Anita Franková se narodila v roce 1930 v Litomyšli. Otec Josef Fischer byl advokát a maminka Eleonora zůstávala v domácnosti. Oba byli židovského vyznání, ale synagogu navštěvovali jen o svátcích a přátele měli židovské stejně jako árijské.

Brzy po příjezdu německých okupantů musel tatínek své profese zanechat a rodina se přestěhovala nejprve za dědečkem do Rychnova nad Kněžnou a v říjnu 1939 do Prahy. Měsíc po posledním stěhování tatínek zemřel na infarkt.

Diskriminační opatření vyvrcholila transporty, do kterých začali být Židé předvoláváni od prosince 1941. Eleonora Fischerová s Anitou musely nastoupit do transportu v létě 1942, do Terezína přijely 3. srpna. „Já jsem se vlastně těšila, že se v Terezíně setkám s kamarádkami, a maminka si prý zase říkala, že už aspoň nebude každý den chodit se strachem spát.“

Po příjezdu ale s hrůzou zjistily, že z Terezína vypravují transporty dál na východ.

SPÁLA A ŽLOUTENKA

Anita i její maminku od okamžitého transportu z Terezína zachránilo, že Anita dostala spálu a po ní žloutenku. V prosinci 1943 se však objevila na seznamu do transportu i jména Eleonory a Anity Fischerových. Jely tři dny v zaplombovaných dobytčích vagónech.

„Když jsme přijeli, vytetovali nám číslo, vzali nám všechny zbývající věci, které jsme měli. Pak nás nechali celou noc stát, než nás dovedli k terezínským vězňům, kteří tam přijeli už zářijovým transportem.“

Od starších vězňů se dozvěděly, že v Osvětimi vězně likvidují v plynových komorách. Navíc za jejich pobytu postavili pověstnou příjezdovou rampu, a tak viděly, jak probíhají selekce. „Selekcí prošel málokdo. Pouze mladí, zdraví, bez dětí.“

V noci z osmého na devátého března 1944 došlo k masové vraždě 3792 vězňů, kteří přijeli z Terezína v říjnu. „Byly jsme přesvědčené, že je to také náš osud. Pak byl už ale červen 1944 a Němci potřebovali pracovní síly,“ vysvětlovala paní Anita.

Němci chtěli využít práceschopné jedince, a proto udělali v červnu 1944 mimořádnou selekci. Pak je převezli do koncentračního tábora v Stutthofu u Gdaňsku a poslali je kopat zákopy. Ženy spaly ve stanech a kromě chladu je sužoval hlad a nedostatek vody. Rozšířil se tyfus, v jejich stanu z deseti přežily jen tři. Ale fronta už byla na doslech. Němečtí dozorci chtěli zmizet a vězeňkyň se zbavit.

CESTA KE HROBU

„Nakomandovali nás, že nás odvedou k nějakému nákladnímu autu a pojedeme dál. Ale cestou některé poznaly, že nás vedou tam, kde byl vykopaný hrob,“ popisovala paní Anita.

Měla natolik bolavé nohy, že nemohla chodit. A tak je příslušníci SS začali mlátit pažbami pušek. Obě ztratily vědomí a zůstaly ležet na holé zemi v lednovém mrazu.

Urputná životní touha jim dala sílu přežít, nezabily je rány esesáků, ani noční mráz. Vrátily se do tábora. Jak? To si Anita ani maminka nepamatovaly.

Němci už v táboře nebyli a za pár dní přišli Rusové. Vyklidili pro ně jednu chalupu, oholili je a spálili jejich oblečení. Maminčin zdravotní stav byl velmi vážný, a nemohla pokračovat s postupující frontou na západ. Přijaly proto návrh odjet do nemocnice ve vnitrozemí. Vlak je ale nečekaně dopravil až k Volze, do města Syzraň.

Nějaký čas skutečně pobyly v nemocnici, ale stále častěji za nimi docházeli vyšetřovatelé z NKVD. Pro paranoidní sovětské zřízení byly velmi podezřelé, protože pocházely z kapitalistického Československa, a navíc byly Židovky. Z nemocnice je přesunuli do zajateckého tábora, do kterého sváželi německé obyvatelstvo z Pobaltí a Pruska.

„Najednou jsme byly v koncentráku s nepřáteli. Maminka s nimi musela chodit na práci do cihelny a musela pracovat s lidmi, které nenáviděla.“

V září 1945 matku a dceru rozdělili, poprvé za celou dobu válečného věznění. Patnáctiletou Anitu posadili na vlak a poslali domů. Cesta do osvobozeného Československa jí trvala šest týdnů.

S maminkou se znovu viděla až v březnu 1946. Maminka zemřela na následky zranění ani ne čtyři roky po svém návratu. Bylo jí pouhých 47 let.

Anita, později provdaná Franková, pracovala několik let jako archivářka a později dlouhá léta v pražském Židovském muzeu. Zemřela 10. srpna roku 2008. Text: Šárka Kuchtová

Vzpomínky Anity Frankové natočil Adam Drda pro sbírku Paměť národa, kterou spravuje společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Pokud považujete uchování vzpomínek za důležité, vstupte do Klubu přátel Paměti národa nebo podpořte Paměť národa na podporte.pametnaroda.cz.