Ško(d)a hrou

Ostatně jím si musí, snad tedy kromě uklízeček, projít každý, kdo se chce zapojit do škodovácké rodiny. S opatrností beru za kliku. Rozhlížím se. Kolem mě je řada stolů, kde na mě čekají budoucí úkoly v podobě měření a sestavování správných dílů převodovkového puzzle. A mezi tím vším na mě ještě čeká můj dnešní průvodce - šéf a školitel v jedné osobě  Aleš Bienstock.

„Ničeho se nemusíte bát. Rozhodně vám hlavu neutrhnu. Ještě jsem ji neutrhl nikomu," říká s úsměvem Aleš Bienstock a s nadsázkou dodává, že po vzoru Jana Amose Komenského se centrum snaží na všechny zaměstnance i uchazeče o zaměstnání působit podle jeho motta: Škola hrou.

„Možná se divíte, že tu prochází školením i zaměstnanci. Ale opakování je matka moudrosti. Navíc u škodovky není jedno pracoviště pro člověka závazkem na celý život. V rámci dalšího odborného a profesního rozvoje je tak zcela běžné, že zaměstnanec vystřídá hned několik pracovišť, či vykonává několik různých odborných činnosti. A navíc, když někdo například onemocní, musíme mít jistotu, že i člověk z jiného ranku činností jeho práci dokáže zastat," vysvětluje mi Aleš Bienstock a mé další kroky směřuje k prvnímu úkolu – měření.

Naštěstí mám za sebou čtyřletou průpravu v podobě školy, ze které jsem vyšel jako programátor CNC strojů a tak základní pomůcky, tedy centimetrovou měrku, posuvné měřítko i mikrometr poznávám. A dokonce s nimi ještě umím měřit.

Jen ten mikrometr mi stále dělá potíže. „S ním jsem válčil už na střední. Stále si nejsem jistý, jak se ty dílečky na něm čtou," neskrývám před svým školitelem obavy.

Ten mi podává jeden kus a já se pouštím do měření. Mezitím mi Aleš Bienstock trpělivě vysvětluje, co jsem již dávno zapomněl, nebo vlastně ani před lety nevěděl: „Změřený rozměr odečítáme na dvou stupnicích. Jedna je vodorovná a dvojitá s vzájemným přesazením o polovinu dílku. To proto, že druhá stupnice – po obvodu bubínku – má pouze 50 dílků (pro posun o 1 mm musíme tedy otočit 2krát kolem dokola). Naměřenou hodnotu nejprve odečítáme na vodorovné stupnici v celých milimetrech pokud se ukáže také ryska spodního dílku, připočítáme ještě půl milimetr. K tomu musíme ještě připočítat údaj na stupnici po obvodu bubínku. No není to nic složitého," vychrlí na mě všechny tyto informace.

Na chvilku je chápu a další měření už probíhají v relativní pohodě, hlavně tedy to, když mi můj školitel do ruky zapůjčí mikrometr digitální. To už se měří krásně, jen se bojím, aby mi nevypadl z ruky, asi bych měl vyděláno. „No to měl. Není to zrovna levná záležitost," dodává Aleš Bienstock a odvádí mě k dalšímu pracovišti.

Kovové puzzle

Tam se seznamuji se správným lícováním, tedy usazením jednotlivých součástek převodovky.

I tady se mi vybavují cimrmanovské prazážitky ze školy a tímto úkolem, který tak trošku připomíná dětskou hru povzbuzující motoriku, jako nůž máslem. Dokonce se pokusím i zavtipkovat, když se školiteli snažím reprodukovat vtip o síle, kdy čtvercovým otvorem projde při vyvinutí hrubého násilí i větší kruhový předmět. I toto kolečko jsem zvládnul.

„Máte rád puzzle?" nečekaně se zeptá Aleš Bienstock. „No když tam není víc, jak deset dílků, bez problémů to poskládám," snažím se vtipně odpovědět. „No, tady jich je trošku víc, ale snad to zvládnete," odpovídá školitel a vede mé kroky k dalšímu stolu. Tam na mě čeká zelená destička s výstupky a v regálu asi tisíc koleček, závlaček, těsnění a hřídelí. „Tak se ukažte. A řiďte se podle návodu," nabádá mě můj školitel a v hlavě pouští pomyslné stopky. Snažím se, opravdu se snažím a za pár minut osazuji svoji imaginární zelenou převodovku. Jsem spokojen. Ale jen do chvíle, než si Aleš Bienstock můj výtvor prohlédne.

Asi čtvrtina koleček, i když se tváří tak, že do skládačky patří, tam nemá vůbec co dělat. Při zápalu činnosti a bitvy o co nejlepší výsledek, jsem si totiž nevšiml, že každá součástka má jednak své tvarové nuance, ale hlavně, že ne všechna mnou poskládaná kolečka se navlas shodují s kódem, který je jim přidělen. „Člověk musí při práci myslet a dobře číst," klade mi na srdce Aleš Bienstock. A má pravdu.

Dobré oči

Ostatně je to vidět i na průběhu samotného školení, které je mnohdy doprovázeno i textem na obrazovce. A jelikož si myslím, že rodný to můj jazyk alespoň trošku ovládám, u některých textů si všimnu gramatických chyb či překlepů.

„To jste si všiml správně. Ty hrubky tam však jsou úmyslně, pro mě je to kontrola, že pracovník text opravdu čte. A ne to jen bezmyšlenkovitě přelétne," dodává Aleš Bienstock.

Mé zkrácené školení končí. Nestihl jsem všechno, co jsem chtěl, ale jsem spokojen. A docela závidím škodovákům, že si mohou někdy jen tak hrát, i když pro dobrou věc a pro svůj profesní růst.