Páteří slovenské oblasti Kysuce je řeka Kysuca s přítokem řeky Bystrica, a je přítokem Váhu. Významnými vrcholy Kysuckých Beskyd jsou Kykuľa (1 087 m), Malá Rača (1153 m) a Rycierova hora (1 226 m). Krajina Kysuckých Beskyd je typickou ukázkou valašského a kopaničářského osídlení, které je tvořeno působivou mozaikou polí, luk a lesů a malých seskupení vesnických stavení – kopanic. Lze tu potkat mnoho upřímných a dobrosrdečných lidí, kteří jsou odkázáni na vzájemnou výpomoc.

Ve čtvrtek odpoledne jsem doprovodil svou manželku k autobusu do Prahy, neboť druhý den brzy ráno odlétala se svou kamarádkou na pár dní do teplejší Malty. Využil jsem její nepřítomnosti a v pátek ráno jsem se vydal opět do Slovenských hor.

Vlakem jsem odjel v 6.33 hodin z Jičína přes Hradec Králové a Pardubic, kde jsem přistoupil do expresu Praha – Žilina a vystoupil stanici před konečnou, tj. v Kysuckém Novém Mestě ve 13.28 hodin. Cesta klimatizovaným vlakem byla velmi pohodlná, byl obsazen jen sporadicky.

Prohlídku města jsem začal na blízkém náměstí v římskokatolickém kostele sv. Jakuba, kde byla právě pohřební mše za zesnulou. Po pěší zóně mne doprovázel starší místní učitel k Mariánskému kostelu. Trochu mi záviděl, když jsem mu sdělil, že půjdu pěšky Kysuckou přírodou do Malé Fatry.

Do blízkého Horního Vadičova jsem měl v plánu jet autobusem, ale neodmítl jsem nabídku místního řidiče, který mne odvezl po překročení řeky Kysuca ke gotickému kostelu sv. Juraja, naproti němuž stojí dřevěná socha Sv. Mikuláše. Odtud jsem šel už pěšky kolem překrásného horského hotelu Hájnice, proti kterému je sice sjezdovka, ale sněhu bylo spíše méně. Hlubokým bukovým a smrkovým lesem po modré turistické značce jsem stoupal po zasněžené cestě mokrým sněhem, jehož vrstva se se stoupající výškou stále zvětšovala. Byl jsem ale líný z batohu vyndávat sněžnice, a tak jsem se poblíž sedla nad Melišovcami dost bořil.

Ještě náročnější byl strmý sestup spíše korytem potoka v hlubokém sněhu do obce Lutiše, kde jsou staré dřevěnice a nové rekreační chaloupky. Cestu jsem ukončil u kostela sv. Štefana uprostřed obce, odkud jsem za pár minut odjel autobusem do obce Bielá, odkud jsem za 6 minut pokračoval plným autobusem do Terchové. Jízdné mi připadalo vždy symbolické, neboť jako osoba starší 70 let jsem měl slevu a pokaždé platil jen 0.35 €.

Pěšky pá 27. 2. Kysucké Nové Město (358) 3 km – stopem Horní Vadičov (489) – Lutiše 10 km (560) – busem Bielá a Terchová (518) 12 km

Terchová je horská obec na rozhraní Kysuce a Malé Fatry, rodiště legendárního zbojníka Juraja Jánošíka. Nahlédl jsem do kostela sv. Cyrila a Metoděje, který je největším katolickým chrámem na Slovensku.

Asi v 18 hodin jsem přišel do předem objednaného většího penzionu Malá Fatra u pana Ďurka, kde jsme bydleli celá skupina asi před 6 roky a já ještě několikrát při svých cyklistických cestách na Slovensko. Majitel nebyl přítomen, ale to mi nevadilo. Využil jsem otevřený zadní vchod pro lyžaře z Brna, kteří zde bydleli, a použil známou kuchyň a jídelnu k ohřátí své večeře a sledovaní TV.

Pan Ďurko mne čekal až v19 hodin, kdy přijíždí poslední autobus od Žiliny. Velmi srdečně mě přivítal jako starého dobrého známého, pohostil slivovicí a jeho paní pro mne připravila útulný pokoj s novým sociálním zařízením a ještě s kuchyňkou. Večer jsem trávil v jídelně při víně ve společnosti Moravanů a při TV. Snažil jsem se zde předjednat případný pobyt pro menší skupinku přátel hor uprostřed srpna. Za luxusní ubytování je cena 11€ za osobu (včetně místního poplatku) s možností vaření.

So 28. 2. Terchová – Štefanová (600) – Šlahojka ((950) - sedlo Medziholie (1185) 4 km – sedlo Osnica (1182) 4.5 km – Osnica (1182) 7 km – sedlo pod Rozsutcom 9.5 km – Biela u Zázrivé (560) 14 km – Zázrivá, křižovatka 16 km – stopem Párnica (458) – busem Dolný Kubín (468) – Dolný Kubín 19 km – vlak Podbiel 20 km – stopem Habovka 21 km.

Vstával jsem už před 6. hodinou, abych si nakoupil čerstvé pečivo a pití na další den. Stačil jsem si ještě prohlédnout velký památník Jánošíka, který byl postavený v roce 1988, což bylo 300 let po jeho narození.

Naproti zastávce autobusu v kostele byla právě zahájena ranní mše. V 7.05 hodin jsem odjel na konečnou zastávku Štefanová, odkud začalo mé putování na hřeben Malé Fatry. Turistická cesta lesem po zelené turistické značce stále stoupala a s ní i stále větší vrstva sněhu, ale trochu ušlapaného od turistů v předchozích dnech. Před sedlem Medziholie les skončil. A začal foukat vítr. Teplota nahoře byla kolem nuly, zataženo, trochu mlhavo. Na odbočce na blízký vrchol Velký Rozsutec (1609), prý nejhezčí slovenský vrchol, však žádné stopy nebyly. Bohužel nebyl ani náznak cesty po modré turistické značce směrem Osnica a později Párnica, kam jsem chtěl pokračovat.

Nezbylo nic jiného, než nasadit sněžnice a začít hledat na rozlehlé pláni modrou značku, což se mi postupně dařilo. Bořil jsem se místy ale i na sněžnicích. Zvláště, když jsem musel stoupat po strmém svahu, který byl v lese, kde bylo dobré značení na stromech. Vystoupal jsem na široký hřeben, spíše úzkou planinu. Mlha postupně houstla a bylo stále obtížnější hledat další značku; některé ocelové tyče s modrým značením byly pod vrstvou sněhu. Bylo 10 hodin, když jsem došel na Osnicu, odkud byl však svah dolů tak strmý a neznačený, že jsem nevěděl, kam dále.

Dlouho jsem váhal, zda se spustit tímto, navíc ještě lavinovým polem, do neznáma. Raději jsem to vzdal a vrátil se do sedla pod Rozsutcom. Zde se už počasí začalo lepšit a má nálada také. Měl jsem jedinečnou možnost sestupu do obce Biela u Zázrivé, odkud od rána vystupovala skupinka mladých chlapců ze Žiliny, kteří se však bořili více jak půl metru do sněhu. Trochu mi záviděli sněžnice; ale bylo jich šest a tak se mohli v prošlapávání cesty střídat. S velikou radostí jsem přivítal sluneční paprsky v obci Bielá a pohlédl zpět na Malý a Velký Rozsutec; krásná odměna za dopolední, hlavně psychicky náročný výstup, když jsem byl ve „sněhové kráse" stále sám. Malou Fatru, klenot Slovenské přírody, malý ráj na Zemi, jsem znal doposud jen z letních pobytů.

Po panenském sněhu na široké pláni na sněžnicích jsem šel jen po planině od Rozsutce k Osnici, ale malé dobrodružství stálo za to!
Zázrivá je známá hlavně výrobou sýrů, dělají tu korbáčiky a oštěpky. Po příchodu na silnici mi zastavilo hned první auto a odvezlo mě do 9 km vzdálené Párnice, odkud jsem za 10 minut dojel autobusem do obce Dolný Kubín. Více jak 20 minut jsem šel pěšky na náměstí P. O. Hviezdoslava, kde je katolický kostel sv. Kataríny a hned vedle moderní budova fary a také župní dům. Poblíž je rodný dům básníka Hviezdoslava a jeho pomník.

Navštívil jsem ještě evangelický kostel vedle impozantní Oravské galerie. Lákal mne ještě zasněžený vrchol kopce nad městem s názvem Velký Choč, vysoký 1607 m, o kterém prý psalo mnoho slovenských básníků, ale dnes byl trochu v mlze. Snad na něj vystoupíme při plánovaném výletě v srpnu.

Na vlakové nádraží jsem se vrátil kolem dřevěného kolonádového mostu přes řeku Oravu a podél toku řeky. Ze stanice Dolný Kubín jsem pokračoval vlakem kolem Oravského Podzámku do Podbielu. O cestování po Slovensku vlakem zdarma pro studenty a osoby starší 62 let už psát asi nemusím, neboť jsem vše popsal v předchozím deníčku. V obci Podbiel je zachovaný soubor dřevěných lidových staveb, dřevěnic se šindelovými střechami, lemujících cestu, který se nazývá Bobrová rala.

Zde jsem čekal na autobus do Habovky, ale dříve mi zastavilo osobní auto, které řídil mladší sympaťák ze Skotska, který má chalupu
v Habovce jen asi 400 metrů od loveckého penzionu Monika, kde pokaždé bydlím u majitelky paní Pilarčíkové; zavezl mne přímo do penzionu! Tento penzion už poznalo a chutnalo zdejší výbornou kuchyni mnoho našich přátel a všichni se sem rádi vrací. Doporučuji každému; vše je kvalitní a relativně levné; ubytování s výbornou polopenzí 17 € za osobu. Přivítají vás oblíbeným domácím „čučem".

Milé bylo přijetí Markem a dalšími členy rodiny; čučo, pivo, výborná večeře včetně polévky a palačinky navíc. Dlouhé bylo posezení s majitelkou za stálého popíjení slivovice, kde jsem předjednal krátký pobyt pro několik přátel hor v návaznosti na dvoudenní pobyt v Terchové v Malé Fatře.

Ne 1. 3. Habovka – bus Liptovský Mikuláš – pěšky L. Mikuláš (577), město 8 km – vlak Banská Štiavnica – město 12 km.

Nemohl jsem se dočkat rána, jak jsem se těšil na cestu do vysněné Banské Štiavnice a na prohlídku Liptovského Mikuláše. Byla to má operativní změna programu, která se vydařila. Dlouho jsem se loučil s každým z personálu penzionu Monika, neboť autobus do Liptovského Mikuláše jel až po půl deváté. Stačil jsem ještě vyřídit všechnu mailovou poštu a projít se obcí se zastávkou v katolickém kostele sv. Mikuláše.

Ranní slunce bylo trochu nesmělé a cesta úpatím hřebene Roháčů mnoho výhledů nenabízela. Více jak hodinu jsem jel poloprázdným autobusem a stále se bavil s řidičem, neboť nás jelo snad jen šest, občas osm. Jízdné opět minimální; jen 0.70 €. Řidič si ještě stěžoval, že mnoho lidí využívá nyní vlaky zdarma, proto autobusy budou mít méně práce a řidiče budou propouštět.

Liptovský Mikuláš leží v Liptovské kotlině, město mezi horami; na sever Vysoké Tatry, na jih Nízké Tatry a protéká jím řeka Váh. Z nádraží jsem se vydal do města kolem velkolepé synagogy, největší na Slovensku, na náměstí Osvoboditelů, kde je muzeum Jánošíka, neboť se zde konal jeho soud. Naproti je gotický římskokatolický kostel sv. Mikuláše. Je tu i Župní dům ve stylu baroka a dnes je v něm Polská ambasáda. Poté jsem se vydal k tolerančnímu evangelickému kostelu, kde před ním vlevo je socha rodáka, proslulého romantického básníka Juraja Tranovského ze 17. století, a vpravo socha Michala Miloslava Hodžu, kněze a národovce z 19. století. Socha dalšího rodáka, politického radikála a básníka Janko Krále z 19. století se nachází za kostelem.

Vrátil jsem se na náměstí do přeplněného kostela sv. Mikuláše, kde v 11 hodin začala mše. Vedle stojí budova Pongrácovská Kúrie, což je nejstarší světská budova ve městě, dříve zvaném Liptovský Svatý Mikuláš. Na vlak jsem se vracel opět kolem synagogy, která už byla plně osluněna. Před nádražím jsem ještě vystoupal na přechod nad železniční tratí, odkud byl pěkný pohled na zasněžené vrcholky Vysokých Tater. Poslední minuty před odjezdem rychlíku do Vrútek jsem se vyhříval na lavičce před nádražím a ochutnával dobroty nakoupené v supermarketu. Ve Vrútkách jsem přestoupil do expresu Praha – Zvolen a pokračoval přes Martin, kde jsem zavzpomínal na několik pobytů v tomto družebním městě Jičína na pozvání primátora Stanislava Bernáta, a také na cestu na kole z Jičína do Martina se svou manželkou a dvěma kamarády, což jsme zvládli za 2,5 dne.

Vlak pokračoval do Banské Bystrice, kde jsem byl před pěti týdny u přátel, které jsem doprovázel před třemi roky pět týdnů po Nepálu. Ze Zvolena jsem už cestoval osobním vlakem přes Hronskou Dúbravu do cíle své cesty, „Stříbrného města" Banská Štiavnica, které bylo několik století pokladnicí Evropy. Je to město v centru vulkánu. Výbuch sopky vyvrhl ze středu Země na povrch bohaté žíly drahých kovů a vzácných kamenů. Město je známé rýžováním a těžbou drahých kovů už dávno v minulosti. Byla zde první báňská vysoká škola na světě. Banská Štiavnica je jedno z nejstarších a nejkrásnějších měst Slovenska.

Už ve vlaku jsem oslovil mladou dívku a konzultoval s ní možnost levného ubytování, které jsem si vypsal z internetu. V 16 hodin jsme společně vystoupili na odlehlém nádraží, 3 km od města. Nabídla mi místo v objednaném taxíku na internát její Střední odborné školy lesnické, kde studuje posledním rokem ekologii. V recepci mi domluvila ubytování na dvoulůžkovém pokoji se sociálním zařízením za 10 € a nabídla mi doprovod před večeří na Kalvárii na Ostrém vrchu nad městem. Tato křížová cesta je komplex barokních sakrálních objektů z poloviny 18. století ve Štiavnických vrších. Je to devět kapliček a dva kostely; opravený Dolní a před rekonstrukcí Horní kostel. Dnes má každá kaplička svého sponzora, který se ji snaží opravit, resp. uvést do původního stavu.

Cesta mi v mnohém připomněla křížovou cestu z Králík ke klášteru Hory Matky Boží. Zdejší památka z doby Marie Terezie si zde vyžádá ještě mnoho práce a investic, ale je to opravdový skvost. Z vrcholu je překrásný výhled na město i do krajiny, ale k večeru už byla mlha a málo světla na focení a navíc mi přestaly fungovat baterie ve foťáku. Sestoupili jsme k internátu už za šera, když má průvodkyně Gabriela (Gábina) potkala své spolužáky, sokolníky s dravcem na ruce. Sympatičtí mladíci mi dlouho a s nadšením vyprávěli o své lásce k dravcům, které každý den ráno i večer krmí a cvičí s nimi v tomto rehabilitačním centru dravců; sokoli, krkavci, káně, supi, výr, sova pálená, myšák lesní, myšák královský, raroh velký, sněžná sova atd., jednoho dravce nazývali upír lilit, české jméno nevěděli, ostatně některé názvy dravců asi také nejsou česky, jsem v tomto oboru laik. Tito dravci přispívají k ekologické rovnováze v přírodě; zachrání úrodu z mnoha hektarů polí tím, že díky svým bystrým očím loví myši a jiné škůdce. Někteří z nich otáčejí hlavou až o 270°, neboť jejich oči se neotáčí. Postupně jsme přecházeli od jedné voliéry ke druhé a vždy následoval podrobný odborný výklad o každém exempláři. Odměnou dravcům je jejich krmení malými kuřátky.

Po večeři mne Gábina pozvala na večerní procházku městem, což jsem s radostí přijal. Nádherně byla nasvícena horní část Kalvárie, tj. Horního kostela. Dolní kostel byl zpřístupněn po opravě teprve před dvěma roky včetně vyhlídkové věže. Procházka starým městem kolem Nového i Starého zámku, kostela sv. Kataríny a po náměstí Svaté Trojice s barokním morovým sloupem byla i přes drobné mrholení úžasná. Když déšť zesílil, navrhl jsem naše odměnění ve vinárně nad skleničkou vína. Rulandské šedé z výběru hroznů chutnalo moc a stejně zajímavé bylo vyprávění o životě Gábiny. Svěřila se mi se svým snem jít pouť do Santiaga de Compostela. Mimo jiné má v oblibě brazilského spisovatele a jeho knihu „Schody do nebe". Vzpomněl jsem si na jeho citát: "všichni jsme poutníky na cestě za neznámem". Oběma se nám líbil uvnitř vinárny „U archanděla" nápis „Kde je domov, tam je láska".

Neodpustím si ještě jeden citát Paola Coelha, resp. jeho nádhernou myšlenku:
Život je někdy velmi skoupý, uplynou dny, týdny, měsíce a roky, aniž člověk zažije něco nového. Ale pak se otevřou dveře a dovnitř se vřítí lavina. V jednu chvíli nemáte nic, a najednou máte víc, než dokážete přijmout."

Nakonec nás pozvali mladí lidé od sousedního stolu k přisednutí; ona atraktivní blondýnka studující pátým rokem herectví v Bratislavě a přítel o 3 roky starší je filosof, žijící převážně v Kanadě a živící se obchodem s ropou . Zajímaví noblesní intelektuálové, kteří byli překvapivě velice příjemní a milí lidé. Pro mne překrásný večer zakončený romantickou procházkou osvětleným městem s mladou dívkou.

Po 2. 3. Banská Štiavnica (593) – město 8 km pěšky – vlakem Zvolen – Pardubice – Hradec Králové – Jičín.

Ráno jsem si přispal, posnídal, a až po 8. hodině jsem s Gábinou opustil internát, neboť mi navrhla, že mne za denního světla znovu provede městem a omluvila se na prvních hodinách vyučování. Počasí sice moc nepřálo, neboť mrholilo a občas drobně pršelo, ale nám to moc nevadilo. Mým přáním bylo nahlédnout do oblíbené vyhlášené čajovny „Klopačka", o které pěkně mluvil včera večer náhodný známý filosof, ale byla ještě zavřená. Stoupali jsme po historické kamenné dlažbě k Novému zámku, který byl součástí systému protitureckého opevnění. Jde o masivní čtyřbokou strážní věž se čtyřmi nárožními baštami, v pondělí však byl zavřený. Vrátili jsme se na náměstí a stoupali ke Starému zámku, který představuje renesanční protitureckou pevnost. Důvodem byla porážka uherských vojsk u Moháče v roce 1526. Jakmile Budín obsadili Turci, vzniklo nebezpečí, že Turci zaberou další území směrem ke zlatým dolům středu Slovenska. Hornická města se tedy připravila k obraně. Bylo postaveno mohutné opevnění, které chránilo celé město. Do něho zahrnuli také stavbu Starého zámku, který se stal významným střediskem obrany.

Další zastávka byla u domu Maríny, Sládkovičovy lásky, kde bylo zavěšeno mnoho uzamčených zámečků, stejně jako je tomu např. ve Florencii na nejstarším zlatnickém mostě Ponte Vecchio se zlatnickými krámky. Odtud jsme pokračovali na hlavní náměstí sv. Trojice, kolem nejkrásnějšího gotického kostela sv. Kataríny se sousední radnicí, až k morovému sloupu s barokním sousoším Sv. Trojice. Nedaleko je socha filosofa a kněze Andreje Kmeťa. Poblíž se nachází nejstarší románská bazilika Nanebevzetí Panny Marie. Společnou cestu jsme ukončili v botanické zahradě, kde jsou překrásné vzrostlé sekvoje a cedry, a uvnitř je Střední odborná škola, kde Gábina studuje. Rozloučili jsme se u busty romantického básníka Andreje Sládkoviče, který zde také studoval.

Vzpomínal jsem na jeho báseň Svatá neděle, kterou částečně připomenu:
Obilí šumí polem; klasy požehnané skloňují hlavy před mečem křivým ženců a dechem větra provívané přisvedčují chválám opeřenců; a v prostřed roli šum jiný, šum ostrých srpů šťastné rodiny, a v prostřed šumu kosáků zubatých hlas písně o chlebu novém; před ženci stěny klasů zlatých a za ženci šírým rovem na strništi rolník mladý víže snopů husté řady. Padají hrsti, slunce zapadá; snopů kopy v řadech stojí, ještě krčí se čeleď mladá, ještě vazač čelo znojí; slunce zachodí za stinné hory, a děvy vedou milé shovory o zítřejším svatém ránu: jak pod partou pozlatistou, pod šatou zlatokvětistou, přijdou na česť nebes Pánu.

Gábina mi ještě ukázala svoji závěrečnou práci (v překladu ze slovenštiny) „Rozbor početnosti populace bělokaze dubového (scolytus – intricatus)" a nakonec řekla jiný citát od Sládkoviče:
„Kto v láske a kráse žije, ten večne zostane mladý".

Vrátil jsem se do města a prohlížel si staré, ale opravené renesanční domy a malebné obchůdky v některých z nich. Když jsem procházel Růžovou ulicí, tak jsem si řekl, že bych se sem chtěl vrátit se svou ženou v létě, až zde budou kvést květiny; další můj sen. Vzpomněl jsem si, že je to už asi 8 let, kdy jsem Banskou Štiavnicí a oblastí Štiavnických vrchů, kde je největší sopečné pohoří Slovenska, projížděl sám na kole.

Na odlehlé nádraží, odkud jezdí vlaky jen čtyřikrát denně do Zvolena, jsem došel pěšky. První motorový vlak dnešního dne odjel přesně v poledne se šesti cestujícími včetně mne! Ze Zvolena byl vypravený expres přes Žilinu přímo do Prahy. Vystoupil jsem v Pardubicích a počkal v nádražní restauraci na přípoj do Hradce Králové a po 22. hodině jsem přijel do Jičína.

Závěr:
krátká, zajímavá a občas trochu náročná cesta mne maximálně uspokojila. Každý den jsem byl ve spojení se svou ženou.

Seneca napsal:
Ze země ke hvězdám nevede vyšlapaná cesta.

„Neustále jdi a je docela možné, že o něco zakopneš, když to třeba nejméně očekáváš. Nikdy jsem neslyšel, že by někdo zakopl o něco vsedě." Charles F. Kettering

„Jediná nemožná cesta je ta, na kterou se nikdy nevydáte!" Anthony Robbins

„Nejhorší ze všech tragédií není zemřít mladý, nýbrž žít do pětasedmdesáti, a přece nikdy nežít doopravdy." Martin Luther King. 

Ivan Pírko