Má to nějak paní malířka všechno sladěné. Pořád se usmívá, pohybuje, všelijak kroutí, vypadá to, že protančila život a chce tak činit i nadále. I její šaty jsou takové veselé, pestré. S obrazy a obrázky ladí. To všechno podbarvuje Lucka se svým akordeonem. Zněla Radůza a jiní písničkáři.

Pestrost, jak jsme pravili, úsměv. Od ucha k uchu. Když to nejde, následuje jemné násilí, pusa se přiroztáhne., jako na obrázcích. Ale pozor, jsou v životě i vážné věci. Kupříkladu strávila malířka v Chlístově 14 dní jen sama se sebou. V samotě, tmě a první dny i bez jídla. I takové může být zasvěcení. A malovala tam. Obrázky visí na výstavě. Baravné. Abstrakce. A potmě. „Myšlenky šílené. Neumím je slovy vysvětlit. Hodně duchovní. Náboženské ne." Pak se ji nechtělo odtud vycházet.

Ale teď výstava. Zahajovací projev napsal Karel Dyntar. Poslal v obálce, otevřen byl před zahájením. Hovoří o průchodu fantazie. Momentálním rozpoložení. Smyslu pro detail. Štěpánka prý maluje jako malíři anglické školy. Ala prima – tedy na jeden zátah. Ona sama je svébytné medium. Čistá duše.

Čistá duše nakreslila i portrét tatínka a maminky. To už bez barev. Takže umí i jinak. To ostatní je před ní. Přece tohle je první výstava. Kdo za to všechno může? Na Floridě setkala se s Mistrem, jmenoval se Salvator Dali. Dotýkala se jeho obrazů.

„Vidíme srdcem. Oči zkreslují," řekla na závěr malířka Štěpánka.

Bohumír Procházka