Do světa mrazivých rekordů se Petr Kocián poprvé „ponořil“ před 15 lety, kdy 45 minut plaval ve dvoustupňové Metuji. „Tenhle rekord už ale překonal o 17 minut Ríša Blatný, to už bych znovu dělat nechtěl,“ usmívá se.

Vaše rekordy z minulých let patří do kategorie výrazně mrazivějšího prostředí, než je dvoustupňová voda…
Třikrát jsem absolvoval zamrazení vleže v mrazáku. Poprvé v Pelhřimově jsem byl v ledu zasypán 47 minut, pak jsem pokračoval v Novém Městě nad Metují, kde jsem svůj výkon vylepšil a do třetice zlepšení bylo před osmi lety v Hronově. Mezi tím jsem si ještě střihnul pobyt v kryokomoře v Hradci Králové, kde jsem vydržel v průměrné teplotě minus 125 stupňů Celsia 13 minut a 12 vteřin. Držel jsem rekord dva roky, pak jsem byl o minutu překonán. Tam by se to ještě dalo překonat, ale bylo to hodně bolestivé, mráz mi nechal na pokožce popáleniny a už to nebudu opakovat.

Takže nová výzva pro vylepšení rekordu se týká opět zasypání ledem?
Ano. Přemýšlel jsem, jak to vylepšit, a inspiroval mě otužilecký kamarád z Rakouska, který vloni vestoje vydržel zasypán kostkovým ledem po krk dvě hodiny osm minut a patnáct vteřin. Trochu jsme se hecovali a rozhodl jsem se, že se ho pokusím překonat. Budu mít stejné podmínky jako měl on, aby se to dalo počítalo jako Guinnessův rekord. Chtěl bych vydržet dvě a čtvrt hodiny. Myslím si, že to bude naposled, co se do něčeho takového pustím.

Při předchozích pokusech v ledu jste ležel v pultovém mrazáku. Ten ale teď stačit nebude – jak jste vymysleli prosklený box?
Nakonec prezident Agentury Dobrý den Miroslav Marek zajistil sprchový kout, do kterého si vlezu, a budou mě zasypávat ledem. Máme objednaných 700 kilogramů kostkového ledu namraženého na -5 stupňů, který bude dnes na 13. hodinu dovezen do Pelhřimova a může se začít. Jakmile budu zasypán, tak se spustí stopky a začíná pokus.

Jak jste se na dnešní den připravoval?
Na to se nedá připravit. Nemůžu si nechat vozit každý týden 700 kilogramů ledu, abych mohl trénovat. Trénuji v podstatě hlavně otužováním, se kterým jsem začal v roce 1976. Otužilce nic jen tak neodradí, i v době pandemie jsem chodil plavat.

Posuňme se od přípravy k ostrému startu. Jste zasypán po ramena ledem, porota zmáčkne stopky a pokus začíná. Co se odehrává ve vaší hlavě a co se děje s tělem?
Věřím, že to stání bude pohodlnější než ležení v mrazáku. Vzpomínám si, když jsem jako dítě stál hodinu a půl na hranicích v Bělovsi v pionýrské košili u pomníku Rudoarmějců, to taky byla tenkrát pěkná kosa. Nemohli jsme mít ani bundu - na rozdíl od milicionářů a vojáků, po jejichž boku jsme stáli.

Vraťme se zase k blížícímu se pokusu…
Budu tam mít v blízkosti pár přátel z oddílu, přítelkyni, tak si budeme povídat, vtipkovat… V hlavě se mi budou promítat vzpomínky na dosavadní život - uvidíme, těžko předjímat, jak se to vyvrbí. Po prvních 40 minutách, možná hodině, se začne ozývat tělo - objeví se první třes. Ten se pak po nějaké čtvrt hodině uklidní a tělo přejde do druhé fáze, kdy se s tím stavem začne vyrovnávat.

Pomáhá vám v tom před výkonem třeba nějak i strava?
Mám vyzkoušeno z plavání, že tělo potřebuje mít zásobu glukózy - tu si dopřávám v podobě hroznového cukru. Toho musím dva tři dny před pokusem dostat do těla - třeba v čaji - alespoň půl kilogramu, abych si vytvořil energetickou zásobu, ze které může tělo čerpat. No a přímo v den závodu sním v deset hodin dopoledne najednou tři Studentské pečeti. To mi hrozně pomáhá, z toho si pak tělo dlouho odebírá zásobu energie potřebnou pro udržení termoregulace.

Co bude při pokusu o úspěšný zápis do „Guinnessovky“ nejdůležitější?
Člověk musí chytit takovou druhou mízu. Nesmím na to myslet. Dopředu nejde říct, jaký to bude mít průběh. To je jako při plavání - každý závod je jiný, záleží, jak to sedne. Doufám, že to sedne dobře. Nechci jít za hranici, vždycky chci odejít po svých, chci vylepšit rekord, ne skončit na „áru“- takhle daleko rozhodně zajít nechci.

Jiří Řezník