Krušné hory 11. - 13. 1. 2016:

V pondělí v 5.23 hodin jsem odcestoval vlakem z Jičína přes Nymburk do Prahy a dále rychlíkem Ohře do Sokolova. V Ústí nad Labem byla porucha na lokomotivě, a tak měl vlak zpoždění 25 minut a přípoj do Kraslic odjel. Více jak hodinu jsem musel čekat v Sokolově, což jsem využil k neplánované prohlídce města. Za drobného deště jsem přešel řeku Ohři po mostě „Láska" k evangelickému kostelu na nábřeží Petra Bezruče a zpět jsem se vracel kolem kostela svatého Jakuba Staršího, kde jsem zavzpomínal na všechny své poutní cesty do Santiaga ke stejnojmennému kostelu. Pokračoval jsem do parku, kde je pěkně opravený zámeček, v kterém je mimo jiné muzeum a knihovna.

Snad k němu dojdu i letos v květnu při své asi poslední desáté poutní cestě. Všiml jsem si, že po městě jsem potkával nezvykle mnoho občanů tmavé pleti, Romů. Ze Sokolova jsem pokračoval pěknou moderní vlakovou soupravou Stadler, kterou provozuje soukromá společnost Viamont (GW Train Kostel Božího těla v Kraslicích.Regio) podél řeky Svatava do Kraslic. Je to horské městečko v údolí řeky, kde je nejznámější firma Amati Kraslice, výrobce dechových hudebních nástrojů. Dominantou města je katolický děkanský kostel Božího těla, před kterým je socha sv. Jana Nepomuckého. Za drobného sněžení a teploty mírně nad bodem mrazu jsem začal stoupat po červené turistické značce do Bublavy.

Sokolovské nádraží.Sokolov - po městě 3 km; Kraslice (525) - Zelená hora (634) 5.5 km - Bublava (735) 8 km, převýšení 400 m.

Po loukách a částečně lesem se smrkovým porostem mokrým sněhem a velkými kalužemi jsem vystoupal asi 150 m nad Bublavu, abych klesl na silnici spojující Kraslice a Bublavu. Symbolem Krušných hor je ale odolný jeřáb, který se množí náletem. Po chvilce jsem došel ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie. První informaci, kde se asi nachází chalupa mého kamaráda č.p. 668, mi poskytl autem projíždějící policista. Raději jsem ještě navštívil starostu Obecního úřadu, který mi na mapě ukázal přesnou polohu domu mého spolužáka.

Naproti OÚ je hotel Sport, kde jsem se odměnil pivem a pohovořil s místními a snažil se získat informace k zítřejší plánované cestě do 26 km vzdálené Horní Blatné, kde jsem měl zajištěné ubytování. Bylo mi řečeno, že cesta v těchto sněhových podmínkách (asi 10 až 15 cm mokrého sněhu) je obtížná, vede mimo jakoukoliv civilizaci a hlavně tam asi nikoho nepotkám a není tam ani signál. Po 16. hodině skoro už za tmy jsem došel do domu svého spolužáka, jmenovce Ivana, který už mne vyhlížel u dveří a přivítal slovy: "už jsem chtěl volat HS". Velmi přátelské bylo přijetí od něho i jeho ženy Evy. Žijí zde převážnou část roku, neboť v létě je tu nádherné prostředí na procházky a v zimě Ivan denně využívá vlek na protější pláni, kde sjezduje.

O tomto kraji má překrásné barevné knihy, většinou však v německém jazyce, které jsem si s chutí prohlédl. Nejvíce mne upoutala velká kniha, kterou Ivan koupil v antikvariátu a nechal znovu svázat, z knižní edice Ottovy Čechy z roku 1896, díl č. X. Krušné hory, do které přispívali Alois Jirásek, Jakub Arbes, Eliška Krásnohorská, Jaroslav Vrchlický a další.

Úvod této knihy, první a poslední odstavec ke Krušným horám od Jaroslava Vrchlického si dovolím citovat:

„Krušné hory. Kolem skrání révu s chmelem spjatou
na cestu se dáme, písni moje! žírným lánem, českou půdou svatou
nad lesy výš, přeletíme zdroje. K modrým horám zas to duši táhne, ona cítí, že tam k rtům si nahne
pohár svěžesti a síly zas, že s jich strážné bašty do okolí až do srdce vlasti zahlaholí odcizenou půdou český hlas; odcizenou - ale přece naší, vždyť tam nový život vře a raší.
Svatá víro v lepší lidstva příští, ó buď s námi, pavezo ty silná! Meče zkuj nám ducha na bojišti, rádlem, kladivem ať ruka pilná zotvírá nám budoucnosti brány! Snad též potom, vlasti, tvoje lány novou Vesnou kol se zastkvějí! Snad zas v hvozdě, v chatrči i v poli rodný sladký jazyk zahlaholí vyplněnou dávnou nadějí!
Snad Čech šeptne tkna se země rtoma: Svatá půdo, Bohu dík, jsme doma!"

O Kraslicích, které jsem před chvíli celé prošel, se v knize píše: "Čítají 10 000 obyvatel. Význačná je výroba hudebních nástrojů od roku 1778. Ročně 2500 kusů plechových, 600 kusů dřevěných foukacích nástrojů, 4000 kusů signálových trubek pro vojska, dále bubny, tamburíny, triangle. Dále foukací harmoniky pro Ameriku, šest tisíc tuctů, smyčcové nástroje."

Pro mne bylo zajímavé, že do roku 1506 vlastnili Kraslice Šlikové. Kromě Amati Kraslice byla zde velmi významná firma Krajka Kraslice s výrobou krajek známých stejně jako ve Vamberku. Bublava, původně osada založená při dolech a hamrech na železnou rudu. Je prý krajinářsky nejpůsobivější položenou horskou obcí v Krušnohoří. Dřív byla nejvíce obydlená, převážně německým obyvatelstvem. Jen 2 km ji dělí od známého střediska zimních sportů Klingenthalu, ležícího na železniční trati Sokolov - Kraslice - Zwickau.

Příjemný večer jsem trávil s přáteli. Po dobré večeři s koňakem a plzeňským jsme s Evou popíjeli kvalitní Veltínské zelené a chutnali zbývající vánoční cukroví. Přátelé mi doporučili náhradní program na další den místo riskantního dlouhého přechodu do Horní Blatné

12. 1. út Bublava (735) - Stříbrná (592) 2 km - Nancy (700) 4 km - Na úpatí Špičáku (911) - Fišerův pramen (885) 6.5 km - Špičák (991) 8 km - dále směrem Přebuz 9.5 km - a zpět Stříbrná, OÚ a kostel 17.5 km - Bubava 21 km; převýšení 650 m.

Po snídani jsem nejprve zrušil objednané ubytování v Horní Blatné a teprve v půl desáté jsem se vydal na výše uvedenou náhradní trasu. Bylo opět kolem bodu mrazu a mírně poletoval sníh, občas i sněhová přeháňka, zvláště v horních partiích kolem 900 m n.m.. Nejprve sestup na kraj obce Stříbrná a poté
stálé stoupání po silnici bez provozu do Rájecké doliny podél Rájeckého potoka, který lemují rekreační chalupy ke kempu Nancy. Z Nancy byla hraběnka Nosticová, spolumajitelka panství.

Zde je odbočka a stálé stoupání smrkovým lesem po zelené značce kolem Skalního města k Fišerovu prameni, který byl částečně zamrzlý, na vrchol Špičák; odbočka ze zelené značky 300 m, ale nejlepší výhled vlivem mlhy a s výhledem do krajiny. Pokračoval jsem neprošlapanou cestou sněhem směrem na Přebuz, dnes nejmenší dnes nejmenší město České republiky, které má jen 70 obyvatel, ale sněhu bylo asi 18 cm a cesta byla velmi namáhavá.  Rozhodl jsem se raději pro návrat stejnou cestou na okraj obce Stříbrná a odbočil jsem do středu obce ke kostelu Nejsvětějšího srdce Páně, OÚ, a snažil se najít hospodu, kde bych si odpočal.

Zatímco hospoda byla ještě zavřená, využil jsem nabídky starosty obce k vlastnímu občerstvení v kuchyňce OÚ, kde bylo příjemné teplo a ještě jsem měl možnost s nim pohovořit. Žádné turisty jsem nepotkal, jen málo lidí bylo na sjezdovce udržované umělým sněhem. Vrátil jsem se do hotelu Sport na Bublavě, kam mne pozval jeden z hostů ze včerejšího dne, který zastavil v obci Stříbrná a nabízel mi odvoz autem, který jsem odmítl a raději stoupal „po svých". V hospodě se všichni podivovali, že jsem vystoupal na Špičák a pro ně „v tomto hrozném počasí" ušel 21 km. Prý bych asi zvládl i plánovanou cestu do Horní Blatné. Těšil jsem se na teplou sprchu a posezení u krbu s přáteli. Opět příjemný večer, kdy jsem pozval Ivana a Evu na oplátku k nám do Českého ráje. Také jsem si uvědomil, že teprve od roku 2008 můžeme procházet Krušné hory bez ohledu na státní hranice, což je pro nás velký dar, který si ne každý uvědomí.

13. 1. st Bublava - Olověný vrch (802) 1.5 km - Tisová 4 km - Kraslice 8 km, stoupání 150 m.

Po snídani po 8. hodině jsem se rozloučil s přáteli, poslední focení na terase jejich domu s pozadím jejich sjezdovek, kam Ivan skoro každý den chodí lyžovat. Teplota mírně pod bodem mrazu, trochu větrno a drobné sněžení mne provázelo při stoupání k rozhledně a turistické chatě Bleiberg na Olověném vrchu. Turistická chata z roku 1933 má 16.5 m vysokou osmibokou zděnou opláštěnou rozhlednu a vyhlídkovou plošinu ve 13.5 m. Hodně to klouzalo dolů do Tisové a Kraslic, kde mne zastihla sněhová přeháňka.

Vystoupal jsem ještě k evangelickému kostelu a jeho věži a po namrzlých schodech sešel k pěkně opravené radnici a nakonec
znovu vyfotil novorománský děkanský kostel Božího těla. Na vlakové nádraží už to bylo jen 10 minut a stačil jsem ještě nakoupit čerstvé pečivo.

Za poloviční jízdné jsem zaplatil do Sokolova (24 km) jen 16 Kč a dále přes Prahu až do Jičína 370 km jel neuvěřitelně skoro zadarmo na svůj seniorský pas (nad 70 let). Sám v překrásném čistém vytopeném kupé jsem měl z něho nejdříve jídelní vůz a po obědě jsem si ho upravil na spací kupé, abych přijel do Prahy ve 14.30 hodin odpočatý. Čekalo mne přátelské setkání po 15ti letech s kamarádem stejně mladým jako já Jiřím Vítem v pivnici „U Brázdů", a od 17. hodin tamtéž pravidelné setkání se spolužáky, každou druhou středu v měsíci po maturitě od roku 1955!!! Asi tomu nebudete věřit, ale je to tak. Ve 21.30 hodin už jsem se vrátil vlakem po třech dnech do svého Jičína.

Byla to krátká, ale velice příjemná a zajímavá cesta, skoro jako vždy. Proto se nebojte a cestujte, dokud je čas. Život je jen jeden. Vzpomněl jsem si na Lenku P., která mi v dubnu 2013 mimo jiné napsala: „Milý Ivane. Právě jsem dočetla tvůj deník z Indie. V očích mám slzy z úžasného vnitřního pocitu, který jsi mi zprostředkoval čtením tvého životního poznání z cesty po místech, kde si člověk uvědomí tu pravou hodnotu života. Děkuji ti. Těším se na shledání. Lenka"

Ještě připsala: "Největším štěstím a nejušlechtilejším Božím darem je lidský život. Blázen, kdo to neví a bez povšimnutí prohýří drahocenný klenot života. Chová se jako ten, kdo odhazuje diamant v domnění, že je to bezcenné sklíčko. Nedopusť, aby ti život utekl jako písek mezi prsty. "

Na závěr přidávám slíbené další dvě zásady z desatera Louise Trenkera, úspěšného horolezce, lyžaře, šermíře, herce a režiséra, který prožil bohatý a dlouhý život:

Nezapomínej v horách na svoje vychování a vzdělání. Uvědom si, že již na nádraží a ve vlaku jsou kladeny nároky na tvoji horskou výchovu. Nepovažuj lano a mačky za vývěsní štít svého cechu. Neohrožuj oči a oděv svých bližních lyžemi, cepínem a mačkami, ani jeho sluch příliš hlasitým hovorem a smíchem. Toho, kdo tě potká, vždy slušně pozdrav či pozdrav opětuj a svoje nepříznivé úsudky si nech, až bude přinejmenším z doslechu.

Krajinu, kterou procházíš, neznesvěcuj a neokrašluj střepinami lahví, skořápkami od vajec, odpadky ovoce, papíry, krabičkami od sardinek a smetím. Nezapomeň, že také ten, který přijde po tobě, se bude chtít napít z občerstvujícího pramene. Ukazatele cest nepovažuj za vrhačské cíle a nestav je „z legrace" na opačnou stranu. Nepohybuj se v cizích senících a zavřených salaších jako nezvaný host, znevažuješ tím horskou turistiku u místního obyvatelstva. Můžeš pívat, kdyžto umíš s mírou, ale nikdy bys neměl v horách křičet či nadměrně hlučet. Nerozdělávej lehkomyslně oheň ve volné přírodě, vždy ho musíš dobře střežit a uhasit. Neshazuj žádné kameny, ať už úmyslně či při lehkovážném lezení, neboť tím můžeš způsobit velké neštěstí. V blízkosti obydlených míst vždy dodržuj odpovídající kulturní zvyklosti.
V dalším deníčku čekejte pokračování.
V Jičíně 15. 1. 2016 Ivan Pírko
Jitka Press Jičín