Rádi přivítáme vaše další příspěvky, které je možné posílat na mailovou adresu encyklopedie.VC@denik.cz.

Písmeno G (dokončení)

Grégr Július

Politik a novinář, který se narodil 19. 12. 1831 v Březhradu, dostal v roce 1860 koncesi na vydávání Národních listů. Ty se později sloučily s Hlasem a redakční kolektiv tvořil žurnalistický výkvět, mj. v něm byl i Jan Neruda. Deník, který vycházel na tu dobu v neuvěřitelném nákladu 10 000 výtisků, byl od počátku spojený s duchem Palackého a Riegra a stal se tak východiskem pro rodící se novou politickou stranu – svobodomyslnou neboli mladočeskou. V roce 1874 se bratři Julius a Eduard Grégrové spolu s Karlem Sladkovským postavili do čela mladého hnutí a na konci roku Julius Grégr (reprofoto www.neviditelnypes) napsal i první politický program Národní strany svobodomyslné. Mladočeši dosáhli vynikajících úspěchů ve volbách do Českého zemského sněmu (1889) a zejména do Říšské rady (1891), které skončily porážkou staročechů. Július Grégr zemřel  4. 10. 1896 v Dolu u Libčic nad Doubravou.

Grohman Pavel

Bubeník, který se narodil 7. 4. 1970 v Jičíně. Společně se svým spolužákem Michalem Malátným (rozený Novotný) založili skupinu Starý Hrady, ze které se později stala skupina Staré hadry, jež se následně přejmenovala na Chinaski podle postavy z knih Charlese Bukowského. Ještě jako člen Starých hadrů bubnoval na počátku 90 let i ve skupině Zirkus Odvážná srdce, která spojovala rock s dechovou sekcí.

Tragicky zahynul 25. 7. 2007 při dopravní nehodě na své  motorce v zatáčkách mezi Vamberkem a Rybnou nad Zdobnicí. S největší pravděpodobností předjížděl ve chvíli, kdy před ním jedoucí vůz odbočoval vlevo do obce Peklo nad Zdobnicí.

Gumokov

Továrna v Hradci Králové zahájila provoz v roce 1929, o rok později nesla název Gumovka – ing. Jaroslav Hakouf a synové. Po znárodnění připadla pod gumárenský kombinát Rubena Náchod. Z ní se v roce 1953 vyčlenila jako  národní podnik Gumokov, který vyráběl až do roku 1990. Po listopadu 1989 vznikla akciová společnost Gumokov, která byla zařazena do druhé vlny privatizace. Od roku 1999 funguje jako akciová společnost Rubena Hradec Králové a má provozy v Hradci Králové, Předměřicích, Náchodě a Velkém Poříčí. Produkuje výrobky z technické pryže pro automobilový, stavební a elektrotechnický průmysl. K velice úspěšnému a vyhledávanému sortimentu patří protipovodňové stěny, hradící jezy, těsnící a zvedací vaky, letecké nádrže, různé typy vlnovců, spojek, membrán a kompenzátorů. Významná je výroba veloplášťů a veloduší; výrobní program dotvářejí pryžové povlaky válců a gumárenské směsi.

Gutfreund Otto

Přední český sochař se narodil 3. 8. 1899 ve Dvoře Králové nad Labem. Jeho socha Úzkost je považována za první kubistickou sochu, řada odborníků ho řadí k největším kubistickým sochařům světa.

Po studiu v Bechyni a Praze pokračoval ve studiu v Paříži. Cestoval po světě, vystavoval i v Praze. Prosazoval se nejen kubistickými, ale i realistickými plastikami a přátelil se s řadou známých kulturních osobností. V okamžiku vyhlášení I. světové války byl ve Francii, kde vstoupil do cizinecké legie, pro niž vytvořil znaky. Po válce začal znovu tvořit, vrátil se do Čech – pracoval střídavě v Praze a Dvoře Králové. Z té doby jsou známy návrh pětikoruny, reliéf pro Legiobanku v Praze či několik návrhů soch T. G. Masaryka (např. pro Hradec Králové). V regionu východních Čech se zapsal nejvýznamněji v Ratibořicích, kde vytvořil sousoší babičky a i jejich vnoučat.

Zemřel tragicky 2. 6. 1927 při koupeli ve Vltavě. Od šedesátých let minulého století se o jeho tvorbu znovu začali zajímat odborníci zejména ze západních evropských zemí. Díla Otto Gutfreun
da jsou zastoupena v řadě světových galeriích.

Guth-Jarkovský Jiří Stanislav

Jeden z nejznámějších katechetů společenského chování se narodil 23. 1. 1861 v Heřmanově Městci v rodině panského úředníka. Po studiích v Praze se stal vychovatelem princů ze Schaumburg – Lippe v Náchodě, kde si osvojil vznešené způsoby chování.

Znalosti morálky ho přivedly k napsání jeho patrně nejznámějšího díla, a to Společenského katechismu, norem společenského chování, které vyšlo těsně před I. světovou válkou. V textu vycházel především z francouzských způsobů. Nezůstal však u jednoho svazku, postupně jej rozšířil o další díly: Na veřejnosti, Rodinné události, Mladému republikánu, Stolničení, Základy společenské výchovy, pravidla slušnosti pro mládež a Slušnost a demokracie. Coby přední znalec etiky proto působil v letech 1919 až 1925 jako první ceremoniář prezidenta T. G. Masaryka. Navrhl dokonce statut řádu Bílého lva a zavedl úřadování na zámku v Lánech.

Jiří Stanislav Guth-Jarkovský však nebyl pouze etickým katechetou. Stejnou měrou se zabýval i sportem a literaturou. Coby člen literární skupiny Máj psal básně i prózu. Když byla v roce 1891 zavedena povinná tělesná výchova, dostal od tehdejšího ministerstva školství dotaci 200 zlatých na cestu do Paříže na zkušenou. Zde se setkal s Pierrem de Coubertinem, který ho získal pro myšlenku obnovy olympijských her. Jelikož hrabě Coubertin znal rozvinutý tělovýchovný systém sokolské organizace, Češi díky tomu získali členství  v Mezinárodním olympijském výboru, jehož členem byl zvolen právě Guth-Jarkovský.

Písmeno H

Hamza František MUDr.

Absolvent  lékařské fakulty Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze (dnešní Univerzita Karlova) po promoci nastoupil jako lékař v Luži, kde využil výborného klimatu Železných hor a v roce 1901 tu založil dětskou protituberkulózní léčebnu. Byla první ve střední Evropě a v prvním roce se zde úspěšně léčilo 11 dětí.  Začínal ve skromných podmínkách ve své vile pod poutním kostelem na Chlumku. Nejprve měl vše ve vlastní režii, v roce 1908 už léčebna měla  správu Země české, ale Hamza  zůstal až do 1919 jejím ředitelem. Děti z chudých rodin léčil zdarma. Založil také první školu v léčebném zařízení ve střední Evropě. Dobrými výsledky činnosti svého ústavu dokázal, že léčením TBC ve vnitrozemském klimatu lze dosáhnout stejných výsledků jako ve vysokých horách nebo u moře.

MUDr. František Hamza se narodil 6. 3. 1868 v Kletečné u Humpolce a zemřel 4. 6. 1930 v Brně.

Hamzova léčebna

V Luži začínala v roce 1901 jako léčebna tuberkulózy u dětí. V roce 1962 byla upravena na zařízení pro rehabilitaci nemocných s pohybovými vadami. V roce 1969 bylo otevřeno oddělení pro batolata po dětské mozkové obrně, první svého druhu u nás a jedno z mála oddělení na světě. Od roku 1991 se tu léčí i dospělí a o rok později léčebna přijala název Hamzova dětská léčebna.

V současné době nabízí lůžkovou i ambulantní léčebně rehabilitační péči pro děti, dorost a dospělé s pohybovým postižením, a to především z oblasti neurologických a ortopedických onemocnění, ať už vrozených nebo získaných, včetně stavů poúrazových a pooperačních. Léčebna má 505 lůžek umístěných v jedenácti pavilonech, které se nacházejí v parkovém areálu, jehož součástí je i arboretum. Léčbu a potřebné služby zajišťuje přes 550 zaměstnanců.

Od roku 2004 je léčebna prvním akreditovaným léčebným zařízením následné péče podle podmínek Spojené akreditační komise v České republice, v roce 2010 tuto akreditaci obhájila.

Součástí léčebné péče je samostatná základní škola, mateřská škola a technické zázemí.

Léčebna zajišťuje i řadu další aktivit jako je např. prodejní činnost, ubytovací, stravovací služby, ekologické spalování odpadů. Ředitelem je MUDr. Václav Volejník, CSc.

Hanč Bohumil

Rodák z Benecka (19. 11. 1886), vynikající lyžař. Byl trojnásobným mistrem zemí Koruny české v běhu na 50 km v letech 1907 – 1909. Na vojně v Sarajevu se spřátelil s krajanem Václavem Vrbatou. Po návratu se oženil a se ženou Slávkou čekal syna Bohumila. Pro šestadvacetiletého zedníka se stal osudným mezinárodním závod v běhu na lyžích na 50 km, který se běžel 24. března 1913 – zahynul po nenadálé prudké změně. V divoké vichřici nevzdal a pokračoval v závodě jako jediný ze šesti startujících. Byl však málo oblečený, a tak se mu snažil pomoci jeho přítel, o rok starší tkadlec Václav Vrbata, který mu půjčil kabát i čepici a vydal se pro pomoc. Záchranná četa sice Hanče našla ještě živého, ale krátce na to na Labské boudě zemřel. Vrbata byl nalezen přibližně ve stejné době už zmrzlý. Právě jeho čin, na horách tak zásadní v pomoci bližnímu, se stal impulzem ke vzniku záchranných služeb a v květnu 1935 i jednotné organizace Horské služby v Krkonoších. 24. březen je Dnem Horské služby.

Haničinec Petr

Český filmový a divadelní herec se narodil 15. 9. 1930 v Pardubicích do rodiny poštovního úředníka. Studium na konzervatoři a pozdější hereckou kariéru si musel vyvzdorovat. Jeho otec byl přísný, odmítl ho při studiích živit, a tak si přivydělával po večerech hraním na piáno. Vystudoval pražskou DAMU, kariéru začal ve 23 letech na prknech Východočeského divadla v Pardubicích, v němž působil v letech 1953 až 1954. Poté se přesunul do Prahy. Hrál v D 34 (1954–1956), Divadle S. K. Neumanna (1956–1962) a zejména v Divadle na Vinohradech (1962–1999). S kariérou se loučil v Divadle Na Fidlovačce (1999–2001).

Velké postavy ztvárnil např. v inscenacích Faust, Komu zvoní hrana, Léto, Barbaři, Král Krysa, K domovu se dívej, anděli, Generálka či Mistr a Markétka. V televizi zaujal rolemi v Bylo nás šest či Cirkusu Humberto. Neminuly ho však ani totalitní seriály – 30 případů majora Zemana, Žena za pultem, Dobrá voda, Rodáci a Synové a dcery Jakuba Skláře. Uplatnil se i v uměleckém přednesu, rozhlase a především v dabingu. Svůj hlas propůjčil postavě detektiva Columba. Získal mj. i Cenu Františka Filipovského za celoživotní umění v dabingu.

Petr Haničinec byl  čtyřikrát ženatý. S herečkou a moderátorkou Štěpánkou Hubáčkovou – Haničincovou (1931–1999, má s ní dceru Alexandru,  nar. 1954), s herečkou – „princeznou se zlatou hvězdou na čele" Marií Kyselkovou (1935, má s ní syna Ondřeje – nar. 1960), rozhlasovou hlasatelkou Evou Kopeckou a zlatnicí Radmilou Pleskotovou (1950). Ve druhé polovině 90. let ho stihla řada nehod a zdravotních potíží (autonehoda, mozková příhoda, rakovina), které mu znemožnily hereckou práci. Zemřel 7. 11. 2007 v Bratronicích.

Hanička

Dělostřelecká pevnost nad Rokytnicí v Orlických horách byla součástí předválečného hraničního opevnění, které jsme budovali tři roky (1935–1938) a mělo nás ochránit před nacistickým Německem. Hanička byla jednou z pěti tehdy dokončených tvrzí v linii, která začínala v Bohumíně. Celý komplex je složen ze šesti nadzemních objektů, ty jsou propojeny systémem podzemních chodeb a sálů. Po podepsání mnichovské dohody však byla pevnost 10. 10. 1938 bez jediného výstřelu předána Němcům.

Až do roku 1995 byl komplex veřejnosti nepřístupný, protože se zde budoval protiatomový kryt.  Podzemí bylo upraveno a vybaveno moderní technologií –  je zde strojovna s agregáty na výrobu elektrické energie, úpravna vody, místnosti pro osádku atd. „Protiatomová" úprava však dokončena nebyla.

V roce 2007 pevnost vyhlásili technickou kulturní památkou a v současné době už je veřejnosti přístupná. Muzeum nabízí nejen osmdesátiminutovou prohlídku upravené tvrze, ale i stálou expozici bojové techniky, zbraní a výstroje.

K pevnostnímu systému je přístup ze záchytného parkoviště v osadě Hanička po červené turistické značce směr Anenský vrch přes území Chráněné krajinné oblasti Orlické hory. Cesta trvá necelou půlhodinu a vede lesem s mírným stoupáním.

Hanka Václav

Spisovatel, jazykovědec a národní buditel je rodákem z Hoříněvse (10. 6. 1791). Po gymnáziu v Hradci Králové (1809) studoval filosofii v Praze a práva ve Vídni. Po návratu se věnoval literatuře. Zasloužil se o modernizaci českého pravopisu (mj. psaní jednoduchého v místo w a nahrazení dvojhlásky au dvojhláskou ou), o čemž pojednává Pravopis český podle základu gramatiky Dobrovského z roku 1817. Spolupracoval na Německo – českém slovníku (1821), přeložil německy psanou gramatiku Mluvnice čili soustava českého jazyka. Podle Dobrovského (1822).

Překládal ze slovanských jazyků, psal lyrické básně a písně, byl vydavatelem staročeských textů a v letech 1848 – 1851 připravil k vydání  Dalimilovu kroniku. Objevil však i proslulý Rukopis královédvorský (1817) a Rukopis zelenohorský (1818),  ale bylo prokázáno, že šlo o padělky a předpokládá se, že se na nich Hanka sám autorsky podílel.

Pracoval ve Vlasteneckém muzeu (dnešní Národní) a od roku 1848 až do své smrti (12. 1. 1861) přednášel na Karlově univerzitě staroslověnštinu, ruštinu, polštinu, český jazyk a literaturu.

Hála Karel

Zpěvák, jeden z nejlepších českých swingařů, se narodil 2. 10. 1933 v Hradci Králové. Vystudoval zpěv na konzervatoři v Praze a začínal jako muzikálový a operetní zpěvák. Působil v karlínském Hudebním divadle, zpíval a hrál v Divadle ABC a zejména v Rokoku.  Patřil k nejpopulárnějším zpěvákům, mezi špičkou se držel od poloviny 50. let minulého století. Charakterizoval ho nejen 
jeho nezaměnitelný baryton, ale také holá hlava. Nazpíval desítky hitů, k těm nejznámějším patřily písničky Dívka toulavá, Dej mi pár okovů, Hádej, Matyldo!,  Můj otčenáš, Vrať se do Sorrenta. Zemřel 6. 7. 2008 v Praze.