Na vernisáži výstavy o historii lnářského průmyslu nebylo k hnutí. Přízemí Muzea Podkrkonoší. praskalo ve švech a ve vzduchu visely především nostalgické vzpomínky.

Na jedné straně expozice Každý den slouží len připomínala jedno z nejvýznamnějších průmyslových odvětví regionu poslední sto padesáti let. Na druhé nešlo opomenout zpečetěný osud několika kdysi honosných továrních budov, které právě nyní stroje posílají k zemi.

„Hrůza. Ale asi je to překonaný, je to pryč a už to tu nikdy nevznikne," shrnula své dojmy dlouholetá zaměstnankyně Texlenu, Libuše Šveráková.

Právě historii společnosti je věnovaná podstatná část výstavy. Psát se začala před 65 lety a v roce 1959 byl podnik významně rozšířen o závody v okrese Náchod a Semily. Součástí Texlenu byly přádelny a tkalcovny, jejichž výrobky (ubrusy, utěrky či plachty) byly proslaveny po celém světě. V roce 1991 došlo k privatizaci podniku a na počátku 21. století k zániku.

Byl současný osud továren nevyhnutelný? „Nebyl, ale musel by se najít někdo, ochotný do toho vrazit hodně peněz. I když některé fabriky byly modernizované, celkově šlo o budovy zastaralé. A nová výroba pro většinu z nich se nenašla. Ale i z pohledu bývalého zaměstnance Texlenu mne to mrzí," říká historik Vladimír Wolf. „Situace celého oboru je velmi špatná. Dokonce se tu ani nepěstuje len. V minulém roce se v celé České republice oselo 300 hektarů. To je opravdu málo," dodává.

Základní členění expozice je podle jednotlivých výrobních závodů. To bývalí textiláci na vernisáži kvitovali s povděkem a každý si rychle našel své působiště, své vzpomínky a zážitky.

Výstava Každý den slouží len v trutnovském Muzeu Podkrkonoší

Texlen není jen Trutnov a výstava v Muzeu Podkrkonoší to reflektuje také. „Od 18. století se obyvatelstvo celého regionu věnovalo především výrobě textilií. Ať už to byli pláteníci, textilní baroni a posléze fabrikanti. Dávalo to po mnoho desetiletí, vlastně až do nedávné minulosti, obživu tisícům lidí," připomněl význam odvětví historik Vladimír Wolf. Do práce v textilce tak chodili i lidé v Mladých Bukách, Úpici, Žacléři, Radvanicích, Rudníku či Studenci.

„Před pár lety jsme začali mapovat průmyslová odvětví, která tu hrála významnou roli. K vidění tak byly expozice mlynářství či hornictví, teď přišel na řadu textil. A historie oboru je u nás velmi pestrá. První mechanická přádelna vznikla roku 1836 v Mladých Bukách, v 60. letech 19. století nechal Johann Faltis v místech bývalého okresního úřadu postavit největší přádelnu v kontinentální Evropě. V Trutnově také sídlila lnářská burza, kam se sjížděli obchodníci z celé Evropy," připomněl ředitel muzea, Vlastimil Málek.

Kořeny podniku Texlen nastínil kurátor výstavy, Ondřej Vašata. „Vše začalo v roce 1946, kdy vznikl národní podnik České lnářské textilní závody. Ten slučoval několik desítek závodů, zabavených po II. světové válce Československým státem, protože patřily německým továrníkům či společnostem. Ty byly roku 1949 rozděleny na Texlen, Lenku, Úpolen a Lužan. Texlen měl tehdy jen několik podniků, vše se ale změnilo o desetiletí později, kdy se první tři společnosti sloučily v jednu. V dobách největší slávy zaměstnával Texlen až 6,5 tisíce lidí. V roce 1991 došlo k privatizaci podniku, výroba běžela až do roku 2008. Pak došlo k jejímu ukončení." 

Slavné sgrafito už není, zeď budovy padla k zemi
Vernisáž o historii Texlenu si nemohl nechat ujít ani Miloš Trýzna. Sedm let stál v čele libečského závodu, největší slávu veřejnosti ale získal coby autor velkého sgrafita dívky s odhaleným ňadrem. Zeď tovární budovy u frekventované silnice k polským hranicím zdobilo téměř pětačtyřicet let.

Využil při tom své výtvarné nadání a práce na něm začaly v roce 1968. „Dokončeno bylo o rok později. Sehnal jsem tehdy výborného zedníka, jmenoval se Nedbal a tomu jsem říkal. To nás musí přežít. Ať je to tady ještě za sto let. Ale nepovedlo se. V polovině ledna to padlo k zemi," neskrývá zklamání Miloš Trýzna.

Ještě než došlo k úplnému stržení budov, na místo se několikrát vrátil. „Byl jsem tam snad desetkrát. A postupně sledoval, jak to všechno mizí. Celá fabrika je moje srdeční záležitost. V mé kanceláři, která byla hned nad vrátnicí, jsem našel dvě lůžka bezdomovců a všude obrovský bordel. Bylo a je mi z toho hodně smutno," říká. A není si jistý, jestli to takhle muselo dopadnout. „Zvláště když vidím, že někde to jde. Například bývalý závod ve Stárkově funguje. Soukromá firma bývalého pracovníka tam zaměstnává asi padesát lidí. Tkají textilní zboží nejen z lněné a bavlněné příze, ale třeba i z bambusu," podotýká.