Setkání mělo zajímavý úvod, pro šéfa pořádající Jičínské besedy typické. Využil zpoždění autobusu z Prahy a přečetl dopis, který mu napsal jeden učitel dějepisu na základní škole. Tam mluví o Valdštejnovi jako o pokřiveném člověku a zrádci. Dobrý začátek. Protože vedl k větě: „Neexistuje historická osobnost, která by se vzpírala slovu jednoznačný.“ Květnatě, výstižně.

Doc. Zdeněk Hojda (*1953) vyučuje na Katedře pomocných věd historických Karlovy univerzity a je činný v Historickém ústavu Akademie věd. Do Jičína přijel elegantní pán s aktovkou plnou knih, v moderním saku s pečlivě uvázaným uzlem kravaty. Vysokoškolský učitel s příjemným vystupováním.

Podobná byla i jeho řeč. Nejen poutavé a pro většinu posluchačů nové pohledy na vévodu. I ukázka toho, jak náročná, ale i zajímavá je práce vědce – historika. Nejde jen o množství knížek, které musí přečíst, často v originále. Čtení jistě příjemné. Průběžně s tím je třeba zasadit do dobového kontextu. Okomentovat. Vyslovit svůj názor, ale stále respektovat originál.

Vycházel z divadelních her, historických studií tehdy psaných, k závěru pak uvedl i lidovější pohled. Skrze o Valdštejnovi napsané písně. Upozornil na věcné chyby, faktografické, ale i připomněl, že v beletrii a dramatech nutno počítat s fabulací autorovou, často velmi vzdálenou od historických faktů.

Pan docent přivezl knížky, v nich byla založena spousta papírků, aby věděl odkud citovat. Mluvené jeho slovo, doložené originálem. Historickým. Tedy i ukázka jak se tenkrát psalo. Obrázků nemnoho. Obálky knih, portréty. Vida, jak si rozliční malíři rozličně vévodu představují. Jako jsou ostatně rozličné i pohledy na jeho skutky. Vyber si ty, diváku, posluchači.

Bohumír Procházka