Kliknutím zvětšíteOba mají k liberecké ikoně zvláštní vztah. Otec Jiří, který je i autorem vítězné studie na hradecké Velké náměstí, v Liberci dlouhá léta pracoval. Michal Krejčík se pak díval na stavbu z ateliérů liberecké Technické univerzity, kde se učil architektonickému řemeslu.
V roce 2017 jste obsadili první místo v architektonické soutěži na obnovu horského hotelu a televizního vysílače Ještěd. Když se podíváte zpět, jak velká výzva to pro vás na začátku byla?
Jiří Krejčík (JK): Výzva to byla. Soutěž připravil Spolek Ještěd 73. Jak jsme se dodatečně dozvěděli, tak bylo osloveno asi 30 až 40 architektů a architektonických týmů. Odevzdaných návrhů bylo sedm. V závěrečném výběru uspěl náš ateliér.
Čím jste komisi přesvědčili?
Michal Krejčík (MK): To se musíte zeptat komise, ale z mého pohledu to bude tím, že jsme k této ikonické stavbě přistupovali tak, že jsme s ní v podstatě vedli dialog. Člověk se totiž nesmí bát a být svázán zodpovědností, ale hledat řešení. To jsme se snažili nalézat v průběhu zpracování návrhu s širším spektrem odborníků ale také například i s architektem Otakarem Binarem, který navrhoval původní interiéry.
JK: K tomuto úkolu přistupujeme s odpovědností a vědomím toho, že této kulturní památce, která není muzeem v pravém slova smyslu, ale živoucí stavbou, chceme vdechnout novou životní energii. Energii 21. století.
MK: Vnímáme to tak, jako když člověk opravuje veterána.
Veterána?
MK: Přesně tak. Jako když sběratel najde ve stodole starou bugatku. Tu také poté rozebere na jednotlivé komponenty, ty vyčistí, dá do pořádku, celé to složí a výsledkem je opět bugatka. Podobné je to i s Ještědem. Také bychom zde chtěli mít plně funkčního „veterána“, jen s přídavkem moderních technologií.
JK: Rád bych doplnil, že těmi moderními technologiemi Michal míní například i dodatečné zasklení vyhlídkového ochozu. Ten byl původně otevřený. Architektonická koncepce věže byla postavena na tom, že pod jednou střechou jsou umístěny hotel a vysílač. Horní, technologická, část je od zbytku stavby odříznuta hlubokým stínem vyhlídkového ochozu a formou betonových konstrukcí se spojuje s vrcholem hory. To je původní koncepce architekta Hubáčka. Bohužel se ukázalo, že klimatické podmínky v tomto místě jsou tak nepříznivé, že muselo dojít k dodatečnému zasklení panoramatické vyhlídky. V našem návrhu bychom rádi využili současných technologických možností a provedli zasklení formou velkoformátových ohýbaných skel s antireflexní úpravou. Tímto bychom chtěli dosáhnout rehabilitace původního architektonického konceptu.
Co ještě chcete změnit v exteriéru budovy?
MK: Zcela ji zbavit dodatečně rozmístěných antén. Ty tu budovu hyzdí. Chceme je přemístit do její blízkosti, tak aby dál plnily svoji funkci, ale nerušily samotnou stavbu.
Když se člověk podívá na vizualizace, tak z nich zmizelo občerstvení a místo něj je tam jakási futuristická zrcadlová koule. Ta má jaký význam?
MK: Nyní se na vyhlídkové terase nachází taková drobná stavbička, která spíše odkazuje někam do 19. století. Tou koulí na jejím místě jsme se chtěli přihlásit k technologickému optimismu, který nám prostě více ladí s vysílačem. Hned vedle je socha plačícího marťana a oba dva komponenty tak spolu mohou vytvářet nějaký příběh. Takže občerstvení na terase nezmizelo, ale jenom se proměnilo.
Ale jeden odkaz na minulost najdou návštěvníci i vevnitř. Tedy odkaz na Binarův žertík v podobě historického apartmá?
JK: To máte pravdu. A na to se každý chytne. Tento apartmán, který architekt Binar složil jako žertík z různého „dobového“ nábytku, zde skutečně byl. A nás napadlo jej tam opět vrátit, jen v trošku modernější podobě.
MK: Vlastně tím také odkazujeme na závěrečnou scénu Vesmírné odysey, kdy budovu, která připomíná vesmírnou raketu, osadíme fragmenty dávno zapomenutého lidského života. Celou věc jsme konzultovali i s architektem Binarem a jemu se to moc líbilo.
A jak toho docílíte? Pokud se nepletu, tak původní historický nábytek je v depozitáři muzea.
MK: Vtip je v tom, že pomocí 3D skeneru chceme okopírovat nějaký charakteristický historický nábytek, jako příklad dáváme Versailles. Vybrané části mobiliáře bychom mohli nechat vyfrézovat z nějakého futuristického materiálu. Například z odlehčeného polykarbonátu. Máme představu, že by z toho mohl vzniknou snivý až krystalický pokoj, něco jako palác v oblacích.
Aktuálně připravovaná studie má prověřit možnost podzemního parkoviště v prostoru Velkého náměstí
Pokud je na Ještědu krásné počasí, dá se z něj vidět i na Hradec Králové. A v něm máte také svůj vítězný projekt. Před jedenácti lety vaše kancelář vyhrála soutěž na celkovou rekonstrukci Velkého náměstí. S ohledem právě na Ještěd, nepřipadáte si jako v přísloví: Doma není nikdo prorokem?
JK: Ano, někdy si tak člověk připadá. Nicméně, nyní došlo k opětovnému otevření tohoto tématu. Aktuálně připravována studie, která reviduje původní návrh, má za úkol prověřit možnost podzemního parkoviště v prostoru Velkého náměstí. Našim záměrem bylo a stále je to, aby byl celý prostor byl určen pro veřejný život. Nic se doposud nezměnilo, stále je tu preference motorové dopravy a parkování. To navrhujeme změnit, protože automobily veřejný prostor zcela umrtvily.
MK: I mě ten dlouhý čas mrzí. S otcem jsem na tomto projektu pracoval ještě coby student. Ale ono je někdy těžké pracovat na projektu pro město či státní správu, kde se každou chvíli mění vedení, názory a priority. Ale myslím si, že cesta, kdy chceme nyní odvést většinu parkujících aut z Velkého náměstí do podzemí, je cestou správnou. Můžeme si vzít příklady z ostatních států a měst. Například z Kodaně, kde se takovým přístupem život ve městě zcela změnil a zlidštil.
A nebojíte se, že tentokrát nebudou proti majitelé aut, ale památkáři?
MK: To jistě vyloučit nelze, ale musíme o tom začít diskutovat a vědět, za jakých podmínek je možné tento záměr realizovat.
JK: Aby nedošlo ke zkreslené představě, nikdo nechce podkopat celé náměstí. Pracujeme s plochou, která se nachází mezi mariánským sloupem a „studnou“. Počítáme s tím, že by tu proběhl masivní archeologický průzkum. Naším cílem je to, abychom náměstí zatížily dopravou co nejméně.
A jak se vlastně oba díváte na současný stav města, které si stále hraje s přídomkem Salón republiky?
MK: Když se zamyslím nad projekty, které se za poslední dobu uskutečnily, či spíše neuskutečnily, tak je mi z toho trochu smutno. Pomalinku se z Hradce stává město supermarketů a na veřejný prostor se zapomíná.
JK: Já to sousloví Salón republiky nerad používám. Je to už takové klišé, kdy se díváme neustále do minulosti a budoucnost nám uniká. Salón republiky to byl v době, kdy na to měl tu energii a elán. A to nyní postrádám. Nicméně byl bych moc rád, kdyby se Hradec Salónem republiky opět stal - Salonem republiky 21.století a navázal na svoji skvělou tradici.
Když spojíme vaše dva návrhy dohromady. Co si myslíte, že bude realizováno dříve - Ještěd, či hradecké velké náměstí?
JK: Po letitých zkušenostech opravdu netuším.
MK: Já bych otci moc přál, aby se konečně dočkal Velkého náměstí. A mým snem je, že si spolu dáme kafe na Ještědu a pivo na zahrádce na opraveném Velkém náměstí.
6
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
