„Když se mi do rukou dostala složka dokumentů k osobě Ludvíka Koška (na snímku tetí zleva), netušil jsem, jaký neskutečný příběh se za nimi skrývá. Osud mu však nedovolil dožít se vytouženého míru, kvůli kterému v roce 1939 utíkal do zahraničí, aby se se zbraní v ruce postavil nenáviděnému nepříteli. Přátelé z odboje na něho vzpomínají jako na vynikajícího a zodpovědného letce, vojáka se spoustou bojových zkušeností a přátelského člověka. Jeho osud přirostl k srdci i mě a v průběhu psaní tohoto článku jsem zjišťoval, jak poctivým, pilným a svědomitým musel být.
Je mi tedy velikou ctí přinést čtenářům tento dosud neznámý příběh turnovského rodáka.

Ludvík Košek se narodil 10. prosince 1916 v Turnově do rodiny Josefa Koška bydlícího v Jiráskově ulici číslo popisné 105. Po absolvování obecné a třech tříd měšťanské školy se vyučil na odborné pokračovací škole strojním zámečníkem. Byl velikým sportovcem. Ze všeho nejvíce měl rád hokej, který hrál za místní hokejový klub LTC Turnov a patřil k jeho nejvýraznějším hráčům. Spolu s klubem dosáhl v hokejových utkáních mnoha úspěchů. V roce 1936 byl odveden do československé armády a zařazen k vykonání presenční služby do školy leteckého dorostu v Prostějově. Krátce po jeho umístění k letectvu absolvoval poddůstojnickou školu v Praze-Kbelích. Následně byl vycvičen jako polní letec – střelec.

Kurs ve Kbelích
V roce 1938 pak prošel ještě autokursem taktéž v pražských Kbelích. Svojí vojenskou službu ukončil v hodnosti desátníka letectva. Po okupaci zbytku Československa v březnu 1939 začal přemýšlet nad útěkem do zahraničí. Dne 13. července 1939 utekl do Polska, kde se stal příslušníkem Československého legionu. Zde se také upsal k pětiletému závazku služby u francouzské Cizinecké legie, který mohl být zrušen tehdy, když v Evropě vypukne válečný konflikt.

Koncem července byl přesunut do přístavu v Gdyni, odkud vyplouvala loď Chrobry směrem Francie. O tři dny později se vylodil spolu s více než pěti sty dalšími v přístavu v Boulogne. Téměř měsíc čekal na vyřízení jeho žádosti, až konečně 24. srpna byl zařazen v hodnosti soldat do legie.

Netrvalo však dlouho a vypukla druhá světová válka a z jejího svazku byl propuštěn. Ještě v září byl odeslán do Chartres západně od Paříže, kde se nacházelo mnoho československých letců. Začátkem října mu byla přiznána hodnost četaře a o měsíc později přišlo i povýšení francouzské do hodnosti caporal. Obdržel zde služební číslo L-229. Na Nový rok 1940 byl přemístěn do jihozápadní části Francie, na základnu v Pau. Zde procházel střeleckým výcvikem a seznámením s francouzskou technikou. Jako většina našich bombardovacích letců ani Ludvík nezasáhl do operačního létání proti nepříteli, a to kvůli špatné organizaci na francouzské straně. Setrval zde až do konečné porážky Francie. Tehdy se mu podařilo dostat do transportu generála Viesta, který odplul z přístavu Port Vendres 26. června směr Anglie. Po dvanáctidenní plavbě se konečně vylodila skupina v přístavu Liverpool.

Odtud putoval k letecké skupině, která sídlila v Cholmodeley Park v hrabství Cheshire. Netrvalo dlouho a byl odeslán k bázi RAF Cosford a v britské hodnosti AC2 pod číslem 787228 byl přijat k Royal Air Force. Koncem července byl opět přesunut tentokrát již k operační jednotce, kterou byla československá 311. bombardovací peruť sídlící v Honingtonu. Peruť operovala na letadlech typu Vickers Wellington Mk. IC. A od září 1940 se peruť účastnila strategického bombardování Německa a okupovaného území. V srpnu byl povýšen do hodnosti Sergeant. Svůj vůbec první operační let podnikl 14. října v posádce Sgt Jaroslava Baly. Cílem tohoto náletu bylo přístavní město Le Havre, zde se ještě nedávno seřaďovalo německé invazní vojsko. V den státního svátku 28. října byl povýšen do československé hodnosti rotného.

Tehdy byl také přeřazen do posádky kapitána Josefa Ocelky, pozdějšího 2. velitele 311. perutě. S ním až na drobné výjimky létal jako zadní střelec do června 1941. Kapitán Ocelka patřil k nejvýraznějším a nejzarputilejším velitelům posádek a později i perutě. Také ho jako jednoho z prvních našich bombardovacích letců Britové vyznamenali leteckým řádem DFC."

Byl známý tím, že až šestkrát nalétával na cíl, aby umožnil navigátorovi přesně zaměřit, to vše v nejprudší protiletadlové palbě. Během té doby se Ludvík zúčastnil více než dvaceti operačních letů, za což byl v březnu 1941 vyznamenán československou medailí Za chrabrost, na jaře prvním a druhým československým Válečným křížem 1939 a povýšen do hodnosti rotmistra letectva v záloze.

Ve výčtu cílů jeho náletů se často objevují přístavy Wilhelmshaven, Brémy, Loriet, Kiel, Ostande, Brest nebo města Kolín nad Rýnem, Hannover, Düsseldorf, Hamm ale i samotné centrum Třetí říše - Berlín. V červnu 1941 jej od perutě vyslali do pilotního výcviku. Poslední červnový den byl přemístěn k 1. Air Crew Receiving Center v Londýně, kudy procházeli noví kadeti na post pilotů. Zde zůstal měsíc, než byl přesunut k 3. Elementary Flying Trainning School na základně RAF Shellingford. Byla to škola základního pilotního výcviku, kde Ludvík létal s jednomotorovými letadly typu Tiger Moth.

Transport do Kanady
Koncem roku byl odeslán k 5. Personnel Deployment Centre, kde vyčkával na transport do Kanady. Dne 5. ledna 1942 je prezentován u 3. Service Flying Trainning School v kanadském městě Calgary. V tomto pokračovacím výcviku pro budoucí piloty bombardovacích letadel zůstal až do konce června. Ještě předtím mu byl ale udělen britský pilotní odznak a stal se tak právoplatným pilotem. Zbývala mu ale ještě poslední část operačního výcviku, proto byl odeslán znovu do Velké Británie, kde počátkem srpna nastoupil k 11. Advanced Flying Unit na základně RAF Shawbury. Byla to operační fáze výcviku, kde trénoval se svou budoucí posádkou. S tou byl v polovině září odeslán zpět k 311. bombardovací peruti, která sídlila na základně RAF Talbenny, operující se stroji Vickers Wellington Mk. IC. v rámci pobřežního letectva RAF.

Zde je nutné uvést na míru to, že se nelétalo jen u pobřeží, nýbrž do hloubky Atlantiku a Biskaje. Tyto patroly se zaměřovaly hlavně na hledání nepřátelských ponorek a hladinových plavidel, které rušily zásobovací tepny směřující do či z Británie. Patroly v této době čítaly v průměru 1 000 námořních mil, což je v náletovém čase 8-10 hodin. První operační let na sebe nenechal dlouho čekat a již 19. září podnikl jako druhý pilot posádky Vladimíra Nedvěda protiponorkovou patrolu nad Biskajským zálivem. Za zmínku stojí let z 29. září, kdy posádku napadly tři dálkové stíhače Junkers Ju 88. Po pětadvacetiminutovém souboji opustili Němci pole, z nichž jeden s evidentně těžkým poškozením motorů. O několik dní později, 9. října, zase posádka viděla nepřátelský torpédoborec, který proti nim zahájil ostrou střelbu flakem.

V tu dobu také Košek opustil svou posádku a létal až do začátku prosince s různými kapitány. Dne 26. října byl vyznamenán již třetím československým Válečným křížem 1939 a o dva dny později na státní svátek byl povýšen do hodnosti štábního rotmistra letectva v záloze. Dalším nebezpečným soubojem se stíhači prošel 23. listopadu v posádce P/O Františka Radiny. Tehdy je napadli čtyři němečtí dálkoví stíhači, kteří provedli celkem 24 útoků na osamocený letoun.

Ze souboje ale vyvázla posádka ve zdraví a navíc se jim podařilo jednoho z nepřátel sestřelit a dva poškodit. Útok na nepřátelské lodě provedl s F/Sgt Ferdinandem Kepkou 30. listopadu. Začátkem prosince se Ludvík dočkal zasloužené dovolené, jelikož dokončil svůj první operační turnus. Byl odeslán k 6. Operational Trainning Unit na základně RAF Thornaby a později RAF Silloth, což byla výcviková jednotka, kde Ludvík dostal svojí posádku jako kapitán.

Začátkem února 1943 se zde při jednom ze cvičných letů lehce poškodilo letadlo pilotované právě Ludvíkem. V březnu dochází k jeho přemístění zpět k 311. bombardovací peruti. Nastupuje tak ke svému druhému turnusu ještě jako druhý pilot, tentokrát v posádce Sgt. Oldřicha Doležala. V té době měla peruť prvních pilotů ještě nadbytek. K 1. dubnu byl povýšen do britské hodnosti Warrant Officer. S Oldřichem Doležalem, pozdějším zhoubcem blockade runneru Alsterufer, se zúčastnil 30. března doprovodu konvoje a 10. dubna útoku na lodě. Až do května létaly posádky na letadlech typu Vickers Wellington, poté obdržela peruť nové čtyřmotorové stroje typu Consolidated B-24 Liberator, a to jako druhá peruť z celého Královského letectva!

Ludvíkova posádka byla vybrána pro výcvik na těchto nových letadlech, což potvrzuje i jeho poslední let na starém stroji ze dne 16. května; byl to jeho 24. operační let v rámci pobřežního letectva. Během probíhajícího výcviku mu byla udělena 1st Good Conduct Badge za jeho výtečnou a dlouhodobou službu. Adaptace na nové stroje trvala až do začátku září, poté byl opět uznán operačním letcem. Již 3. září podniká v posádce P/O Václava Ryby svůj první operační let na novém stroji nad Biskají. Délka patrol se nyní pohybovala v délce okolo 1 650 námořních mil, což bylo skoro dvakrát více než dříve.

Přeškolení
V této posádce létal až do konce měsíce, během kterého vykonal pět operačních letů. Tehdy byl opět doporučen k přeškolení na funkci prvního pilota. Povolení k tomuto výcviku mu bylo uděleno a dne 19. října byl přemístěn k československému depu, kde čekal na vyřízení veškerých náležitostí. Prvního listopadového dne byl přemístěn k 2. Personnel Deployment Center v Moracambe. Odtud byl odeslán přes oceán, tentokrát k 111. Oparational Trainning Unit na Bahamských ostrovech. Zde Ludvík dostává svou posádku, se kterou trénuje na strojích typu North American B-25 Mitchell a samozřejmě i na Consolidated B-24 Liberator. Jejich výcvik trval od 13. prosince 1943 až do 4. března roku 1944. Již 2. dubna byl prezentován u 7. Personnel Reception Center v Harrogate.

O šest dní později celá jeho posádka posiluje řady 311. bombardovací perutě. V té době vrcholí přípravy na otevření druhé fronty v Evropě a spolu s ostatními to pociťují i naši letci. Po vylodění spojenců v Normandii se do bojů zapojuje u Ludvíkova posádka. Posádky mají za úkol střežit vstup do kanálu La Manche a chránit invazní spojenecké loďstvo. Se svojí posádkou během měsíce podnikl šest operačních letů. Poslední sedmý osudový let se odehrál 13. července 1944. Tehdy se tři posádky ze základny perutě v Predennacku účastnily běžné protiponorkové patroly v oblasti kanálu La Manche. Při zpáteční cestě se však velmi prudce zhoršilo počasí v celé západní části Anglie. Ludvíkova posádka tedy byla nasměrována na letiště v Exeteru, kde mělo být mnohem lepší počasí.

Jejich letadlo ale do Exeteru nikdy nedoletělo. Ve 13.15 hodin narazilo v nízké mlze do vysílače na kopci nedaleko Malborough v hrabství Devon a všech devět členů posádky zahynulo v hořícím vraku letadla Liberator GR.Mk. V BZ717 L. Závěr vyšetřování nehody byl velmi striktní a veškerá vina připadla na Ludvíka Koška. Kvůli nepoužití navigačních pomůcek v dostatečné výšce se rozhodl sestoupit pod nízkou základnu mraků a zorientovat se. Vědomě se tak dopustil hrubého omylu, když doslova nazdařbůh „píchal" mraky v nízké výšce a kopcovitém terénu. Zabil tak nejenom sebe, ale i dalších osm členů posádky. Takto nevybíravě se k situaci vyjádřil S/Ldr Vlastimil Veselý z Inspektorátu čs. letectva v Londýně, který však pravděpodobně událost neposoudil úplně objektivně.

Celou situaci totiž viděl zcela rozdílně navigátor druhé posádky Petr Arton. V osudný den i jeho osádka měla problémy s nízkými mraky. Podle jeho slov byly obě posádky nasměrovány na letiště v Plymouthu. Jejich letadlo letělo zhruba 15 minut před letadlem Ludvíkovým. Situace byla natolik špatná, že nikdo z jejich posádky nevěděl přesnou polohu letadla. Rozhodl se tedy riskovat a pouze na základě přístrojů a hrubého výpočtu určil nebo spíš věřil, kde se zrovna nalézají. Poté řekl pilotovi, aby „píchal" mraky. Když jimi prolétli, nacházeli se pouze několik metrů nad zemí. Pro ně naštěstí vše dobře dopadlo a po přistání na letišti v Plymouthu byla osádka odvedena do jídelny. Petr Arton se šel podívat na kontrolní věž, aby viděl, jak jeho přátelé přistávají.

To se však nestalo a později došla zpráva, že letadlo narazilo a všichni zahynuli. Pokud se člověk podívá na mapu a polohy města Plymouth a Malbourough, které jsou od sebe pouze o něco více než 40 kilometrů, musí vidět, jaký kousek zbýval, aby nehodu přežili. Petr Arton také dodal, že to byla jedna velká smůla. To samé se mohlo stát jim. Podle něho tedy nemůže být dávána vina nikomu z posádky, pouze a jenom špatnému počasí. Další tehdejší příslušník perutě, navigátor Jaroslav Novák, vzpomínal, že posádka měla špatné spojení. Dále je nutné podotknout, že Ludvík „píchal" mraky dle pokynů navigátora či telegrafistů nebo radarového operátora, kteří mohli udělat chybu. Na havárii mohla nést vinu také únava po několikahodinovém letu. Takovou situaci je tedy velice těžké soudit.

Pohřeb celé posádky se uskutečnil 19. července. Ludvík Košek, druhý pilot F/O Karel Novotný, navigátor F/Sgt Jan Hornung, telegrafisté/střelci W/O Václav Tarantík, W/O Rudolf Němeček, Sgt Václav Čapek, Sgt Ján Filip a Sgt Pavel Dřevěný byli pochováni na hřbitově Weston Hill v Plymouthu. Jediný letecký inženýr Sgt Miloslav Maňásek byl pohřben na hřbitově All Saints ve West Bromwich u Wolverhamptonu.

V srpnu 1944 měl být Ludvík povýšen do hodnosti poručíka letectva v záloze. Hodnost mu byla udělena in memoriam. Když skončila válka, o jeho smrti se dozvěděli i jeho nejbližší. Dokonce za jeho rodinou do Turnova přijela ze Spojených států amerických na návštěvu Ludvíkova manželka, se kterou se oženil při tamním pilotním výcviku. V březnu 1946 mu byl udělen in memoriam čtvrtý československý Válečný kříž 1939. Ani město Turnov na jeho osobu nezapomnělo, pořádal se zde Koškův hokejový turnaj, který se tady hrával až do roku 1952.

V rámci rehabilitace československých zahraničních letců v roce 1991 byl Košek povýšen in memoriam do hodnosti plukovníka letectva. Jeho jméno je uvedeno na památníku zahraničních letců v Prostějově, památníku letců RAF ve vestibulu Muzea Českého ráje a symbolická pamětní deska s jeho portrétem je umístěna na rodinném hrobu Koškových v Turnově.

Čest památce tohoto místního rodáka a zapomenutého hrdiny zahraničního odboje.