Děkujeme za připomínky a tipy na obohacení našeho hesláře, určitě je využijeme. Rádi přivítáme vaše další příspěvky, které je možné posílat na mailovou adresu: encyklopedie.VC@denik.cz.

Písmeno A (dokončení)

Aviatická pouť

Myšlenka pořádat každý rok akce, které by se díky svému doprovodnému programu lišily od klasických leteckých dnů, vznikla v roce 1991. Pořadatelem se stalo Sdružení Aviatické pouti, které vzniklo spojením profesně a zájmově blízkých neziskových organizací, jako jsou Svaz letců ČR, Východočeský aeroklub Pardubice, Letecká historická společnost a Mezinárodní letiště Pardubice. Svátek milovníků aviatiky se koná na pardubickém letišti každoročně v červnu.

Písmeno B

Babiččino údolí

Rozsáhlé území v malebném údolí Ratibořic na břehu řeky Úpy  známé zejména díky památkám, které jsou spjaté s rodištěm spisovatelky Boženy Němcové a dějem jejího románu Babička. Mezi nejnavštěvovanější místa patří Staré bělidlo. Tady spisovatelka strávila jedno léto se svými dětmi a v knize tuto roubenou chaloupku popsala jako dům, kde prožila své dětství. V tomto domku však rodina Boženy Němcové (Panklovi) nikdy nebydlela, ale obývala původní bělidlo, které stávalo u zámeckého skleníku.

Dalšími turistickými lákadly jsou Rudrův mlýn s vodním mandlem, Viktorčin splav, Lovecký pavilon, Rýzmburský altán nebo sousoší Babičky s dětmi v nadživotní velikosti. Celému údolí dominuje Ratibořický zámek s rozsáhlým přírodně krajinářským anglickým parkem, vzácnými dřevinami a skleníkem. Původně barokní zámeček, který začátkem 18. století postavil majitel náchodského panství kníže Piccolomini, si později nechala upravit do stylu malých italských letohrádků kněžna Zaháňská. V roce 1952 bylo celé území prohlášeno za národní rezervaci a roku 1978 národní kulturní památkou.

Babička

„Šťastná to žena!"… kdo by neznal povzdech paní kněžny, kterým končí nejznámější dílo české spisovatelky Boženy Němcové. Ačkoliv autorka vydala mnoho povídek, próz, pohádek či poezie, pilířem její tvorby zůstane právě Babička, které dala podtitul Obrazy z venkovského života. Knihu začala autorka psát na konci roku 1851 po smrti svého syna Hynka, kdy na ni těžce doléhal zármutek a bída. První vydání vyšlo v roce 1855. Přestože se ve svých dílech většinou zaměřuje na kritiku sociálních poměrů tehdejší společnosti, Babička je značně zidealizovaná. Sama spisovatelka označila své dílo za „prostinké dítko své fantazie". Realistická próza přibližuje čtenářům venkov 19. století, vypráví o životě a hodnotách prostých lidí i panstva.

Ústřední postavou knihy je babička, která přijíždí ke své dceři na venkov, aby zde se svými vnoučaty prožila podzim života. Dějovou linku příběhu doplňují osudy dalších postav nebo vzpomínky babičky. Postava vnučky Barunky je částečnou autobiografií právě Boženy Němcové. Kniha byla přeložena do mnoha jazyků a také se stala námětem mnoha filmů. Nejznámější je snímek režiséra Antonína Moskalyka z roku 1971 s Jarmilou Kurandovou v hlavní roli a s nezapomenutelnou Barunkou v podání Libušky Šafránkové.

Baldová Zdeňka

Česká herečka, narozená 20. 2. 1885 v České Třebové,  manželka významného českého divadelního režiséra Karla Huga Hilara. Divadlu se začala věnovat nejdříve s ochotníky, od roku 1907 hrála ve vinohradském divadle. V roce 1922 přešla do Národního divadla. Stala se jednou z výrazných představitelek českého realistického herectví, byla  skvělou a oblíbenou komičkou.

Prosadila se i na filmovém plátně, diváci si ji pamatují z nezapomenutelných rolí ve filmech Obrácení Ferdyše Pištory, Škola základ života, Mravnost nade vše, Měsíc nad řekou, Morálka paní Dulské a dalších. Zemřela 26. 9. 1958 v Praze.

Bartoňové z Dobenína

Generace rodu Bartoňů léta hospodařily na malém statku ve Žďárkách u Hronova. Tkadlec Josef Bartoň (1803-1849) po úspěchu českých látek v Polsku najal několik tkalců a později založil barvírnu a bělidlo. Po jeho smrti převzali živnost synové František a Josef, které v roce  1865 potkala dvě neštěstí – bělidlo vyhořelo a František, který odjel za obchodem, záhadně zmizel. Josef Bartoň (1838-1920) podnik prodal a odstěhoval se do Náchoda, kde vybudoval novou barvírnu, tkalcovnu a tiskárnu a v roce 1885 přešel na průmyslovou výrobu.

Do podnikání přibral syny Josefa a Cyrila. Bartoňové se na přelomu století stali nejbohatšími průmyslníky na Náchodsku. Císař František Josef I. udělil rodině jako ocenění celoživotní práce dědičný šlechtický titul „rytíř" s predikátem „z Dobenína" a dědičným erbem, v němž je vřeteno a tkalcovské člunky.

Bartoňové byli významnými mecenáši. Vystavěli okresní sirotčinec v Náchodě, ozdravovnu v Orlických horách a vybudovali chorobinec v Novém Městě nad Metují. Založili nadaci pro zchudlé řemeslníky a studenty, podporovali školy, knihovny, kulturní a umělecké projekty,  zasloužili se i o rozšiřování sbírek Národního muzea. Zakoupili nová rodová sídla – Josef zámek v Novém Městě n. M. (1908) a Cyril  zámek Zbraslav (1910).

V rodinném podnikání pokračovali synové Josef a Václav, v roce 1945 byla společnost znárodněna a stala se součástí národního podniku Tepna.

Po roce 1948 Václav s manželkou a se syny Václavem a Josefem–Marianem emigrovali do Kanady. V rámci restitucí v roce 1992 byl celý majetek vrácen rodině  a nový majitel Josef Marian Bartoň-Dobenín zmodernizoval textilní podnik (Bartoň, textilní závody a. s.). Jeho syn Josef Michael Bartoň–Dobenín převzal rodinný podnik v roce 2005 a je současným majitelem novoměstského zámku.

Bartoš Alfréd

Příslušník protinacistického odboje za 2. světové války,  velitel výsadkové skupiny Silver A. Narodil se 23. září 1916 ve Vídni, jeho otec získal místo v Sezemicích u Pardubic, kam se rodina po skončení první světové války přestěhovala. Vystudoval reálné gymnázium v Pardubicích a od září 1935 nastoupil na Vojenskou akademii v Hranicích jako desátník-aspirant. Poručíkem se stal 1. února 1937 a po svém návratu do Pardubic zde zůstal ve službách armády až do 15. března 1939. Po obsazení Československa se mu podařilo uniknout do Francie a následně až do Velké Británie.

Na jaře 1941 se přihlásil do výcviku pro plnění zvláštních úkolů v týlu nepřítele. Po úspěšném absolvování několika výsadkových kurzů britské SOE (Oddělení pro zvláštní operace) ve Skotsku byl nasazen do zvláštní operace Silver A, stal se jejím velitelem. Jejím hlavním úkolem bylo udržování spojení s Anglií a předávání důležitých zpráv o dění v protektorátu prostřednictvím vysílačky. Po prozrazení byl Alfréd Bartoš pronásledován gestapem, 21. června 1942 padl do léčky a při útěku se pokusil o sebevraždu; svým zraněním podlehl v noci následující den. Na památku odbojové skupiny vznikla v Pardubicích naučná stezka nazvaná Pardubicemi po stopách Silver A.

Bartoš Jan Zdeněk

Rodák ze Dvora Králové nad Labem (4. 6. 1908) absolvoval dvouletou  obchodní školu a vedle toho studoval hru na housle u Karla Huršla v Hradci Králové. Hudební praxi získal jako houslista v řadě orchestrů. Sestavil vlastní hudební soubor, s nímž vstoupil do služeb francouzské námořní společnosti Messageries Maritimes se sídlem v Marseille, a procestoval  Středozemní moře, Dálný východ a dostal se i na Madagaskar. Po návratu  hrál mj. v Symfonickém orchestru hlavního města Prahy FOK. Od roku 1956 byl vedoucím odboru hudby na ministerstvu kultury a informací, později na ministerstvu školství a kultury. V letech 1959 až 1962 byl šéfredaktorem hudební redakce Státního nakladatelství krásné literatury, umění a hudby. Od roku 1958 až do konce svého života (1. 6. 1981 v Praze)  působil  na pražské konzervatoři. Věnoval se i tvorbě vokálních skladeb, které často interpretuje pěvecký sbor Záboj ze Dvora Králové.

Bartoška Jiří

Populární český herec se narodil 24. března 1947 v Děčíně, ale  mládí  prožil na pardubickém sídlišti Polabiny. Po studiích na brněnské JAMU asi rok hrál v brněnském Divadle na provázku, poté v roce 1973 přesídlil na sever Čech do ústeckého Činoherního studia odkud v roce 1978 přešel do pražského Divadla Na zábradlí. V roce 1991 z tohoto divadla odešel společně s mnoha svými kolegy herci do nově založeného Divadla Bez zábradlí, kde působí dodnes. K filmu se Jiří Bartoška dostal v roce 1975, kdy debutoval v dramatu Hřiště. Poté ztvárnil především řadu vedlejších rolí, proslavily ho například seriály Sanitka, kde hrál doktora Skalku, nebo My všichni školou povinní.

Kromě hraní zastává Jiří Bartoška od roku 1994 funkci prezidenta filmového festivalu v Karlových Varech. Společně s uměleckou ředitelkou festivalu Evou Zaoralovou dokázali během několika let dovést tento festival na světovou špičku a nyní je MFF Karlovy Vary jedním z nejprestižnějších filmových festivalů na světě.

Výběr z filmografie: Osada havranů (1977), Stíny horkého léta (1977), Třetí princ (1982), Velká filmová loupež (1986), Kopytem sem, kopytem tam (1988), Krvavý román (1993), Je třeba zabít Sekala (1997), Anděl Páně (2005), Líbáš jako Bůh (2009).

Báthory

Film, který pojednává o uherské hraběnce Alžbětě Báthoryové nazývané Čachtická paní. V koprodukci Slovenska, Česka, Velké Británie a Maďarska ho za historický nejvyšší částku 300 milionů korun podle vlastního scénáře natočil režisér Juraj Jakubisko. V roce 2006 využil i prostor zámku v Doudlebách nad Orlicí: „Děj filmu se odehrává v době renesance a ze všech nabízených objektů nás právě Doudleby zaujaly nejvíc. Přesně odpovídají mé a architektově představě o tom, kde hraběnka Bathoryová žila," zdůvodnil  tehdy v Deníku výběr lokace Juraj Jakubisko.  Točilo se na zámeckém nádvoří s renesančními sgrafity, v parku u legendárního červeného buku a v jídelně s barokními kamny. V doudlebských scénách se objevili představitelka hlavní role britská herečka Anna Louise Frielová (nar. 1976), ale také  Karel Roden, Lucie Vondráčková, Bolek Polívka, Jiří Mádl. Film měl premiéru v roce 2008.

Bažantnice

Lázeňský park v Lázních Bělohradě má rozlohu 53 hektarů. Kromě bohatých přírodních krás poskytuje i místo pro společenská nebo kulturní setkání, je zároveň oblíbeným lázeňským místem pro procházky.

V centru parku je hudební pavilonek, kde se v letní sezoně konají každou neděli promenádní koncerty. V roce 2002 zde vybudovali vrt s pítkem a příjemným posezením. Poblíž jsou tenisové kurty a fotbalové hřiště.  Podél hlavní cesty najdete  malá jezírka a na konci parku původní Annamarijánský pramen  z roku 1901, kde voda  prýští z hlavy lva.

V Bažantnici se původně chovala zvěř – dančí, srnčí, bažanti i vysoká – a do začátku padesátých let byla oplocena. Původně tu stála i myslivna, kterou nechal v roce 1679 postavit hrabě Vilém Berthold. Později byla u myslivny vybudována veranda, čímž vlastně začal provoz letní restaurace, kde se servírovaly obědy i večeře, konaly lázeňské koncerty a dancingy.