„Ještě nevím, jestli se půjdu podívat. V televizi toho uvidím více,“ váhá nad účastí mezi mumrajem tisíce fanoušků drobná a velice skromně vystupující žena. „Ale pravnučkám jsem nakoupila zimní čepice se znakem Světového poháru,“ hlásí, že atmosféra velkých závodů ve Špindlerově Mlýně na ni také dolehla. „Je dobře, že se tady Světový pohár dělá. Jméno Špindlu se dostane do celého světa. Ale blázinec tady bude velký. Jen si vemte, kolik má Špindl obyvatel a kolik tady bude najednou lidí,“ poukazuje na obrovský divácký nápor, který krkonošské středisko zažije.

V roce 1958 absolvovala Magda Černocká-Slavíčková slavný Hahnenkamm. Legendární závod v rakouském Kitzbühelu, jehož pověstná Myší past dodnes děsí aktéry Světového poháru, zvládla v disciplínách sjezd a obří slalom. „Trochu jsem se bála, hlavně při sjezdu. Trasa byla hrozně těžká. Nejtěžší, co může být ve sjezdovém lyžování,“ vybavuje si, jak si vyzkoušela na vlastní kůži nejobtížnější závodní sjezdovku světa, na které se jezdí světové závody od roku 1931.

Bývalá československá reprezentantka Magda Černocká-Slavíčková vzpomíná, jak běžně šlapala na závody tři hodiny pěšky s lyžemi na ramenou.

Ačkoliv od jejího vystoupení uplynulo přes šedesát let, pamatuje si bez váhání tehdejší sestavu, ve které do Kitzbühelu dorazila československá reprezentace. „Byly jsme tam tři, se mnou ještě Rychvalská a Šolcová. Zároveň jsme také jely mistrovství světa v Bad Gasteinu,“ vypráví. Nad tehdejším výkonem mávne rukou. „Jela jsem špatně. Bylo nás asi padesát ženskejch, skončila jsem kolem čtyřicátého místa.“

V konkurenci nejlepších světových lyžařek neměly československé reprezentantky velkou možnost obstát. „Těžko jsem tam mohla vyhrát, když jsme v tréninku jezdily přes pařezy a kameny,“ pousměje se, stejně jako při vzpomínce, jak vyrážela na závody v Krkonoších. „Když byly na jaře závody v Modrém dole, tak jsme šly pěšky z domova ve Špindlu v pět hodin ráno s lyžemi na ramenou, abychom stihly začátek v osm. A pak zase zpátky. Nejraději jsem jezdila obří slalom ze Studniční hory do Obřího dolu, tam byly velké převisy. To byly moje nejoblíbenější závody,“ vzpomíná.

Zúčastnila se mistrovství světa, ale olympijské hry jí utekly. „Na olympiádu jsem měla smůlu. Bohužel jsem zrovna v té době měla úraz,“ lituje. „Do ciziny mě nechtěli moc pouštět. Asi v obavách, abych tam nezůstala. Zbytečně. Tehdy to byla úplně jiná doba,“ poznamená.

Lyže pověsila na hřebík po šedesátce, stihla ještě trénovat na špindlerovských svazích vnučky. Když se navýsost skromná paní Magda rozhlédne po areálu ve Svatém Petru, podotkne: „Schází tady skokanské můstky. To byla ohromná, nádherná atrakce, na kterou chodily obrovské davy diváků.“

První můstek stál ve Svatém Petru již v roce 1906, po druhé světové válce vznikl areál, kde se konaly mezinárodní závody ještě v 70. letech. V roce 1969 dokonce existoval projekt na vybudování mamutího můstku K170 ve Svatém Petru. Po dlouhých diskuzích byl nakonec postaven v Harrachově a špindlerovské můstky záhy nahradily sjezdovky.

Na ně vozí lyžaře moderní šestisedačková lanovka. „Pro lidi je dobře, že něco takového tady je. Abych se přiznala, ještě jsem se jí nesvezla. Možnost jsem sice měla, ale už se mi nechtělo,“ říká 85letá Magda Černocká-Slavíčková skoro omluvně. „Pamatuji si, jak jezdila na Pláň jednosedačková lanovka. To bylo pro turisty velké zpestření,“ dodává.

Ačkoliv je po úrazu kyčle, ráda chodí na pravidelné procházky. „Nejraději do údolí Bílého Labe a Labského dolu. Pořídila jsem si kvůli tomu hole na nordic walking. A když něco potřebuju zařídit nebo se setkat s přáteli, vyrazím autobusem do Vrchlabí,“ vypravuje. Na špindlerovském Bedřichově žije sama a odolává přesvědčování dcery, aby šla za ní do Českého Krumlova. „Miluju Krkonoše. Už tady zůstanu,“ má jasno.