Sedlák Josef Volf z Máslojed na Hradecku byl jako šestiletý chlapec svědkem, jak se dospělí bavili na jaře 1866, že „za čtyři neděle bude válka s Prajzem" a že „u nás tady, jelikož jsme blízko těch dvou „festuňků" Josefova a Hradce, se ta válka odehraje." Brzy na to skončilo školní vyučování a děti místo úkolů začaly připravovat cupaninu a plátno pro lazarety. Záložníci nastupovali k plukům, pevnosti ve východních Čechách ožily stavebními pracemi, aby se ze zanedbaných objektů staly bojeschopné opěrné body armády. Východočeši „nemluvili se o ničem jiném, než o válce."

Válečnou vřavu umocňovalo postupné stahování státních úřadů do bezpečnějšího vnitrozemí rakouské monarchie. Vojenské přesuny a pochody krajinou se množily. Mezi rakouskými vojáky byla znát sebedůvěra, která dodávala naději zneklidněným civilistům.

„Vojsko bylo v těch parnách zemdlené od chůze a hladu a žížni – tady lidé stáli s konvema s vodou, kořalkou, pívem, koláči – cigary – vodu rozdávali, s jinýma nadřečenýma věci vedli obchod. Děvčata v městě všecky květiny natrhaly a stály u silnice, kudy vojsko táhlo a rozdávaly vojsku… Tu se stal pokřik, že je slyšet střelbu od půlnoci [tj. severu], tu muselo vše zase do šiku, vojsko nabíjelo a bylo veselé, říkajíce plačícímu lidu: Nebojte se, vždyť my ho čepicemi utlučeme," připomínají dobová svědectví.

Přítomnost armády však měla i svou nepříjemnou tvář: bylo nutno zajišťovat zásobování, vymáhat průvodcovské služby či přípřeže.

Dezinformace i panika

S vypuknutím válečného stavu se mezi obyvatelstvem začala šířit panika, zapříčiněná nedostatkem informací i přímých dezinformací. „Navečer (po bitvě u Náchoda) dostala se do Hradce Králové zvěst, Rakušané že zvítězili a Prusové coufají. … Však druhého dne k večeru zvěděli jsme, že Prusové postupují a Rakouští se zpět ku Josefovu táhnou. Tu nastal všeobecný strach, lidé co kdo vzácnějšího měli, zakopávali a zazdívali do sklepu, potravu a píci nakládali na vozy, chtějíce prchat před Prušáky po příkladu lidu horského do kraje se hrnoucího.

Zvláště mladíci byli na útěk připraveni, neb se jistilo, že Prusové mladé muže k vojsku berou." Jiný kronikář zaznamenal, že „mnoho lidu se dalo svésti a opustilo domov, mnozí zase, když viděli, s jakou bídou prchlíci zápasiti musejí, upustili od toho úmyslu. Dobře však učinili, neb kde byl příbytek od obyvatelů opuštěn, tam nejen Prusové vše rozbili, pobrali a rozházeli, ale i samotné naše vojsko tak učinilo, neb nebylo lidů, kteří by je obsloužiti mohli." Paniku šířili i sami rakouští vojáci. Vojáci prchající k Hradci Králové od Jičína volali: „Lidi utíkejte! Prajzi nás honí, a asi za hodinu budou zde; berou mladý lid k sobě na vojnu a ženské potřebují do špitálu k posluze!"

Bitva na spadnutí

Po bitvě u Jičína již bylo zřejmé, že mezi Hradcem 
a Josefovem se odehraje zásadní, krvavá řež. V jedné z královéhradeckých pamětních knih se dochoval zápis o slovech jednoho 
z důstojníků, že „zejtra aneb nazejtří bude na těchto rovinách krutá válka, kterou neviděl svět, bojováno bude na život a na smrt, Prus až k Hradci přijíti nesmí, kdybychom se měli až do posledního muže bránit."

Na toto proroctví došlo záhy: „Dne 3. července 1866 ráno začala u Sadový a Chlumu strašlivá bitva, až se země třásla. Povětří bylo pošmůrné, po chvílích přeprchalo, vítr vál od západu k východu. Okolo desáté hodiny při ohromném rachocení z děl a střelbě z pušek už hořel Chlum, Probluz, Přím a Všestary a hrozný hřmot se rozléhal na všechny strany."

Nyní i na obyvatelstvo Královéhradecka dolehly hrůzy válka svou plnou tíhou.

„Ach, to bylo žalostné 
s domovem loučení, nevědouce, jestli se více vrátíme a milý náš majetek více spatříme! Na uchránění něčeho z našeho majetku tuto dobu nebylo ani pomyšlení. Tu šlo jen o zachování života, neb jsme nevěděli, jak s námi nepřítel naloží," zaznamenal svědectví kronikář pamětní knihy Kuklen.

Josef Šrámek