel stál, ale rozměry ani vzhledem neodpovídal představám uměnímilovné královny. Kostel byl vystavěn z režné cihly, typického materiálu pro nedaleké Slezsko, především pro město Vratislav. Další královnou, která zasáhla do stavebního vývoje, byla Alžběta Pomořanská. Po smrti svého manžela Karla IV. se odebrala do Hradce a usídlila se na hradě po Elišce Rejčce. Díky ní byl chrám svatého Ducha ke konci 14. století dokončen.

Ve středověku se ani Hradci Králové nevyhnuly  časté požáry.  27. 5. 1407 jeho hlavnímu kostelu oheň zničil  krovy a vážně poškodil klenby v presbytáři a v trojlodí. Ze statických důvodů byly sneseny nejen klenby, ale i větší část obvodového zdiva hlavní lodi včetně katedrálního opěrného systému. Všechno se muselo postavit znovu. V období husitské revoluce se město přiklonilo na stranu husitů a stalo se jejich důležitým opěrným bodem na východě Čech. Výraznou roli hráli také kněží od svatého Ducha Ambrož a později Jan Rokycana. Střediskem církve podobojí zůstal Hradec Králové až do třicetileté války, katolický kněz začal u svatého Ducha působit až od roku 1623.

Založení biskupství v roce 1664 s sebou přineslo povýšení kostela na katedrálu jako sídelní kostel biskupa. Nový význam podtrhly několikeré úpravy interiéru, při nichž vyrostly barokní oltáře. Na konci 18. století rozhořčení měšťanů vyvolal zásah příznivce osvícenských reforem biskupa Leopolda Haye, který nemilosrdně odstranil veškeré vnitřní vybavení, které mu připadalo příliš pompézní.

Dnešní podobu  katedrála získala v letech 1864 – 1901, kdy byla opravena a přitom regotizována architektem Františkem Schmoranzem. V interiéru byly odstraněny klasicistní oltáře a poslední zbytky baroka. Úpravy posledních let jsou ve srovnání s předchozí dobou kosmetického rázu, nicméně stále probíhají. S řešením liturgického prostoru v duchu Druhého vatikánského koncilu souvisí nový oltář, ambon (vyvýšené místo, řečnická tribuna) a sedes (napevno instalované sedadlo, ze kterého vede celebrant bohoslužbu) od sochaře Jiřího Beránka. Moderní umění se hlásí o slovo v podobě křížové cesty nebo bust královen Elišky Rejčky a Alžběty Pomořanské či Jana Pavla II. od sochaře Vojtěcha Adamce.

Kavalírová Naděžda, MUDr.

Předsedkyně Konfederace politických vězňů (KPV) se narodila 13. 11. 1923 v Opočně jako Morávková. V mládí byla členkou strany národně sociální a studovala medicínu na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy. 25. února 1948 se zúčastnila pochodu studentů na Hrad, po únorovém převratu vystoupila ze strany na protest proti její kapitulaci před tlakem komunistů. V březnu 1948 byla jako politicky nespolehlivá vyloučena ze všech vysokých škol v Československu. V roce 1949 se vdala za JUDr. Jiřího Kavalíra. V roce 1956 byla zatčena a odsouzena ve vykonstruovaném procesu za údajnou vlastizradu a špionáž. Z vězení byla propuštěna v roce 1959.

Poté pracovala jako pomocná dělnice, dělnice na soustruhu a později jako úřednice Národního výboru v Praze 9. Po listopadu roku 1989 se ujala vedení KPV. Obdržela Svatováclavskou medaili (2004), Medaili cti a vděčnosti Společnosti Jana Masaryka a Řád Tomáše Garrigua Masaryka za vynikající zásluhy o stát v oblasti rozvoje demokracie, humanity a lidských práv (2006).