Putování cestovatele Ivana Pírka po Malé Fatře a poutních místech

Ve středu 15. dubna jsem už ve 4.17 hodin odjel vlakem přes Nymburk do Kolína, kde jsem přestoupil do expresu EC 121 Hradčany. Ve Valašském Meziříčí přistoupil, jak slíbil, Tomáš Legenský. Oba jsme vystoupili už v Púchově, kde jsem pro něho obstaral „Preukaz pre zákazníka", který umožňuje cestování důchodců vlakem po Slovensku zdarma.

V pokladně nám současně vydali bezplatné jízdenky do Žiliny, kam jsme okamžitě odjeli následujícím rychlíkem Čingov. Autobusem jsme dokončili cestu přes Těrchovou do Bielého Potoka a ubytovali se v chalupě Václav.

Bylo přesně 12 hodin, když nás vítala majitelka penzionu Helena Komačková. V čistě upraveném pokoji s kuchyňkou jsme si dopřáli oběd z vlastních zásob. Za necelou hodinu jsme společně odešli na plánovaný výlet na Malý Rozsutec. Cestou jsem se ještě zastavil v blízké kolibě při cestě, kde jsem rezervoval místo pro 20 osob na večeři ve středu 19. srpna, což bude poslední den pobytu s přáteli v Malé Fatře.

Biely Potok, Diery (575) – Ostrvné 25 min – Podžiár 35 min. – Pod Pálenicou (900) 1 hod.10 min. – Pod Tesnou Rizňou (935) 1 hod.20 min. – Pod Tanečnicou (1186) 2 hod.5 min. – Mezirozsutce (1200) 2 hod. 20 min. – Malý Rozsutec (1343) 2 hod.55 min. – osada Podrozsutec (780) 4 hod.10 min. – Bielý Potok, koliba 5 hodin; cca 13 km; převýšení cca 800 m.

Pěšky od penzionu Naučným chodníkem Jánošíkovy Diery jsme začali stoupat po žluté značce na Ostrvné a Podžiár podél Dierového potoku po kamenité cestě a po nových ocelových lávkách či žebřících. Je zde soustava soutěsek a vodopádů v úzkém údolí s bizarními skalními útvary. Na křižovatce cest jsme odbočili na modrou turistickou značku, která nás vedla už po sněhu a ledu na Mezirozsutce, odkud už byl výhled do krajiny a také náš cíl, Malý Rozsutec. Předtím jsme se propadali hluboko do sněhu, kde jsem ocenil návleky na boty, které Tomáš neměl s sebou.

Na závěr jsme pomalu stoupali po sněhu a často i po ledu, ale pomáhaly nám řetězy zajišťující výstup po strmější skále až na vrchol. Počasí nám mimořádně přálo, neboť bylo jasno a teplo a bundy jsem nesl stále v batohu. Výhledy z vrcholu byly překrásné, zvláště na blízký zasněžený Velký Rozsutec a v dálce zasněžený Velký Choč (1608) nad Dolným Kubínem, který jsem měl v plánu na další den.

Cesty dolů jsme se obávali, zvláště Tomášovi se nelíbila po dřívějších zkušenostech, a tak občas dost nadával, neboť ho při sestupu bolelo koleno. Začátek je velmi strmý, ale je možné se přidržovat kosodřeviny. V lese jsme šli pomalu, resp. opatrně po zmrzlém sněhu nebo ledu. Pěkná je osada Podrozsutce, odkud už vede pohodlná cesta po loukách a polní cestě přímo ke kolibě, vedle které byl otevřený hostinec Besiedka. Zde jsme se odměnili výborným pivem Martiner za 1.30 € (otevřeno denně do 21 hodin).

Po večeři nás navštívila paní domácí, kde jsme zaplatili za pobyt každý 11 € a já ještě zálohu na pobyt v létě. Prohlédl jsem si většinu pokojů, ale ne každý má samostatné sociální zařízení nebo kuchyňku. Všude byl ale pořádek a čistota, a tak se máme na co těšit. Na ochutnání nám přinesla placky podobné našim bramborákům, ke kterým jsme vypili láhev červeného vína. Sledovali jsme v TV fotbal z Barcelony, ale já brzy usnul.

Čtvrtek 16. dubna
Na snídani jsem pro nás připravil oblíbená vajíčka na špeku a už po sedmé hodině jsme se loučili s majiteli penzionu. Do blízké Terchové, kde jsem fotil kostel sv. Cyrila a Metoděje, nám nabídl odvoz pan domácí, který cestoval do Žiliny. Tomáš se po snídani dlouho rozhodoval, zda půjde se mnou na Velký Choč, kde nás čekalo převýšení 1000 metrů, což se mu zdálo po včerejší túře mnoho. Na zastávce autobusu se rozhodl pro svůj náhradní program s tím, že začne ve Vrátné nebo Štefanové dolině.

Do odjezdu autobusů oběma směry zbývala více jak hodina, a tak jsem navrhl odjet raději stopem. První auto, které asi po třech minutách zastavilo, jelo směrem Vrátná dolina, a tak jsem ho propustil Tomášovi a čekal jen asi pět minut na další, kterým jsem odjel do Zázrivé. Studentka gymnázia jedoucí autem do školy v Ružomberku mne dovezla odtud do 13 km vzdálené Párnice, odkud jsem pokračoval za chvilku autobusem do Dolného Kubína.

Krátké čekání na další autobus jsem využil k nákupu domácích sladkostí v centru města u katolického kostela svaté Kataríny. Po deváté hodině jsem už vystoupil ve vsi Valašská Dubová, kde jsem v místní prodejně potravin odložil z batohu věci, které jsem nepotřeboval k výstupu na nejvyšší horu v oblasti Velké Fatry , resp. Chočských vrchů, což je Velký Choč. Výstup je možný jak z Vyšného Kubína, tak i z Jesenové, ale je delší a možná trochu obtížnější, jak mi sdělil jeden cestující v autobuse. Pro výstup v zimě je z Valašské Dubové dokonce značená zimní cesta a na Silvestra jej absolvuje někdy až 2000 turistů, jak mi sdělil místní stařík.

Za překrásného slunečného počasí s modrou oblohou jsem začal stoupat nahoru velmi příjemnou cestou lesem po modré turistické značce a po jednom kilometru už většinou po sněhu či ledu na Strednou Polanu. Zde jsem odbočil vlevo a po zelené značce brzy dostihl čtveřici děvčat, zdravotních sester z Ružomberka. Byly příjemné až milé, ale jejich tempo bylo pro mne velmi pomalé. Nahoře sněhu přibývalo a občas mezi kosodřevinou jsem do něho propadl až 50 cm; návleky nejen na botách byly opět skvělé.

Krátký strmý úsek cesty je zajištěný řetězy a tak bylo vše bezpečné; jen vítr před vrcholem trochu zesílil. Začaly se už objevovat vrcholy Malé Fatry, kde jsem byl včera; potom Nízké Tatry se špičkami Chopku a Ďumbieru. Na samotném vrcholu jsem se kochal pohledy na blízké Západní Tatry neboli Roháče a dále na zasněžený hřeben Vysokých Tater s Kriváněm; nádherný otevřený kruhový rozhled na horstvo kolem.

Dole pode mnou bylo velké „jezero", vodní plocha Liptovská Mara. Bylo teprve 11.45 hodin, když jsem dosáhl vrcholu a zapsal se do vrcholové knížky. Zde jsem si v duchu říkal, jak je dobré, že nemusím dýchat vzduch v kanceláři či bytě, který mi zkrátí život a mohu být v přírodě, na horách, v lese. Moc jsem si to užíval, neboť jsem tu byl poprvé v životě. Při sestupu jsem se opět bavil a fotil s děvčaty z Ružomberka; Ludmilou, Josefínou, Marikou a Emílií. Vzájemně jsme si popřáli příjemnou pohodovou cestu a vyměnili mailové adresy.

Cesta dolů po kluzkém sněhu byla velmi rychlá. Jen krátce jsem si odpočinul na sluníčku v sedle Stredná Polana, pojedl sladkosti a popil Červený Tramín. Za 1.5 hodiny jsem se vrátil z vrcholu pro své odložené věci v obchodě a navštívil blízkou Jánošíkovu krčmu u kostela sv. Michala Archanděla, kde jsem se odměnil dršťkovou polévkou a pivem.

Na fasádě krčmy je nápis: „V tomto hostinci chytili v roku 1713 Jurka Jánošíka, kterého zradila stará bachorka so svojou dcérou Žofou za 200 dukátov". Nechtělo se mi čekat na autobus, a tak jsem se vydal pěšky směrem Vyšný Kubín, kde mi zastavil starší řidič a odvezl do Oravského Podzámku, kde je bizarně umístěný hrad na vysoké skále nad řekou Oravou. U vstupu do zámku je velký teploměr, na kterém byla teplota neuvěřitelných 23.6 °C v 15.05 hodin.

Pokračoval jsem dále autobusem do Podbielu, kde jsem stačil vyfotit jen několik typických dřevěnic, když mi přijel autobus do blízké Habovky, kde jsem měl zajištěné ubytování u přátel v penzionu Monika. Přivítali mne jako nedávno Marko s „čučem" a doplňoval jsem tekutiny pivem. Před večeří jsem vyřídil všechny maily a večer na baru poseděl s majitelkou penzionu paní Pilarčíkovou a jedinými mladšími hosty z Liptovského Mikuláše. Teprve po 22. hodině jsem se odebral na své lože a spal „jako dřevo".

Valašské Dubové (649) – Stredná Polana (1248) 1 hod. 25 min. – Velký Choč 1608) 2 hod. 25 min. – Stredná Polana – 3 hod. 5 min. – Valašské Dubové 3 hod. 55 min. , cca 12 km, převýšení cca 1000 m. Dále směrem Vyšný Kubín 14 km – stopem Oravský Podzámok – zde 15 km – busem Podbiel – busem Habovka a pěšky penzion Monika, celkem 17 km.

Pátek 17. dubna
Snídani jsem si připravil na pokoji sám a před osmou hodinou jsem se vydal kolem velké kaple sv. Magdaleny na autobusovou zastávku, abych pokračoval na cestě do Liptovského Mikuláše.

Tentokrát byla obloha zatažená a začalo drobně pršet; teplota jen 8 °C. Před desátou hodinou jsem na vlakovém nádraží už čekal na rychlík od Bratislavy, kterým přijela kamarádka Gábina, a společně jsme cestovali do Spišské Nové Vsi. Odtud jsme pokračovali autobusem do starobylého města Levoča. Ve 13. století Svobodné královské město obklopené mohutnými hradbami je pokladnicí památek Spíše. Prošli jsme historickou Košickou bránou, když začalo pršet. Okamžitě jsme využili útulnou restauraci „Kupecká bašta", kde jsme chutně a levně poobědvali.

Mezitím déšť ustal a začala naše společná prohlídka poutního města, které jsem navštívil už vícekrát. Vrátili jsme se ke Košické bráně a pokračovali prohlídkou kostela sv. Ducha. V historickém centru na rozlehlém obdélníkovém náměstí jsme obdivovali renesanční Thurzův dům se sgrafitovou fasádou, v kterém dnes sídlí ministerstvo vnitra Slovenska.

Uprostřed náměstí je gotický kostel sv. Jakuba s vysokou štíhlou věží, druhý největší na Slovensku, který se ještě opravuje. Byl uzavřený, a tak jsme nemohli vidět 18.6 metrů vysoký dřevěný oltář sv. Jakuba z lipového dřeva od mistra Pavla z Levoče, prý největší na světě. 

Na historickém náměstí je více než 50 gotických, renesančních a barokních měšťanských domů. Snad nejrozsáhlejší budovou ve městě je zdejší gymnázium sv. Františka Assiského. Pod náměstím je kostel Panny Marie zvaný Černý kostel. Kolem staré bašty, v které je dnes moderní restaurace jsme sestoupili k říčce a po loukách začali stoupat na Mariánskou horu tyčící se nad městem, kde bývá největší setkání poutníků v červenci v gotickém kostele Navštívení Panny Marie stejně jako v katedrále sv. Jakuba v Santiagu de Compostela, kde snad budu za tři týdny již podeváté. Největší Mariánská pouť na této hoře byla za přítomnosti Svatého otce Jana Pavla II. v červenci 1995, kdy bylo přítomno 650 tisíc věřících. Sestoupili jsme do města po modré turistické cestě a stále se kochali pohledem na celé město Levoča a já zavzpomínal na známou písničku o tomto městě.

V podvečer jsme autobusem přejeli do Spišského Podhradie a začali hledat cestu do turistické ubytovny Siva Brada. Majitel Tomáš Simko sice nabídl odvoz autem, ale my jsme dali přednost pěkné podvečerní procházce, neboť to byla jen hodinka cesty po žluté turistické značce. Cesta kolem minerálních pramenů tryskajících ze země stoupala ke kapličce sv. Kříže z roku 1675 na travertinové kupě zvané Siva Brada, odkud už byla vidět turistická ubytovna. Zde nás přivítal usměvavý mladý majitel s ještě mladší partnerkou a vytopený pokoj za 8 € za osobu. Po večeři jsme chvilku sledovali TV a sdělovali své zážitky z cesty z Banské Štiavnice a já z předchozích dvou dnů na horách.

Pěšky v Habovce z penzionu k busu 2 km – Levoča (573) 5 km – Mariánská hora (781) 9 km – zpět Levoča 12 km – Spišské Podhradie (435) - Siva Brada (503) 16 km.

Sobota 18. dubna. Po snídani až v půl deváté jsme se rozloučili s majitelem ubytovny a podobnou cestou travertinovým územím jsme se vraceli kolem kaple sv. Kříže a kaple sv. Jana Nepomuckého z roku 1766 na předměstí Spišského Podhradie ke Spišské Kapitule, duchovnímu centrum Spíše, sídlu spišského probošta a dnes spišského biskupa. Dominantou je katedrála svatého Martina. Je zde mnoho velkých upravených budov, ale dnes asi málo využívaných. V jedné z nich bydlel dva dny Svatý otec v roce 1995, a tak je tu i jeho busta.

Sestoupili jsme na Mariánské náměstí Spišského Podhradie a odtud začali stoupat za chladného oblačného počasí na rozsáhlý Spišský hrad, jeden z největších středověkých hradů v Evropě. Vypíná se ve Spišské kotlině na vápencové skále. Od 12. století se začal budovat tento nejrozsáhlejší hradní komplex Evropy po dobu více jak 600 let. Kolem bývalo opevnění, z kterého tu zůstaly jen kamenné sloupy. Zaujala nás oba cedule s nápisem Jakubská cesta 2979 km, tj. vzdálenost do Santiaga. Jen o něco méně kilometrů mne čeká na cestě z Jičína už od 4. května kamionem Carga a na kole a totéž také zpět. Držte mi prosím palce.

Pokračovali jsme chráněným travertinovým územím Drevenik do Kamenného ráje, kde se nám líbila romantická cesta mezi skalkami, kde jsem zavzpomínal na naše Prachovské skály a vyprávěl o nich. Borovicovým lesem jsme sestoupili do obce Žehra, kde je nejvzácnější památkou románský kostel Ducha svatého s unikátní nástěnnou malbou. Kostelní hodiny odbíjely právě poledne a autobus odtud odjížděl až za hodinu. Foukal studený vítr, krčma zde není, a tak jsme se do Spišských Vlachů vydali pěšky. Přálo nám štěstí, když nám zastavil řidič a odvezl nás přímo na železniční stanici, odkud nám za dvě minuty odjížděl vlak přímo do Popradu. Stačili jsme si ještě vyzvednout jízdenky (jízdné pro studující i důchodce nulové).

Volný čas do odjezdu vlaku do Staré Lubovni jsme využili k prohlídce centra města, kde jsem byl před šesti týdny, a ve vinotéce Zvonice jsme nakoupili Veltlínské zelené jako obvykle a v blízkém obchodě maso, zeleninu, pivo a další na večeři, kterou jsme si chtěli udělat společně. Chladný vzduch proudil od severu z blízkých zasněžených hřebenů Vysokých Tater a na teploměru bylo jen 5°C. O to příjemněji bylo ve vytopené moderní vlakové soupravě do Staré Lubovni, kde jsme měli zajištěné ubytování v turistické ubytovně při SOŠ. Zbývaly poslední dva kilometry dnešní cesty pěšky a těšili jsme se na zasloužený odpočinek i na večeři. Příjemná byla ubytovatelka Jana Dzedzinová stejně jako pěkné bylo ubytování včetně velké kuchyně s ledničkou, kterou jsme bohatě využili. Kromě sledování televize jsme rozebírali anglickou modlitbu a vyprávěli další zajímavosti ze života a cestování.

Pěšky Sivá Brada (503) – Spišská Kapitula (480) 3 km – Spišské Podhradie (435) 4 km – Spišský hrad (634) 8 km – Drevenik (570) 9 km – Žehra (440) 12 km – směr Staré Vlachy 15 km – Poprad 17 km – Stará Lubovňa 19 km.

Neděle 19. dubna. Po snídani jsme odevzdali klíče od ubytovny a v 8 hodin jsme se vydali po lávce přes řeku Poprad, dále podél řeky k silničnímu mostu a po silnici a nakonec po lesní turistické, červeně značené cestě na Lubovňanský hrad, který je renesanční pevností tyčící se na strmém vrchu nad městem Stará Lubovňa. Nejstarší je kruhová věž, která je dnes zastřešená a v létě přístupná. Příjemná byla muzika, která byla slyšet z hradního nádvoří. Před hradem je skanzen a v něm překrásný srubový řeckokatolický kostelík sv. Michala Archanděla a jiné stavby přenesené ze Spiše.

Zajímavostí byly i odpadové koše, což jsou dva zavěšené pozinkované kbelíky. Bylo ještě chladněji než předchozí dny, jen 2°C, ale cesta nahoru i kratší po louce dolů se nám líbila. V královském městě na Lubovnianské vrchovině, kterým protéká řeka Poprad, nás nejvíce zaujal interiér kostel sv. Mikuláše na stejnojmenném náměstí, kde se scházeli věřící k nedělní bohoslužbě a kostel byl téměř plný. Ohřáli jsme se v restauraci „U jelena" při chutné polévce stejně dobře jako já při své cestě 21. května 2005, kdy jsem byl pozván do této restaurace na oběd místním starostou města při své cestě na kole kolem Slovenska. Gábina na svém mobilním telefonu, resp. internetu zde vylepšila mé spojení z Popradu domů, čímž ušetřím více jak 2 hodiny.

Odešli jsme na autobusové nádraží a v 11.30 hodin odjeli do Popradu. Byl jsem šokován, když za cestu dlouhou 51 km trvající 65 minut jsem zaplatil pouhých 0,20 € včetně zavazadla! Potvrdit to může Mirek J., kterému jsem vytištěnou jízdenku předložil.
Sotva jsme si stačili koupit jízdenky; já jen na hranici do Čadce, za kterou jsem musel zaplatit 2 €, neboť EC Košičan z Košic do Prahy byl povinně místenkový (1 € za místenku a 1 € za vlak EC). Společně jsme cestovali do Žiliny v luxusním vlaku, v kterém jsme si udělali společný jídelní stůl a chutnali dobroty, které jsme si nakoupili předem a popíjeli červené víno. Zatímco já pokračoval až do Pardubic, Gábina se vracela do Banské Štiavnice.

Z Pardubic jsem musel využít náhradní dopravu autobusem do Hradce Králové a stačil jsem dojít na autobusové nádraží, odkud jsem dokončil cestu do Jičína na stanici Hradecká, kde jsem vystoupil už ve 20.25 hodin – úžasně rychlé a pohodlné spojení.

Pěšky Stará Lubovňa (520) – Pasterník (555) 3.5 km – odbočka k hradu (630) 4.5 km – hrad (711) 5.5 km – zpět Stará Lubovňa 8.5 km – autobusové nádraží 10 km.

Závěr:
Jsem rád, že jsem mohl tuto krátkou, ale pestrou cestu na Slovensko zažít. Děkuji Jitce, že proti cestě neměla námitek a Gábině, že mne na cestu pozvala. Měl jsem dnes potřebu se vypsat, říci své názory a to nejen na cestování a přináší mi to radost.

Člověk je poutníkem na cestě života do nebe.

Nakonec děkuji Mirkovi J. za vložení fotek do textu, neboť Jitka není doma.
 Ivan Pírko