Dlouholetá intenzívní zemědělská politika s obrovským množstvím umělých hnojiv, která v určité hloubce dle propustnosti horních vrstev vytváří jakousi nepropustnou „krustu“ jež brání vsaku dešťových vod do spodních vrstev, z dob socialismu velmi oblíbené meliorace, jež vedly k zánikům podmáčených luk a různých mokřadů, pozvolné globální oteplování v souvislosti se skleníkovým efektem, obrovská logistická a nákupní centra, která zabírají další a další hektary původních zelených ploch, to vše a další faktory se začíná projevovat poklesem hladin spodních vod.

Rovněž mírné zimy s velmi malým množstvím sněhové pokrývky v posledních letech celou situaci ještě zhoršuje. Vždyť se říká, že „naplnění“ spodních vod v našich krajích se z 75% uskutečňuje prostřednictvím odtávání sněhových srážek na horách. A ono chumelí málo, velmi málo. Naše horská střediska by si dnes bez umělého zasněžování již zimní sezónu ani nedovedla představit.

V letních měsících prší méně a pokud ano, jedná se většinou o lokální přívalové deště, které způsobují záplavy.

Je zde ale ještě jeden faktor, o kterém se v poslední dobou mezi odborníky v hydrologii začíná hovořit. Je to množství rybníků a rybníčků, různých jezírek a mokřadů, které v posledních sto letech z naší krajiny vymizely. Byly prostě zrušeny, vypuštěny, vysušeny, zlikvidovány, protože nám, lidem, přišly zbytečné. Teď již mám na mysli krajinu užšího rázu, v podstatě náš kraj Východních Čech, ještě úžeji Jičínsko, Hořicko, Bělohradsko.

 Situace na jihu země je výrazně jiná, pověstné jižní Čechy, kde téměř v každé vesnici a vesničce je rybník nebo jiná vodní plocha. O nespočetném množství rybníků zejména v okolí Třeboně asi netřeba psát.

Nedalo mi to, a začal jsem hledat ve starých mapách. A ejhle, ono opravdu těch rybníčků jenom z mého nejbližšího okolí zmizelo velmi hodně. Krásně zpracovaná aplikace původních ofocených vojenských map, zpracovaných někdy před 120 – 150 lety, umožňuje pozvolný přechod v dané lokalitě do mapy současné.

A tu jsem si vzpomněl na střípek ze svého dětství – můj dědeček (ročník 1908) několikrát vypravoval o rybníku kousek od rodné chalupy, kde se dokonce jeho otec, můj praděda, jako malý kluk málem utopil. Rybník byl na protékajícím Lukaveckém potoku na okraji maličké vísky Tikov, kousek od Lázní Bělohradu.

Jelikož tento kousek krajiny mám velmi rád, strávil jsem zde mnoho hezkých chvil se svým dědou a babičkou ve svém dětství, je kousíček od mého bydliště, vzal jsem si nejprve na pomoc internet a opravdu - ten rybník zde byl! Dokonce i s mlýnem!!! O tomto mlýně děda nikdy nehovořil, byl tedy zbourán v dřívějších letech.

Dalším krokem bylo, že jsem vyrazil přímo na místo. Bez jakéhokoli hledání jsem „objevil“ původní sypanou hráz. Pochopitelně v místě potoka odstraněnou. Po mlýně však ani sebemenší památka. Na rozdíl od jiného, zhruba půl kilometru vzdáleného. Stojí při hlavní silnici, je na jiném potoce a je velmi zachovalý. Pochopitelně již léta se zde nemele, slouží k rekreaci. Sem můj děda ještě za války chodil mlet… A děti ze mlýna se kamarádily a chodily do školy s mojí maminkou…

Tak jsem pochodil, postál, zamyslel se, jak ten trojúhelníkový rybník asi vypadal. Docela jsem si jej dokázal i představit.

A tak mne napadlo, že když se nyní o obnovování vodních ploch a zadržování vody v naší přírodě začíná hovořit, jsou snad připraveny i dotační programy, že třeba někdy i tento relativně malý, dnes již zapomenutý rybník, kde se někdy kolem roku 1870 můj praděda málem utopil, bude obnoven. Třeba, jednou…. Zcela určitě bych byl u toho.

A s ním další a další, vždyť voda je to nejcennější, co nám příroda nabízí. A bez vody není života. Opravdu.

Na prvních dvou obrázcích výřezy starých map s označením rybníku a mlýna, na dalších současná tvář hráze. Bohužel při focení v pokročilém jaru jsou zbytky bývalé hráze zarostlé bujnou vegetací, takže hráz není příliš patrná.

Martin Bičiště