Se zajímavostmi spjatými s dějinami Dobrušky a Podorlicka seznamuje prostřednictvím svých publikací. A letos na jaře si mohl vyzkoušet i trochu nezvyklou roli, kdy poněkud depresivní stav nouze a celostátní karanténu zpestřoval svým čtenářům prostřednictvím dobrušské televize předčítáním ze své knihy Taje a záhady Orlického kraje.

"K historii mě jako první přivedl tatínek, který byl učitel. Naučil jsem se číst už v pěti letech a on mi dával číst knížky, třeba historické povídky. Pak můj zájem o historii ještě více probudili učitelé dějepisu ve škole. V podání pana Štěpána byl o vyprávění nádherných příběhů o starém Řecku, Římu… Začalo mě to zajímat. A od 15 let jsem chodil do muzea v Dobrušce k doktoru Hladkému. Byli jsme taková parta, která mu pomáhala se vším možným," zavzpomínal v rozhovoru pro Deník říká Jiří Mach.

Ale historii jste studovat nešel. Proč?
Asi z nějaké bázně nebo ostychu. Vystudoval jsem sociologii a nelituji toho, protože jsme měli specializaci lidských sídel, což s historií v určitých bodech souvisí. A sociologie mně ohromně prospěla, protože se dokážu podívat na historii z trochu jiného úhlu. Absolvoval jsem ve třiasedmdesátém roce a už v té době nebylo pro nikoho z nás zaměstnání. Tak jsme se všelijak protloukali. Já jsem sehnal místo na okresním národním výboru, na odboru kultury jsem měl na starosti památky, což mě zase přiblížilo k historii. A od polovičky 80. let jsem nastoupil v Dobrušce do muzea.

Bylo to Vaše vysněné povolání?
Dá se říct, že ano. Málokdy se povede, že člověk má zaměstnání, které se překrývá s jeho koníčky. Mně se to podařilo, za což jsem nesmírně vděčný. Byl jsem tam přes 30 let. Do důchodu jsem odcházel v 67 letech, ale s muzeem jsem neustále v kontaktu.

Kdy jste začal psát první knížky?
Vůbec psát nějaké takové příběhy jsem začal až po čtyřicítce. Mohla za to paní Eva Zerzánová, bývalá šéfredaktorka Deníku. Tenkrát se na mě obrátila, jestli bych nesepsal příběhy ze zdejší historie. Udělal jsem jich 25 a vznikl z toho seriál, který byl postupně uveřejňován v Deníku. Navázal jsem na to dalšími a dalšími, myslím, že jich nakonec bylo více než sto.

A zrodila se první knížka?
Jmenovala se Příběhy od Zlatého potoka. Většinou jsem čerpal z kronik, protože pro dobrušské muzeum jsem naskenoval dohromady asi 150 tisíc stránek kronik. Je to zajímavé v nich pátrat, v podstatě jde o nevyčerpatelný zdroj.

Nyní jste pokřtil Vaši zatím poslední knihu Toulky krajem Orlických hor. O čem je?
Není to průvodce, je to spíš takové pozvání do Orlických hor, vyprávění příběhů, které se váží k místům, které třeba nejsou turisticky nejfrekventovanější. Například je to příběh školy v Hlinném, ke které mám zvlášť citový vztah, protože můj tatínek tam učil. Na chodbách bývalé školy jsou dodnes zachovány malby z 20. let minulého století od učitele Karla Michla. V podstatě to jsou repliky kreseb Mikoláše Alše na téma husitství. Je to doklad vlasteneckého vzedmutí na začátku první republiky.
Teď se dokončuje další moje knížka, vyjít by měla v dohledné době. Vypráví o tom, co tady v Orlických horách bylo a už není, je v ní kapitola "Osady, po nichž zůstala jen jména", dále Zmizelí sousedé, jsou tam jak Židé, tak Němci. Pak mám v knize kapitolu o zaniklých mlýnech, hamrech, tkalcovnách, o orlickohorském sklu, které mělo v 18. století mezinárodní věhlas a dokonce tam mám věci, které jsou zaniklé poměrně čerstvě. Velkou mezinárodní prestiž mělo české broušené sklo. Tady na Dolech u Dobrušky byla brusírna pana Prostředníka. Jako mistr tohoto řemesla brousil i státní dary pro hlavy států, které sem přijížděly, včetně britské královny.

Budete teď odpočívat nebo chystáte něco dalšího?
V tomto směru jsem recidivista. Slíbil jsem kamarádovi Pepíku Kučerovi trochu zvláštní knížku. Doufám tedy, že nebude poslední, protože to téma k tomu přímo vybízí. Už mám název - Místa zastaveného času.

Hřbitovy?
Přesně tak. Jednak bude o pohřebních zvycích v minulosti, o hřbitovech obecně, jsou tady i hřbitovy židovské a evangelické, čestná pohřebiště. Pak chci zmínit významné osobnosti na hřbitovech. ono jich moc nebude. Když byl někdo slavný, většinou se odstěhoval do Prahy, kde byl i pohřben, ale některé osobnosti tady ostaly. Poslední kapitola, na kterou se zvlášť těším, bude mít název Můry, upíři a fexti. Jsou to pověsti.

Dobruška je spojena s několika známými osobnostmi, s kterou z nich byste se rád setkal?
Samozřejmě nejpopulárnější byl František Vladislav Hek. Myslím, že bychom si měli o čem povídat. Ale byly tu i další. Velice rád bych se setkal s Františkem Adolfem Šubrtem. Na přelomu 19. a 20. století to byla jedna z vůdčích osobností české kultury. Z jeho iniciativy byla Národopisná výstava českoslovanská, která založila českou etnologii. Byl to novinář, dramatik, ředitel Národního divadla a tak dále, člověk naprosto renesanční nesmírného rozsahu své působnosti.

Letos Dobruška slaví 700 let. Které její století je pro Vás nejzajímavější?
Osobně 20. a 21. století, protože v něm žiji. Ale mám rád 18. a 19. století, což je doba národního obrození, kdy Dobruška byla jedním z regionálních center vlasteneckého hnutí, a myslím si, že je stále co objevovat. Pátrání v historii je veliké dobrodružství. V Každém ostává kousek toho kluka a ten kluk chce něco poznávat a baví ho, že pořád objevuje něco nového. Je to nekonečný příběh.

Jiří Mach z Dobrušky napsal již přes 30 knih. Některé sám, jiné jako editor, kdy dával materiály dohromady. Většinou jde o literaturu faktu, někdy odborněji zaměřenou. Jak říká Jiří Mach, realita je mnohem zajímavější než nějaké s prominutím "fantasmagorie". Nadále spolupracuje s dobrušským muzeem a napsal například i úvodní kapitolu k nejnovější monografii Pavla Taussiga o Radoslavu Brzobohatém.

Kdo se chce dozvědět více o Dobrušce, může aktuálně zavítat do Hotelu Dobruška na výstavu k 700. výročí první písemné zmínky o tomto městě Sedm zastavení sedmi staletí a při této příležitosti se chystají i zajímavé přednášky.