Stále vitální udivuje svými tanečními kreacemi jako mamka Žílová ve hře Akt či jako falešný hrabě v Hospodě na mýtince a ani čas neubral na kouzlu jeho mnoha dalších rolí, k nimž patří neodbytný šikovatel Vogeltanz, jemuž se stále a stále „zapalují lejtka“.

„Poprvé jsem stanul na jevišti ve čtvrté třídě v Opočně, kdy s námi slečna učitelka hrála pohádku Matčino srdce od jakéhosi Jaroslava Průchy. Hrál jsem skřítka, jmenoval jsem se Vuki. Bavilo mě to. Čuchl jsem k tomu umění a pak jsem s opočenskými ochotníky párkrát vystoupil. Byly to štěky, ale stačily, aby měl člověk trému a podlehl vůni líčidel. Líčil nás holič pan Veniger,“ vzpomíná Miloň Čepelka.

Jak však upozorňuje, líčidla byste v šatnách herců Divadla Járy Cimrmana nenašli: „Považujeme to za něco, co už je dneska zbytečné. Svěrák říká, že bychom si možná měli začít líčit a zamáznout vrásky, kterých přibývá, ale já ho poslal do háje, že v žádném případě.“

Ani když hrajete ženy?
Ne, maximálně se jinak učešu a samozřejmě obléknu.

Velký úspěch mají vaše taneční kreace, vymýšlíte je sami?
Pokaždé jsou jiné, to ujišťuji. Není to choreografie. Kdyby mě choreograf chtěl něco naučit, splakal by nad vejdělkem, nejsem schopen si to zapamatovat. Ty ženské pohyby mám asi po mamince. To říkal i Zdeněk Svěrák, že když jsem na jevišti, vidí moji maminku. Znal ji. Jako spolužáci jsme se stýkali i o prázdninách.

Miloň Čepelka se narodil 23. září 1936 v Pohoří, rodina se však záhy přestěhovala do Opočna. Po dokončení studií v Dobrušce absolvoval Vysokou školu pedagogickou v Praze. Poté dostal umístěnku jako učitel v Novém Kníně. V roce 1961 nastoupil jako redaktor do Československého rozhlasu, kam ho přivedl Jiří Šebánek. Později se k nim přidal Zdeněk Svěrák, kterého Miloň znal už od studií. V roce 1967 stál u zrodu Divadla Járy Cimrmana, kde působí dodnes. Kromě divadelních rolí se přitom objevil i v několika televizních a filmových.

Vybavujete si vaše první setkání?
Bylo to v prvním ročníku Vysoké školy pedagogické. Vzhlížel jsem k němu – on byl už tenkrát o hlavu vyšší. Nějak jsme si padli do oka, brzy jsme si řekli, že máme zájem o literaturu a dokonce zájem se jednou do ní snad i vetřít. Porozuměli jsme si okamžitě. Teď máme takový malý spor, kdo si koho vybral za kamaráda. Jestli on mě, nebo já jeho. Každý preferujeme sebe.
Že zrod Divadla Járy Cimrmana byl spojen s rozhlasovým pořadem Kavárna u pavouka, je dnes všeobecně známé. Ale kdo přišel s tím nápadem?

Náš redakční kolega Jiří Šebánek. Proto nelze pominout, že byl duchovním otcem postavy Járy Cimrmana a současně iniciátorem vzniku divadla. Nepadli si však do oka s Ladislavem Smoljakem a po dvou letech divadlo opustil – i s hrou Domácí zabijačka, kde jsem ztvárnil svoji první ženskou roli – byla to taková frivolní panička. Pak už byli výhradními autory Zdeněk Svěrák s Ladislavem Smoljakem, jak říkáme naše dvě „S“. První hru Akt, která se stala premiérovou, napsal Zdeněk Svěrák. Je neuvěřitelné, že ji hrajeme pořád. Původně mamku Žílovou hrál jazzman Karel Velebný. Když se rozbil v autě, převzal jsem roli já. Mohla za to Helena Philippová, bez níž by divadlo přes naši snahu a chuť nevzniklo, byla to notorická zakladatelka divadel. Začal jsem hrát ženské, a to mi zůstalo, hraji je dodnes. Už nejsem sám, pravda, přidali se i další.

Postavu taťky Žíly mají diváci spojenou s Jaroslavem Weigelem, kdo ji hraje teď?
Sám autor Zdeněk Svěrák, jeho dřívější roli převzal Geňa Rumlena. Text je pořád stejný, ale je to trochu jiné, všechno se posouvá. Letos začínáme už 55. sezonu a lidi, zaplaťpánbůh, stále chodí. Tak moc, že se nestačíme divit. Překvapuje nás, že dokonce máme co říct i malým dětem. Jsme přece jenom staří pánové, dědci, a přesto se jim líbíme, i když podle mě ještě nemůžou všemu rozumět. Něco je na tom vzrušuje, a pro mě to zůstává to záhadou.

Jaká je vaše nejoblíbenější role?
To je těžké. Je jich víc. Taková nejefektnější je šikovatel Vogeltanz v Záskoku, ale nemohu pominout falešného Zeppelina v Hospodě na mýtince, ani mamku Žílovou v Aktu.

Vjezd do Pohoří, které je na svého slavného rodáka jaksepatří hrdé.Vjezd do Pohoří, které je na svého slavného rodáka jaksepatří hrdé.Zdroj: Deník/Jana Kotalová

Před lety jste si roli šikovatele Vogeltanze střihl i se studenty dobrušského gymnázia. Také jste byl jeho studentem. Co si vybavíte při vzpomínce na Dobrušku?
V roce 1947 jsem sem přišel do primy bývalého osmiletého gymnázia, Opočeňáků nás v primě tehdy bylo snad devět, ne-li víc. Takže jsme pěstovali takovou vzájemnost. Do té doby dost napjaté podivně místně vlastenecké vztahy Opočno kontra Dobruška jsme začali rušit. Rivalita mezi námi nebyl,a a když ano, tak v humorném tónu. Smutné ovšem bylo, že jsme museli po roce odejít kvůli školské reformě, první z celé řady následných, kdy osmiletá gymnázia zrušili a zavedli takzvanou jednotnou střední školu. Vrátil jsem se na tři roky do Opočna, a pak byla další reforma, takže mám Dobrušku spojenou s „blbejma reformama“.

Nastoupili jsme do původní budovy gymnázia a současně průmyslovky u kasáren, vydrželi dva roky a po roce reforma změnila gymnázium na jedenáctiletou střední školu, takže jsem maturoval už v budově dnešní Základní školy Františka Kupky. Furt jsme se stěhovali. A odsud jsme běhali na oběd až k nádraží do závodní jídelny Stuhy – to byly nervy a výkon! Mám ale také krásnou vzpomínku na dobu, když jsme maturovali a celá třída byla společně v kině na švédském filmu Tančila jedno léto, což byl tenkrát hit, moc pěkný film.

K 85. narozeninám Miloně Čepelky vznikl filmový dokument pod režisérskou taktovkou Patrika Ulricha, střihu se ujal František Svěrák, zvuku Ondřej Svěrák, vnuci Zdeňka Svěráka. Záběry vznikaly i v jeho rodném Pohoří a také v Opočně a Dobrušce. "Natáčení bylo hodně v dešti, ale také na slunci a hlavně v pohodě, protože celý filmový tým byl na mě moc hodný. Kamery nemám zrovna moc rád, ale při tomhle natáčení jsem na ně dokázal zapomenout," tvrdí Miloň Čepelka.

S čím máte ještě Dobrušku spojenou?
Se vzpomínkou na mého prvního třídního profesora v primě Karla Procházku, který nám po únoru 1948 beze slova zmizel. Byl to básník, katolík a poslanec za lidovou stranu. Nic z toho jsme nevěděli. Ale když zmizel, bylo nám to divné a začali jsme se zajímat, co se to vlastně po tom únoru v republice děje.

Teprve před třemi lety jsem se dozvěděl, že pan profesor byl dlouho ve vězení. Do Dobrušky se vrátil po amnestii teprve v 70. letech a nikdo z mých spolužáků – Dobrušťáků o tom nevěděl. Žil tu až do smrti víceméně jako neznámý člověk a snad pracoval jako čerpadlář u benzinové pumpy. Co mě mrzelo, že ani jeho rehabilitace, která nějak proběhla, nebyla obecně známá. Vzpomínám na něj rád. O tom, co se mu přihodilo, jsem se dozvěděl asi až před třemi lety díky tomu, že dělám knihovničku pro Country rádio. Náhodou se mi do ruky dostala kniha o akci tajné policie, kdy postavila falešné hranice. Tam lidem, kteří chtěli utéct, namluvili, že jsou v Německu, a pak je zavřeli. To byl i osud našeho pana profesora.

Zmínil jste, že byl básníkem. Kdy jste napsal vy svoji první knížku?
Vyšla v roce 1964. Byla taková eklektická. Měl jsem odjakživa rád Seiferta a z těch novějších básníků Oldřicha Mikuláška, takže si myslím, že vlivy obou jsou tam znát. Možná až do dneška, protože člověk se nezbaví tónů, jimiž kdysi začínal. Píšu stále, když to na mě přijde. Básnička se nedá napsat na povel. No dá, ale pak nestojí za moc. Něco musí s člověkem zamávat. Mně to jde spíš, když mě něco štve a jsem z něčeho smutný. Z veselosti jsem, myslím, nenapsal básničku nikdy.

Co písňové texty?
To je něco jiného. Když už se k nim člověk uváže, tak už si poručit musí. Většinou píšu pod melodii.

Psal jste i pro dechovku Opočenku…
Pro Opočenku toho vznikla spousta, ale to ještě za života Pepíka Hynka, který byl spoluzakladatelem kapely. Mrzí mě, že současná kapela na tyto staré písničky pozapomněla. Byl bych rád, kdyby je alespoň občas připomněla, jsou to věci s místním koloritem. Třeba Pepíkův valčík U Zlatého potoka.