Jedni odjíždějí, druzí se ubytovávají. Parkoviště ve Velké Úpě je plné zhruba z poloviny, a tak nemám problém zaparkovat. Stoupám po kovových schodech ke Skleníku, v ústrety mi běží obrovský pes, kterého se znuděná obsluha lanovky marně snaží pacifikovat. Počasí je ponuré, dvousedačky se točí prázdné kolem kola, svahy bez sněhu připomínají spíš konec března a technická vysněženost sjezdovek na Portáškách bere den ode dne za své.

„Přijeli jsme na týdenní pobyt a ani nevím, co tady budeme dělat," pochmurně konstatuje tatínek, který právě pod cvičnou loukou s pojízdným lanem nazouvá lyžáky dceři Verunce. „Přijeli jsme z Pardubic a tady v Úpě si asi moc nezalyžujeme. Kvůli teplu se nezasněžuje a všude jsou už vydřené plochy na hlínu."

Na cvičné ploše se Verunka rozjíždí s maminkou. Umělou hmotu, připomínající sníh, nakládá lopatou do pekáčů instruktor. Rozváží ji sisyfovsky na zablácené plochy. „Nemrzne, zasněžovat se nedá. Podmínky jsou špatné všude v Krkonoších. Přemísťujeme sníh tam, kde není, ale nejde to samozřejmě všude," říká Roman Švrčina.

Instruktorskou činností se v zimní sezoně živí. Přes zmíněné potíže mívá denně klienty. „Učíme tady základy lyžování děti i dospělé. Hlavně, aby dokázali zabrzdit a lyže ovládnout, než vyjedou nahoru. Některé děti jsou velmi šikovné a učí se rychle," popisuje. Instruktorů podle jeho slov působí na cvičné loučce devět. „Byli bychom radši, kdyby bylo hodně sněhu, kopec plný lidí a spousta práce," dodává.

Také rodina z Jičína mnoho radosti ze situace nemá. „Jsme tu jen na víkend, máme možnost trávit čas na podnikové chatě. Tak to aspoň není tak drahé a děti jsou na čerstvém vzduchu," poznamenávají a posílají potomky z kopce aspoň na sněhových sedácích.

„I když se sezona neodvíjí nejlíp, už jsme to tu určitě zažili. Například před sedmi lety napadl sníh až v únoru. Kvůli lidem mi to je líto, ale na podnikové chatě je pořád plno," konstatuje Jindřich Kolumpek, který je předsedou OS KOVO a stará se tu v sezoně o chaty jičínského podniku.

„Zima je letos katastrofální. Přijel jsem před Silvestrem za sestrou, zítra už se vracím domů na Moravu. Vždy tady vzpomínám, jaké to tu bylo dřív. Vždyť jsem zde vyrůstal a chodil od roku 1953 do školy. Rád si při návštěvách popovídám i se starousedlíky," svěřuje se Jan Kalušík.