Paličkou mezi oči aneb Jak jsem potkal (mrtvé) ryby

„Tak to tu hledáš marně, máme pořádné ryby z Rybářství Opočno,“ řekl mi při příjezdu s kamennou tváří vedoucí místní rybárny Martina a tím odvál moji touhu spatřit na vlastní oči toto krmení. Na druhou stranu mě pak potěšil tím, že se mnou zabité ryby nebudou kuchat. „To jsem rád, kdybych je měl vyvrhnout, tak myslím, že vrhnu první,“ odvětil jsem vedoucímu a mé kroky zamířily za pult, kde na mne s kudlou, brouskem a paličkou čekal již můj sparingpartner Jirka.

Paličkou mezi oči

„Je to jednoduché. Prostě kapra vezmeš paličkou mezi oči. Pak mu nožem zajedeš za žábry a přetneš mu tepnu až vykrvácí. Já si to od tebe převezmu a dám zákazníkovi,“ zaučil mne během pár vteřin do mé budoucí práce Jirka a šel brousit nože. „To on má rád, kdykoliv může, tak so rád zabrousí,“ odtušil vedoucí Martin a „odplul“ podél kádí, kde se převalovaly pěkné kusy ryb, k místu, kde zákazníci Makra dostávali ryby. Teprve oni pak rozhodovali, zda šupináči budou ještě žít, nebo poputují na můj stůl, kde se již vedle paličky pěkně leskl nabroušený nůž. Neuběhlo ani deset minut od otevření a už se první paní dožadovala mé profesionální rybářské práce.

Což o to, klepnout kapra, který na můj stůl doputoval v igelitové tašce, nebylo tak hrozné, horší bylo jej ještě v rukavicích, které již od prvního doteku s kaprem vypadaly, jako by je použil fotbalista k odchrchlání, chytit a střenku nože namířit do kapřího „ventilátoru“. „Svině klouzavý,“ ulevil jsem si potichu v době, kdy nůž splnil svoji práci a kapr putoval do tašky zákaznice. Aniž jsem se nadál, připlul mi na stůl druhý, třetí, desátý kapr. A práce mi šla od ruky.

Zvykl jsem si na tu souhru paličky a nože, pokud jej opět Jirka nebrousil, tak dokonale, že poté, co Marin přinesl pro posílení bagetu, tak jsem ji pro jistotu taky klepnul a ještě na několik kousků nakrájel. Teprve při tomto posilování organismu jsem si uvědomil jednu z nevýhod „mazlení“ se s rybami. I když byla bageta se sýrem a salámem, stejně mi to připadalo, že jím jen rybí prsty. Z mého zadumání mne do reality zpět přivedl opět Jirka. „Tak jaký to má být? Menší či větší? S šupinami či bez?“ tázal se postaršího pána.

Reportér Deníku Petr Vaňous si vyzkoušel prodej vánočních kaprů v Hradci Králové.Zdroj: Deník/Jiří Fremuth

Ten se posléze přiznal, že je rybář, ale letos měl špatnou sezónu, tak si přišel ulovit rybu alespoň na náš stánek. „Vezmi menšího. Ty velcí vypadají tak, že bychom jednoho jedli ještě příští Vánoce,“ rozhodl se manželčinými ústy rybář. A tak na prodejní pult s váhou putoval menší kus. „A chcete jej živého, nebo ho má kolega usmrtit?“ otázal se dámy můj kolega. „No, když vidím, jak na mě smutně kouká, tak mi ho radši zabte,“ odtušila dáma. A tak jsem měl opět práci.

Vidiny z kaprů

Asi po třicátem, no možná to byl šestačtyřicátý, kapru přišla první stížnost. „Asi jste mi jej špatně zabili. Furt se mi v autě mrská,“ vznesla svoji výtku asi pětatřicetiletá žena a téměř s odporem nám dávala před obličej tašku s umrlcem. „Milá paní, to je normální, to jsou nervy, tedy kapří. Ty ještě po smrti pracují, to máte jako s chobotnicí, i ta vám může i po smrti na talíři trošku poskočit. Ale nebojte se kolega je profesionál a nedělá to první den,“ uklidnil zákaznici Jirka.

A jal se do broušení nože. To už jsem z kaprů dostával vidiny. „Ty jo, to je docela fofr a jak to rychle utíká. Už máme skoro čtvrt na deset. To to letí,“ nadhodil jsem do placu časový údaj. Ale brzy jsem byl vyveden z omylu. To, co jsem považoval za hodiny, byl jen displej na rádiu a frekvence 91.1.

„No, je sice půl deváté, ale jinak ti to jde od ruky,“ rozprášil mé vidiny Martina podal mi dalšího kapra. Za svoji pětihodinovou směnu jsem jich nakonec do vánočního nebe přivedl pře stovku. A když jsem opouštěl kádě, kde na svůj osud čekaly další ryby, neospusitl jsem si myšlenku, že už chápu, proč devět z deseti kaprů doporučuje na Vánoce lososa – nejlépe pak filetovaného a zavákuovaného.