Mezi teroristickými útoky, jimž jsem sama unikla jen o vlásek, a uprchlickou vlnou ze Sýrie není absolutně žádná spojitost. Nemáme právo před běženci zavírat dveře.

Tato slova neříká žádný „sluníčkář", ale Pařížanka, která žije jen pár metrů od baru Carillon a kambodžské restaurace Le Petit Cambodge, v nichž teroristé v pátek postříleli 13 lidí.

Jednatřicetiletá speciální pedagožka Cécile V., která se přátelí s pardubickým dětským pěveckým sborem Iuventus Cantans, se v pátek v osudnou půl desátou večer vracela s kamarádem domů. Naštěstí autem, tentokrát výjimečně nešla pěšky.

Ve strachu pak probděla celou noc, islamisté jí zabili kamarádku, s tragédií se nemůže vyrovnat, ale přesto odmítá sílící volání po obehnání Evropy ostnatým drátem.

„Je třeba umět žít s našimi odlišnostmi, vyznáními, barvami pleti a různými kulturami… Ti, co si myslí, že je nutné zabránit této rozmanitosti, nepochopili podstatu lidství," říká Cécile.

Kdo je Cécile V.
• 31 let, svobodná

• vystudovala speciální pedagogiku a v současné době organizuje prázdninové pobyty v zahraničí (v Evropě a po celém světě) pro dospívající mládež;  stará se rovněž o integraci handicapovaných dětí v rámci zmíněných pobytů

• přátelí se s pardubickým dětským pěveckým sborem Iuventus Cantans; ten má partnerství s dětským sborem 
v západofrancouzském Poitiers, jehož předsedou je otec Cécile

• Cécile V. si nepřála zveřejnit své jméno a fotografii. Jedním z důvodů je strach z islamistů

Kde vás teroristické útoky zastihly?
Vracela jsem se domů, tentokrát mě doprovodil kamarád, jeli jsme společně autem. Obyčejně chodím pěšky z Náměstí Republiky. Bydlím pár metrů od míst, kde se začalo střílet, konkrétně blízko ulice Alibert, baru Carillon a restaurace  Le Petit Cambodge. Jsou to místa, kam chodím pravidelně. Bezvadná restaurace s dobrou atmosférou.

Můžete popsat, co se přesně dělo, co jste prožívala?
Byla jsem doma a zaslechla jsem hluk, který jsem nedokázala jasně určit, ani když jsem otevřela okno. Ve stejnou chvíli mi přišla zpráva od mé přítelkyně, která bydlí ve stejné čtvrti, psala mi „Jsi v bezpečí? Pokud ne, běž se někam schovat, já jsem v pořádku". Bylo to divné, zvláštní hluk se znovu zopakoval a já pochopila… Ve stejnou chvíli mi zavolali rodiče, bydlí na venkově blízko Poitiers, tedy dostatečně daleko od Paříže. Upozornili mne, že se něco děje, ještě sami ale netušili, co se přesně.  Otec sledoval v televizi fotbalový zápas, který se hrál na stadionu, kde se v danou chvíli odstřelili sebevrazi. Zapnula jsem si televizi a zůstala jako omráčená!  Říkala jsem si – ne, to není možné, to se nemůže znovu opakovat. Měla jsem chuť vše vypnout, televizi, mobil, chtěla jsem, aby mi někdo řekl, že se nic neděje, že je vše v pořádku. Byla jsem sama doma a myslela jsem na všechny lidi, na své přátele, na mé sousedy… Mohla jsem to být já…

Co následovalo pak?
Všude houkaly  sirény, ale je těžké to popsat… Nevěděli jsme, co se může dít. Bydlím ve starém pařížském domě, často si povídám s paní na hlídání od sousedů. Život je zde příjemný, lidé kolem mne jsou sympatičtí… Byl to šok pro všechny, nevěděli jsme, co se stalo, kolik lidí bylo zabito… Všechno trvalo šíleně dlouho a noc byla krátká. Přišlo mi hodně zpráv od přátel, kteří vědí, že žiji v dotčené čtvrti. Mezi známými jsme se vzájemně ujišťovali, že jsme naživu… Ten pocit je téměř nemožné popsat… Zhruba ve 3.30 ráno se sirény utišily. Šla jsem si lehnout, ale samozřejmě jsem vůbec neusnula.

Pak přišlo ráno…
…Dostala jsem SMS od kamarádky. Bylo v ní „Prosím, řekni mi, že jsi naživu!" Ujistila jsem ji, že ano, a ona mi napsala „Máš štěstí… Madeleine ho neměla…" Propukla jsem v pláč. Až do této chvíle jsem neplakala, byla jsem převážně vyděšená… Mnoho lidí z mého okolí ztratilo blízké přátele! Všechna místa, na která se teroristi zaměřili, jsou navštěvována zejména mladými, jsou to místa s dobrou atmosférou, kam si rádi zajdete s přáteli na skleničku, vyprávíte si vtipy, seznamujete se s novými lidmi. 10. a 11. obvod je velice živá a rušná část Paříže, setkává se zde mnoho lidí odlišného původu, různého vyznání, místo skutečně rozmanité, což je velice hezké. Právě to se ale teroristům nelíbí.

Od útoků už uběhly čtyři dny. Jak se od té doby změnila atmosféra?
Sobota byla strašně smutná a já jsem byt za celý den neopustila. Slunečné nedělní počasí mi udělalo dobře, šla jsem si nakoupit jídlo. Venku bylo mnoho lidí, usmívali se na hrající se děti. V hlavě každého se honily černé myšlenky, ale myslím, že máme vůli nenechat se zničit. A to je ten nejsilnější dojem, který jsem pociťovala. Byla to prosluněná neděle, během  níž jsme  mysleli na oběti. A že právě pro ně je třeba žít!

Jak útoky ovlivnily přítomnost armády a policie v ulicích?
V naší čtvrti se už od lednových atentátů na Charlie Hebdo stále pohybují vojáci, protože například přímo pode mnou se nachází  židovská škola. Část čtvrti byla uzavřena a chráněna policií. V pondělí zde bylo mnoho policistů, ale zejména novinářů z celého světa. Šla jsem na náměstí, abych strávila pár minut s ostatními Pařížany. Rozsvítila jsem svíčku jako spousta jiných. Slzy mi tekly po tváři, ale chuť žít a přežít je silnější. My už jsme pod hrozbou atentátu žili! V každém případě ale policisté nejsou schopni stoprocentně zabránit dalším bláznům v jejich jednání.

Neuvažujete, že byste se kvůli hrozbě terorismu ve velkých evropských městech přestěhovala na periferii či venkov?
Bydlím v této čtvrti již čtvrtý rok a odejít nechci. Je to geniální místo blízko „Canal St. Martin", rušné čtvrti s bezvadnou atmosférou. Utéct není řešení a myslím, že tato událost nás ještě více zocelí. Nelze se podrobit teroru. To je právě to, co si útočníci přejí. Mám štěstí, že žiji v zemi, kde je svoboda myšlení, kde si mohu vybrat, koho budu milovat a co mám ráda, kde můžu volit, oblékat se tak, jak chci, pracovat, číst, co chci, poslouchat hudbu kterou mám ráda… Mám štěstí, že bydlím v Paříži. Je to galerie pod otevřeným nebem se spoustou kin, společenských a koncertních sálů, oper, muzeí, místo, kde žádné umění není zakázáno. Pokud se jednoho dne přestěhuji, nebude to proto, že mám z něčeho strach!

Jak podle Vás souvisí útoky se současnou uprchlickou vlnou?
Neexistuje mezi tím žádná spojitost, to nelze směšovat. Terorismus není vyznání, nemá žádný původ, barvu pleti. Nevěřím v Boha, nebyla jsem tak vychována. Ale dostalo se mi vzdělání, které mi umožnilo otevřít se celému světu a lidem různých národností. Tito teroristé říkají, že jednají ve jménu Alláha, ale ani v koránu, ani v bibli, ani v tóře není psáno, že se má zabíjet. To opravdu nelze slučovat… Ti lidé byli zmanipulováni. Síla Francouzů spočívá ve vůli uspět a žít společně – oproti jiným zemím. Je to naše bohatství a já bych si tolik přála, aby všichni tuto svobodu mohli zažít a pocítit. Za nic na světě bych ji nechtěla ztratit.

Co byste vzkázala Čechům, kteří s muslimy nemají takřka žádné  zkušenosti, ale přesto jejich imigraci apriori odmítají?
Mám chuť obrátit Vaši otázku. Co byste dělali, kdyby ve vaší zemi vybuchovaly bomby, kdyby kolem vás každou minutu umírali lidé, kdybyste neměli právo žít ? Máme skutečně právo zavřít před těmito lidmi dveře? Minulý srpen jsem strávila na řeckém ostrově Kos a jednoho rána, když jsem vyběhla na pláž, abych se podívala na svítání, jsem zahlédla připlouvat člun s mnoha rodinami na palubě. Plavidlo určené pro čtyři osojich pojmulo 20 nebo 30… Loďka blízko břehu praskla, ještě pár metrů navíc a jistě by se utopili. Rodiče se svými dětmi dopluli v pevném objetí a byli šťastní, ač nemají vůbec nic… Myslíte si skutečně, že má zbytek světa právo nechat to všechno jen tak bez jakéhokoli jednání? Na jejich místě bychom mohli být i my! Musíme se probudit, a ať se probudí i lidé v České republice.  Lidství je hodnota, za kterou neseme společnou odpovědnost!

Děkuji za rozhovor…
Musím říct, že tím, že jsem se takto vypsala ze svých pocitů, se mi hodně ulevilo. Přála bych si, aby lidé pochopili, že, co se teroristů týče, se jedná o blázny a nic jiného… Nesmíme je nechat, aby nás rozdělili, musíme se vzchopit a bojovat…Více než prosit je třeba myslet! Je třeba žít, smát se a nezapomínat, učit naše děti, aby si nenechali líbit bezpráví. Vzdělání je klíčem ke svobodě. Je třeba umět žít s našimi odlišnostmi, vyznáními, barvami pleti a různými kulturami… To je bohatství celého světa a ti, co myslí, že je nutné zabránit této rozmanitosti, nepochopili podstatu lidství.