Neratovským kostelem zněl smích, na dlouhou dobu naposledy. Byl květen 1945

"Rusáci sem přišli začátkem května. Když jsem šel do kostela, už tady byli na louce. To už jsem byl já jediný ministrant. Ostatní nedorazili. Lidé ještě přišli do kostela. Farář měl zvyk kázat k oltáři. Byl to velký oltář a k němu vedly tři schody ze stran a zepředu. Bibli měl na takovém šikmém podstavci, něco z ní přečetl a pak tu knihu musel jeden ministrant vzít, většinou ten největší, sejít s ní dolů, obejít podium a potom zase vyjít po schodech nahoru a dát ji na pravou stranu oltáře. A já byl sám, bylo mně tehdy sedm roků. Měl jsem na sobě takové dlouhé šaty až dolů, neodhadl jsem velikost a měl jsem je trošku delší, než bylo vhodné," líčí úsměvný zážitek Alois Galle.

"Když jsem šel nahoru pro knihu, šaty jsem si zvedl, ale když jsem ji nesl, sešel dolů, obešel podium a šlápl na první stupínek, na tu dlouhou sukni jsem si šlápl. Nutilo mě to naklonit se a když jsem udělal druhý krok, musel jsem se naklonit ještě víc. To už se lidi v kostele smáli. A farář mi řekl, ať jdu zpátky, tak jsem zase vycouval dolů a on si pro Bibli došel sám," vypráví pamětník.

Jak ale dodává, tehdy se místní smáli naposledy. Bylo to 10. května 1945, kdy neopatrností ruského vojáka, který se snad bavil střelbou z pancéřových pěstí, jednou ze střel zasáhl věž kostela a ten se vzápětí ocitl v plamenech.

Pamatujete si ten den?
Ráno jsme vstali a šli jsme na pole, jako každý den. Já sbíral kameny a ostatní dělali, co bylo potřeba. Odpoledne kolem čtvrté hodiny se začalo dole kouřit a matka povídá: "Hoří kostel!" Z cesty jsme se dívali dolů. Nešel jsem se tam, to by nedovolila. Byli tam Rusáci. Jeden přišel pěšky až k nám, matka mu dala mléko, seděl u našeho stolu.

Znásilňovali ženy, jak to jen šlo. Co mně říkal Kreusel, tak dole znásilnili mladou ženu, měla malou holčičku. Když jsme šli na pole, museli jsme dávat pozor, jestli náhodou nejedou, sestry se musely vždycky schovat. Co mě udivilo, jeli s koňmi přes obilí, to my jsme, když rostlo, na něj nesměli šlápnout.

Co se Vám vybaví, když se dnes řekne Bärnwald - Neratov?
"Mám vždycky skličující pocity. Už to nepovažuji za svoji vesnici. Ano, mám tam nahoře rodný dům, podívám se na něj, na hřbitov, kde leží i moje sestřička, lidé, které jsem znal, ale to je všechno. Vesnice, jak jsem ji znal, zmizela. Ani ten kostel už pro mě není tím, čím byl. Když jsem v něm ministroval, farář byl moralista, nabádal lidi, aby nedělali to či ono, jak by se měli chovat a pročpak si nebyl minulý týden v kostele, Franz? I ve škole byla výuka katechizmu. Dneska už to je jiné.

Jak se v Neratově žilo dřív?
Co pamatuji, 95 procent obyvatelstva bylo německého. Nějaký Čech se sem přiženil nebo české děvče provdalo, kupa lidí tady mluvila česky, protože chodili kšeftovat s dobytkem. Dorozuměli se a já jsem nezažil, že by matka mluvila negativně vůči Čechům. Žilo tu 480 obyvatel. Fungoval tady obchod, dole pod kostelem, jak je parkoviště, stála restaurace Knoblich, majiteli vynesla peníze, a tak si postavil krásný kamenný dům i s krámem s potravinami. Ale restaurace shořela. A naproti byla další restaurace, dodnes ta budova stojí. Mimo to tady byl také kovář, truhlář Kreusel, řezník.

Ten chodil po vesnici s vozíčkem, do kterého měl zapřáhnutého psa. Měli jsme kozy, ovce, jehňata a on je vykupoval.
Matka tak alespoň měla nějakou korunu. Uživit sedm dětí nebyla žádná sranda. Otec chodil pracovat do lesa. Brigádničil. Když nahoře byla povodeň a vzala cestu, spravovali ji, pracoval také na opravě kostela, v lomu, na Zemské bráně, když se opravoval most.

Jaký názor měl na válku, na Hitlera a na to, co se tehdy dělo?
Hlásil se ke křesťanským demokratům, kromě něho to byl také Kreusel a Neugebauer. Scházeli se u nás sousedé, diskutovali o různých věcech, většinou o úrodě, kde jsou trhy a co by tam kdo mohl dovézt a prodat. Jestli se bavili i o politice? Nevím. Já jsem tomu nerozuměl, jen vím, že nadávali na válku, že to je Schweinerei.

Co se s otcem stalo?
Jako 44letý musel do války, kde už byl jeho syn Heinrich. Hitler bral muže nanejvýš ve věku 44 let a starosta mého otce spolu s dalšími ještě poslal, protože musel splnit kvóty. Poslal tak další muže na zabití. Protože ve vesnici zůstali jen invalidi, staří muži, všechna práce padla na ženy.

Nevím o tom, že by se otec ještě někdy vrátil domů. Skončil v Kielci na území dnešního Polska, odtamtud psal naposledy. Bratra zajali někde u Kyjova na Moravě, s ostatními šel pěšky až do Oděsy. Odtamtud je pustili až ve 49. roce do Německa budovat socialismus.

A co zbytek Vaší rodiny?
Když přišel odsun, žil ještě děda. Měl nahoře v Neratově statek vedle Neugebauera. Jmenoval se Franz Galle a měl tři syny: Heinricha, mého otce Franze a Aloise. Alois padl v první světové válce, Heinrich se oženil na Panském Poli s vdovou, která ztratila muže ve válce. Měla syna a ten také padl. Heinrich postavil barák, vzal si na to půjčku a pak šel do odsunu do východního Německa. Děda šel do odsunu ve 45. roce s rokytnickými přes Bartošovice do Slezska. Už jsem ho nikdy neviděl.

Divoký odsun jste zažil na vlastní kůži…
Už nevím přesně, kdy to bylo. Přišla Rudá garda, stříleli z pušek, šli až nahoru k našemu baráku, že si máme vzít s sebou jídlo na tři dny, všechno ostatní tam nechat a v 9 hodin že musíme být dole na návsi. To bylo ráno kolem půl osmé.

Matka vzala do hnědého porcelánového hrnce máslo, do druhé vzala moji nejmladší sestřičku, té byl rok. Měli jsme do školy takové tvrdé tašky na záda, bratrovi z ní vyházela školní potřeby a dala mu do toho chleba. Na každý týden vždy pekla sedm bochníků a vím, že byl poslední, takže to musel být pátek nebo sobota. Přišli jsme dolů na náves a tam už byla kupa lidí. Pak přišel z Podlesí s koněm a dřevěným vozem člověk, naložil na něj dvě ženy, které už nemohly chodit, a šli jsme na Malou Stranu, přes most přes řeku a příslušníci Rudé gardy na nás řvali: Weiter, weiter!

Kam jste šli?
Dál. Lidé se postupně rozcházeli podle toho, kdo měl kde příbuzné. Přešli jsme Černý kopec na území dnešního Polska a dostali se do Seitendorfu na statek jednoho sedláka. Matka s ním mluvila a on nám nabídl, že se můžeme vyspat ve stodole na slámě. Druhý den nás selka pozvala domů a nabídla nám polévku. Matka a starší sourozenci od té doby chodili dělat na jejich pole. Já jsem s tou paní hlídal svoji nejmladší sestřičku, pak nám už polévky vařila každý den. A už jsme nespali na slámě, ale přidělili nám pokoj, kde jsme leželi na dvou postelích a na zemi. Nějaké pytle na přikrytí nám selka také dala.

Jak se stalo, že jste se vrátili? Nikdo vám nebránil?
Byli jsme tam asi dva měsíce a jednoho dne matka řekla: "V noci půjdeme domů." Večer jsme se sebrali, matka se rozloučila, poděkovala za všechno a přes ten Černý kopec jsme se vraceli. Nikoho jsme nepotkali, nikdo nás nezastavil. Šli jsme do našeho baráku, všechno bylo otevřené, okna roztřískaná, všechny deky, peřiny zmizely, nádobí tam nebylo žádné, nic ani dobytek. Zkrátka prázdno. Matka zatopila v kamnech, byla už noc, poslala nás na pole, ať natrháme nějaká zrna, uvařila nám z toho kaši. Takhle to bylo druhý, třetí den, pořád jsme trhali obilí, protože brambory ještě nebyly.

Tehdejší správce dovolil, že jako bezúhonní můžeme zůstat. A pak přišel nějaký člověk, ať jde matka dolů. Vidím ji jako dnes, jak jde s dvěma našimi krávami nahoru. Zavedla je do chléva a říkala, že teď už to bude dobré, že budeme mít mléko, máslo.

Zůstal z původních obyvatel ještě někdo?
Záhadným způsobem tady zůstal mlynář Kolbe, ale i toho nakonec odsunuli. Ještě se tajně vrátil Neugebauer se svými pěti dětmi a se svými pěti dětmi přišla paní Alligerová ze statku pod námi. Neměla co jíst, tak jí matka nesla puclák másla a chleba a mléko. Moc děkovala. S jejím jediným synem jsem chodil do školy, jinak měla dcery. Češi je ale také vyhnali.

A co škola?
V Neratově jsem do ní chodil rok a půl, až do pětačtyřicátého. Pak jsem dva roky školu nenavštěvoval. Od roku 1947 jsem znovu musel nastoupit do školy, ale do české do Bartošovic - chodil jsem tam pěšky a zimě na lyžích. Nakonec, že to tak nejde a že se prý musíme nastěhovat do Bartošovic. Se sestrou jsme bydleli u nějakého pana Krále. Žil s manželkou a matkou, žádné děti neměli. Byli to slušní lidé. Byli jsme tam celou zimu. V sobotu jsme chodili vždycky domů do Neratova pěšky nebo na lyžích, jednou nebo dvakrát mě také svezl mlékař.

V 48. roce v lednu jsme pak dostali od pana Krále vzkaz, že musíme domů, že s námi pojede, že matka měla ve sklepě brambory a on by si je odvezl. Matka nám řekla, že kromě mé nejstarší sestry Friedy, která žila s Čechem, odsud musíme pryč, že si pro nás přijdou. Odvezli nás koňmi do Rokytnice na dráhu, naložili nás do nákladního vagonu, neřekli kam pojedeme. Jeli jsme dva dny! Do Třesic u Chlumce na velkostatek pana Izáka, kde jsme pobyli asi půlroku. Paradoxně i jeho nakonec potkal podobný osud, "svými" lidmi - Čechy byl označen za kulaka a muset se s rodinou ze svého velkostatku také vystěhovat.