Především však to, že zdraví je opravdu to nejcennější co máme, a že s ním není radno hazardovat. Chodit nebo dojíždět třikrát týdně do nemocnice, strávit tam vždy čtyři hodiny na lůžku a nechal si vyměnit krev, aby mohl život pokračovat. To je pro pacienta se selháním ledvin elementární nutnost, s kterou musí mnohdy počítat jako s jedinou nadějí. Představuje to nejen fyzickou, ale hlavně psychickou zátěž.

Exkurz do historie zviditelnil úspěchy

Vznik hemodialyzačního oddělení jilemnické nemocnice před dvaceti lety považuje její ředitel Jiří Kalenský za jeden z nejcennějších počinů nemocnice v historii.

„Pacienti, kteří se v roce 1993 svěřili do naší péče, jsou dnes mezi námi. Začínali jsme tehdy s šesti lidmi a od té doby se jejich řady značně rozšířily," připomněl na středeční slavnosti v historickém exkurzu Jiří Kalenský.

Každý zachráněný život i možnost transplantace ledvin označil za velký úspěch a ocenil v této souvislosti nejen zásluhy celého zdravotnického personálu hemodialyzačního oddělení, ale i spolupráci s Mezioborovým Transplantačním Centrem Fakultní nemocnice v Hradci Králové, potažmo s jejím primářem Janem Navrátilem. Ředitel Jiří Kalenský také připomněl, že původně byla hemodialýza umístěna na kojeneckém oddělení, než se přestěhovala do současných prostor.

Dvacet let jediné primářky oddělení

Zdravotnický personál vede celých dvacet let primářka Alexandra Opluštilová. „Pro jilemnickou nemocnici pracuji třicet roků, deset let sem působila na interně," řekla Krkonošskému deníku. „Princip léčby na hemodialyzačním oddělení je pochopitelně stále stejný,ale máme mnohem dokonalejší přístroje než na počátku, které stále lépe napodobují proces očišťování krve ve vlastním organismu. V průběhu dialýzy jsou přístroje schopny z těla pacientů dostat také nadbytečnou vodu. Monitory komunikují s počítači, takže máme mnohem jednodušší systém dialyzačních protokolů. Také péče o pacienta se celkově zlepšila," dodala primářka Opluštilová. Prozradila také zajímavé informace.

„Když jsem končila školu, tak platilo, že dialyzován může být jen pacient do 55 let. Přístrojů bylo málo a lidé umírali na selhání. Nyní pomáháme více než padesáti pacientům a ještě je stále volná kapacita. Na transplantaci čeká zhruba deset procent z těchto pacientů. Letos už máme odtransplantovány tři, loni jich bylo šest. Na čekací listině jsou čtyři lidé. Někdy je těžké splnit všechna kritéria, která jsou pro transplantaci podmínkou," upozornila primářka Alexandra Opluštilová.

Mnozí přišli poděkovat

Vladimír Jakubec z Lánova patřil mezi hosty, kteří přišli prokázat personálu oddělení jilemnické nemocnice svou vděčnost. „Na transplantaci jsem čekal šest a půl roku. O doby, co mám ledvinu, jsem šťastný Hlavně, aby to vydrželo co nejdéle. Když bych ale musel, tak samozřejmě zase chodit na dialýzu budu. Tělo a organismus celkově si zvyknou. Psychicky jsem na tom byl tak první tři roky hodně špatně," svěřil se Deníku, když listoval vystavenými kronikami na oddělení, kam přicházeli i další bývalí či současní pacienti.

Kolik lidských osudů se za dvacet let odehrálo za těmito zdmi…Na to zřejmě při prohlížení kronik myslely i zdravotnice z Jičína. „Přijely jsme to tady okouknout a také se podívat, jak budou v Jilemnici slavit výročí. Nás čekají dvacetiny za rok," hlásily vesele. Odpoledne ve Sloupovém sále bývalého pivovaru , zpestřené i vystoupením souboru Camponotus, vyplnila řada zajímavých přednášek k problematice.

Pacientem byl už 
od samého začátku

Se zkušenostmi s hemodialýzou se svěřoval pacient Jaroslav Dalobola. který zařízení navštěvuje od samého vzniku. „Dvacet let sem na hemodialýzu jezdím s jedinou přestávkou. V roce 2002 jsem dostal od babičky ledvinu a v roce 2008 jsem se vrátil zpět, protože mi ledvina odešla. Teď čekám na transplantaci, ale momentálně ji nemohu podstoupit, protože mi vyndali nádor a musím jezdit po dva roky na umělou ledvinu," uvedl pro místní zpravodaj.

S čím se nám svěřili pacienti:

•Jiří Havrda, Benešov u Semil: „Docházím sem přes jeden rok. Transplantaci už bohužel po těžké operaci absolvovat nemohu. O jednu ledvinu jsem přišelv roce 1994 a druhá už je také nefunkční. Nemám tedy jinou možnost než jezdit na hemodialýzu, která je moje jediná záchrana. Dopravu mám zajištěnu sanitou."

•Irena Janatová, Vrchlabí: „Dojíždím sem, protože u nás v nemocnici toto oddělení není. Ještě bych mohla jezdit do Trutnova, ale sem je to blíž. A navíc jsou tu úžasní lidé. Deset roků jsem žila s transplantovanou ledvinou, na kterou jsem s dialýzou předtím čekala šest let. Ale i tahle ledvina selhala, a tak jsem už šest měsíců opět zde na hemodialýze. Když má člověk transplantovanou ledvinu, tak žije v pohodě. Samozřejmě má potlačenou imunitu a musí si dávat pozor, aby nedostal chřipku a tak podobně. Ale každopádně je to jiný, kvalitnější život. Doufám, že mě znovu zařadí do transplantačního programu a budu čekat na další ledvinu. Je to pro mě takové světýlko v tunelu. "

•Dagmar Hladíková, Jilemnice: „Na dialýze jsem sedm a půl roku. Bydlím kousek od nemocnice, mám to sem blízko. Personál oddělení znám už dokonale. Je tady úžasný kolektiv lékařů i sester. Domácí prostředí. Už jsem si na to ležení docela zvykla. Někdy si ty čtyři hodiny čtu, jindy se díváme na televizi. Člověk to nějak vydrží. To si zvyknete. Vždycky si říkám – kde vás nechají zadarmo v klidu poležet? Musím ke všemu přistupovat pozitivně. Je mi osmdesát roků a v tom věku už není šance na transplantaci. I když se mě paní primářka ptala, jestli bych měla o zařazení do programu zájem, už bych si na to netroufala. "

•Josef Muller, Německo: „Do Jilemnice jezdím pouze na návštěvy, protože jinak bydlím v Německu. Nebýt ochoty na oddělení zdejší nemocnice, kam mohu po dohodě s paní doktorkou na dialýzu docházet, ani bych do Krkonoš jezdit nemohl. Jsem na přístroje odkázán zatím necelý rok. Ledvinu mám slíbenou, tak uvidím, jak vše dopadne."