1. - 2. dubna. 2015
Jde o oblast méně navštěvovanou, než jsou Jeseníky či Beskydy, a o to více mne stále láká; jsou tu jen opravdoví turisté a v předjaří zde nepotkávám skoro nikoho. Předpověď počasí nebyla nejlepší, spíše stálý déšť nebo sněžení, ale já už nechtěl být doma a na kolo v dešti se mi nechtělo. Také jsem se nechtěl utápět v záplavě informací v médiích, které mi berou čas a tříští mé soustředění. Raději chci kráčet sám tichým lesem a kochat se přírodou.

Chci svůj čas skutečně užívat; nechci být divákem, posluchačem, spotřebitelem nebo pacientem… Jeden chytrý člověk řekl, že sebelépe vyprávěný a reprodukovaný příběh se nikdy nemůže rovnat samotnému prožitku. Proto moc nerad chodím na přednášky o zajímavých zemích; naposledy před týdnem o Persii čili Íránu. Stejně jako moc nemusím možná zajímavé prezentace, které mi posílají přátelé po internetu. Zrovna tak nechci být obtěžován mobilním telefonem. Dříve jsme měli telefon umístěný v předsíni na části nábytku a já k němu přišel, když zazvonil. Dnes lidé telefonují a zároveň obědvají; hrozné! Tempo života je až nelidské. A tak jsem raději usedl ráno do vlaku a koukal se z okna na krajinu kolem a nic nedělal.

Ve středu na 1. apríla jsem odjel v půl šesté z Jičína přes Hradec Králové do Pardubic zpožděným vlakem. Od průvodčího jsem si nechal vystavit zpožděnku na 40 minut, kterou jsem uplatnil v expresu do Zábřehu, abych nemusel doplácet poloviční jízdné. Odtud jsem pokračoval rychlíkem, který je odbavován jako spěšný vlak do Ramzové, kde jsem vystoupil jako jediný cestující před 11. hodinou. Ramzová s nadmořskou výškou 760 m je nejvýše položená železniční rychlíková stanice v republice.

Ramzová (760) – Větrolam (785) 0.5 km – Klín (983) 2.5 km – Smrk (1109) 6 km – útulna Mates (1075) 7 km – Tři studánky (975) 8 km – Dlouhá dolina (875) 9 km – Jesenný potok (723) 10 km - Horní Lipová (582)13 km – Lázně Lipová (487) 19 km – penzion Blaník 20 km.

Za drobného sněžení s teplotou kolem bodu mrazu jsem začal stoupat po zledovatělé cestě k rozcestí u Větrolamu, odkud bývá hezký výhled na celý Hrubý Jeseník. Dále už lesem po dobře značené naučné stezce převážně smrkovým lesem do místa Klín. Se stoupající nadmořskou výškou přibývalo i sněhu; jak toho čerstvého, cca 7 až 10 cm, tak toho starého. Mnohokrát jsem se probořil až o 40 – 50 cm a chůze tak byla pomalá a obtížná. Na samém vrcholu Rychlebských hor Smrku – Hraničníku (1109) ještě zesílil vítr, který s čerstvým sněhem vytvářel nechvalně známou bílou tmu.

V plánu jsem měl návrat do 5 km vzdáleného Lesního baru po neznačené cestě. Je zde originální samoobslužný bar uprostřed lesů na pomezí Jeseníků a Rychlebských hor: přístřešek, dřevěné posezení, ohniště, plynová bomba na vaření, udírna a nápoje; dále suché WC. Za volně přístupné občerstvení tu platíte do pokladničky, kterou nikdo nehlídá; projekt s fungujícím konceptem, v jehož úspěch zpočátku málokdo věřil.

Já měl dostatek občerstvení ve svém batohu a vzhledem k drsnému počasí jsem vsadil na jistotu. Po žluté turistické značce jsem šel lesním průsekem, kde jsem se velmi bořil, k útulně Mates. Sněžnice, které jsem tentokrát nechal doma, by se zde velmi hodily. Stejně náročný sestup byl další kilometr lesní cestou s návějemi sněhu na rozcestí Tři studánky. Odtud už po modré značce byl snadnější, ale příkrý sestup lesním polomem do údolí s označením Dlouhá dolina. Zde už začaly první sluneční paprsky olizovat zasněžené stráně; opravdové aprílové počasí. Třikrát jsem musel překračovat rozlitý Jesenný potok. Zatím co na hřebenu jsem poslouchal vítr bičující stromy, zde jsem slyšel stékat vodu ze Lví hory do průzračného potoka. Žádní lidé, jen stopy od lesní zvěře, kterou jsem občas vyrušil, asi jako jediný tento den v překrásných Rychlebských horách.

V údolí mne zaujal vzrostlý, 160 let starý smrk ztepilý, výšky 47 metrů. U něho byl citát od Aloise Jiráska:
„Unaven lidmi a prací rád se na čas utíkám do stínu těch velikánů, kteří mě prchajícímu před společností jsou nejmilejšími společníky. Oni jsou minulost a přece jdou s časem."

Na okraji obce Horní Lipová stojí již 2 roky nový kostelík v horách, vypadající spíše jako kaple. Již po úzké silnici jsem pokračoval ke kostelu a dále podél řeky Staříč mezi vilkami do Lázní Lipová kolem farního kostela sv. Václava z josefínské doby. Lázně založil již v roce 1840 Johann Schroth k léčně kožních nemocí. Vím, že je to oblíbené místo i mého kamaráda Mirka J.

Navštívil jsem zde místní knihovnu k vyřízení nutné pošty na internetu a ještě mne zlákala nabídka řezníka na domácí tlačenku. Musel jsem zazvonit u vchodu a přišel otevřít mladší muž, který v domě nejen prodává, ale také i bydlí. Chtěl jsem jen jeden plátek tlačenky pro chuť, neboť jsem měl v batohu ještě dva řízky od manželky. Když jsem chtěl platit, řekl, že ochutnávka se neplatí. Na dotaz, odkud přicházím, mi sdělil, že za odpolední výkon si zasloužím ještě další tlačenku. Tuto práci prý dělá jako svého koníčka; dobré, co?

Vzpomněl jsem na řezníka ve Španělsku, který mi jako poutníkovi do Santiaga ukrojil plátek svíčkové, a také nechtěl ani €. Do mého oblíbeného penzionu Blaník zbývalo jen 5 minut, ale přišla taková sněhová vánice, že jsem přišel do domu jako sněhulák. Milé a přátelské bylo přijetí od majitelky, která mi připravila opět nádherně vyhřátý velký pokoj s veškerým příslušenstvím. S chutí jsem se vysprchoval a začal konzumovat dobroty z domova včetně ryzího piva z hor Holby, které v plechu stálo pouhých 13 Kč. Jako obvykle jsem brzy u TV usnul.

2. 4. čtvrtek – vstal jsem v půl šesté a po snídani jsem za svítání odešel na vlak, kterým jsem cestoval přes Ramzovou do Branné, kde jsem v půl osmé začal vzhledem k počasí náročnou cestu. Hustě sněžilo, teplota mírně pod bodem mrazu.

Penzion – Lázně Lipová, ČD 1 km – vlakem Branná (630) – Staré Město pod Kralickým Sněžníkem (510) 8 km – nádraží ČD 9 km – vlakem Žibřidovice, zastávka – Žibřidovice (525) 11 km – Vysoká 15 km – Vlaská 19 km – Vojtíškův mlýn 21 km

Od nádraží jsem sestoupil ke křižovatce a po silnici pak stále stoupal nad město, jehož dominantou je krásný renesanční kostel archanděla Michaela. Silnice byla namrzlá a chůze vyžadovala maximální opatrnost. Vyfotil jsem jen malý kostelík ve Šlégově. Ve Starém Městě jsem byl také nedávno a tak jen zopakuji, že dominantou města uprostřed náměstí je renesanční radnice s vysokou sedlovou střechou s osmihrannou věží, před níž je kašna se sochou Neptuna a mnoho měšťanských domů kolem radnice.

V informačním centru zjišťuji, že cestu do Žibřidovic po frekventované silnici směr Hanušovice si mohu zkrátit vláčkem, který odjížděl za 15 minut, což jsem využil stejně jako cyklista, kterému se nechtělo po zasněžené silnici a ve větru do Hanušovic. Na zastávce jsem vystoupil z motorového vláčku do sněhem zasypané cesty, kde nebyly žádné stopy.

Na ukazateli je však žlutá značka a na ní 2 km. Po zasněžené silnici jsem začal stoupat do malé vsi s větším kostelem sv. Linharta. Pohovořil jsem s místním stařenkou odklízející sníh, které je 86 let, ale byla neobyčejně čiperná a hovorná.

Uprostřed obce je statek a před ním zrcadlo, kde jsem se sám vyfotil. Na konci obce jsem dlouho mluvil s místním chalupářem z Počernic, který tu tráví převážnou část času v důchodu, zatím co manželka v Praze stále pracuje. Doporučil mi nejkratší možnou cestu na Severomoravskou chatu, kde jsem měl rezervované ubytování. Nevěřil tomu, že tam dnes dojdu, neboť sněhu stále přibývalo a zbývalo ještě více jak 15 km.

Dále jsem stoupal sněhem, jehož výška přesahovala už 20 cm, na planinu, odkud bylo asi 200 m k památníku Kristus na hoře Olivetské.

Ilustrační foto.Nádherný památník je vzpomínkou na otce Franze Schuberta, který byl varhaníkem. Následoval prudký sestup lesem k potoku a opět stoupání do obce Vysoká, dříve Neudorf, kde je pěkná kaple Franze Schuberta. Zazvonil jsem u první chalupy hned vedle kaple, kde mi sympatický pan domácí poradil v další neznačené cestě, věnoval mi pohlednici kaple s přáním vyřídit pozdrav svému známému Rudovi Gažárovi, majiteli chaty, kde mám dnes bydlet.

Po namrzlé silnici jsem klesal do Vlaské a za stálého, už mokrého sněhu jsem došel k Vojtíškovskému mlýnu. V přístřešku jsem čekal na autobus nebo autostop, abych další 3 km nemusel jít po frekventované silnici. Dříve, než přijel autobus, mi zastavilo auto s řidičem, který jel až do Prahy. Okamžitě jsem přehodnotil situaci vzhledem k počasí, a místo výstupu na chatu Severomoravská jsem využil nabídky sympatického řidiče (studoval stavební fakultu v Praze stejně jako já) a pokračoval s ním v cestě osobním autem až před nádraží v Hradci Králové.

V hotelu Černigov, kam jsem šel na WC, jsem využil 30 minut do odjezdu vlaku do Jičína a v předsálí kongresového sálu jsem v teple a v pohodě poobědval jídlo z batohu. Ve vlaku jsem už dojedl jablkový závin a dopil poslední tramín červený. V půl šesté večer jsem přišel domů zrovna, když manželka Jitka odcházela na pravidelné přátelské setkání Čtvrtečníků každý první čtvrtek v měsíci. Trochu jsem si odpočal, povečeřel a brzy jsem ji následoval.

Jaký si to uděláš, takový to máš.
Jen 5 dní po pohřbu svého kamaráda Petra z Hradce Králové opět připomenu citát:
Člověk je poutníkem na cestě života do nebe.

Ještě jsem stačil napsat omluvný dopis na Severomoravskou chatu, kde mi odpověděli:

Dobrý večer pane inženýre,
děkuji za zprávu a klobouk dolů před Vašim výkonem:-)
Mějte se hezky a veselé velikonoce. Snad někdy příště.
Gažarová Zdeňka za Severomoravskou chatu, tel.724 020 203

Vůbec mi nevadilo, že jsem už nezopakoval další den výstup na Svatý kopeček a Mariánský kopec s poutním kostelem nad Králíky, neboť jsem zde byl nedávno.   

Ivan Pírko