Jmenuje se Mariusz Surosz, má 54 roků, černou košili, brýle a takový ten účes, na kterém se nepozná, kam sahá pleš. Máme–li použít diplomatické vyjádření, není to tichý zakřiknutý člověk. Jako besedník je skvělý. Pro někoho možná až … nu, upovídaný. Ale to je jeho povolání. Ostatně paní knihovní ředitelka Jana Benešová měla otázky připravené a vedla besedu citlivě.

Pan Surosz vystudoval historii a filozofii, je představován jako novinář, esejista, historik. Ale taky byl tiskovým mluvčím fotbalového klubu MKS Cracovia. Teď žije u nás a píše. Jeho první u nás vydaná knížka se jmenuje Pepíci, protože tak Poláci nazývají Čechy. Nese podtitul Dramatické století Čechů polskýma očima. Na příkladu životních osudů výrazných osobností české dějiny dvacátého století. Od Masaryka, přesněji jeho rodiny, přes Háchu až po Vlastu Chramostovou. Příběhy lidí živě vyprávěné. Loni vyšla v Mladé frontě druhá knížka, výhradně o ženách. Zase – Adina Mandlová až Věra Čáslavská. Ale taky komunistická vězeňkyně Růžena Vacková. Ta se jmenuje Ach ty Češky.

Nejsou knížky vědeckým dílem historickým, i když prvky mají. Třeba poznámkový aparát. Jsou vyprávěním. Je tam mnoho událostí, které neznáme. Poznáváme lidi. Příkladem je Emil Hácha, protektorátní prezident. Co my víme o tom, jak zvedal ruku k nacistickému pozdravu, aby za to vymohl milost mnoha našim uvězněným. Čtenář nahlíží do toho, jak se taky dělá politika. Ta skrytá.

Musí přijít Polák, aby psal o naší historii? Už tady jeden byl. Mariusz Szczygieł vydal svůj Gottland. Ale v tom je onen půvab – v onom nahlížení jinýma očima.

O tom se v knihovně mluvilo. Že Agnieszka Hollandová natočila Hořící keř, který se vrací ke smrti Jana Palacha. Ano, natočila, ale podle scénáře Štěpána Hulíka, svého spolužáka z pražské FAMU. Připomněl Mariusz Surosz. A vysvětloval dále.

Moje knížky jsou takový slabikář o Češích pro Poláky. Nechci, aby se překládal jenom Švejk.

Bohumír Procházka