„Jsou to stále živé, bolestné vzpomínky," otvírá Jiří Kracík statečně s ranami v srdci za přítomnosti milující manželky Táni složitou minulost.

Když patnáctiletý kluk přijde tak tragicky a nečekaně o oba milující rodiče, je to krutý zásah do dospívající duše. „Bydleli jsme tehdy v Nové Pace, dva měsíce jsem po základce začínal studovat Střední průmyslovou školu papírenskou v Hostinném. Když naši odletěli do Jugoslávie, hlídal mne dvaadvacetiletý bratr Ladislav. On tenkrát byl aktivní voják, ale měl těžký úraz a léčil se doma. Takže mě vlastně hlídal. Dojížděl jsem denně do školy v Hostinném. Třicátého října jsem přijel domů, těšil jsem se, že rodiče už budou doma. Na stole byl však od nich jen pohled , který zrovna v ten den dorazil, a jinak prázdný byt," vzpomíná Jiří Kracík. V době, kdy mobilní telefony a internet byly ve stádiu fantazie, dospívající chlapec vůbec nechápal, co se děje.

„Večer přijel můj bratr Ladislav se strýcem, otcovým bratrem, který bydlel s rodinou přes dvě ulice od nás, a oznámili mi, co se stalo," snaží se přiblížit těžké chvíle Jiří Kracík. Strýce i bratra čekalo pak velmi složité období a záležitosti, od kterých se oba snažili Jiřího co nejvíc uchránit. „I když jsme se dozvěděli, že v havarovaném letadle dost lidí přežilo, v našem případě bylo od začátku jasné, že naši rodiče mezi nimi nejsou. Naděje umírá poslední, chvíli se s ní živíte, ale pak se musíte smířit s tvrdou realitou. Těžkým okamžikem zhruba za dva dny po katastrofě byla identifikace. Bratr se strýcem se nikdy, a to dosud, přede mnou nezmínili, zda museli rodiče přímo identifikovat. Ale protože si identifikací nebyli úplně jistí, policie chtěla, abych se také vyjádřil. Na stůl položili ústřižek tátovy kravaty a maminčiny hodinky," s pohnutím v hlase vzpomíná Jiří Kracík.