Lidé si připomínali léta okupace, především stovky popravených za odbojovou činnost, zemřelé ve věznicích a koncentračních táborech a padlé v těchto několika květnových dnech.

Východní a severovýchodní Čechy i bývalý lanš-krounský okres se staly v posledních dnech měsíce dubna oblastí, kde bylo soustředěno nejvíce německých útvarů, přes tuto oblast prchaly jednotlivé vojenské oddíly a představitelé německých úřadů. Při srážkách s partyzánskými oddíly a silami národního povstání a vznikajícími národními výbory došlo k posledním obětem války.
Na Ústecku vzniklo povstání v Chocni, které bylo poraženo (23 mrtvých), v České Třebové bylo vyhlášeno stanné právo, v Brandýse nad Orlicí při přestřelce zahynulo 15 mužů, v Ústí bylo zastřeleno 9 občanů, ve Vysokém Mýtě 2 občané. Bývalé německé okresy Lanškroun a Králíky byly přeplněny uprchlíky ze Slezska, vznikl zde Volkssturm, ale vedení obou měst odmítlo snahu armády, aby se občané podíleli na jejich obraně.

Mobilizovaní českoslovenští vojáci pročesávali lesy a zadržovali německé vojáky, které předávali sovětské armádě. Rychle se ustavovaly národní výbory, které převzaly moc v obcích. Zkušenosti z roku 1938, okupace i posledních dnů války vedly k tvrdému postupu proti německému obyvatelstvu, které byly často v rozporu s opatřeními vlády, především ministerstva vnitra.

Politická anekdota i výsměšné písně

Boje v závěru války byly vyvrcholením českého odporu proti hitlerovskému fašismu. Ten trval po celou dobu okupace a měl různou podobu od otevřeného boje až po zesměšňování fašistické ideologie, nacistické strany, německé armády i samotného Vůdce. Osvědčeným nástrojem se stala politická anekdota. Ta se šířila už ve třicátých letech, náměty čerpala z poměrů v nacistickém Německu a doma z henleinovského hnutí. V době Protektorátu se staly hlavním námětem satiry především postavy státního prezidenta dr. Háchy a nenáviděného ministra školství a zakladatele Kuratoria pro výchovu mládeže Emanuela Moravce. Po vypuknutí války se námětem staly válečné neúspěchy německé armády a politiky.

Vedle anekdot vznikaly i další formy protinacistického a protiválečného odporu. Šlo o letáky a tiskoviny, výsměšné písně, nejčastěji zpívané na náměty lidových písní nebo populárních šlágrů, veršovaná čtyřverší nebo rozsáhlejší skladby a posměšné nápisy na veřejných místech nebo na pracovištích. Tyto projevy lidového odporu upadly po válce v zapomenutí, někdy je najdeme v beletrii čerpající náměty z této doby.

Už rok 1938 vyhrotil protiklady mezi pravicovými a levicovými stranami v republice. To dokazuje parafráze lidové písně „Jede mladík na svém koni, jede do boje", která vznikla na krajní levici a reaguje na novoroční úvodník předsedy agrární strany R. Berana v ústředním deníku „Venkov". Zde navrhl vstup Henleinovy Sudetoněmecké strany a slovenské Hlinkovy strany do vlády a hledání cesty k dohodě s Německem.

Jede Henlein na Beranu,
jede do boje,
Beran skáče, Beran září,
radují se karteláři
Z toho vývoje, z toho vývoje

Na Beranu Henlein
jede na republiku,
Oba plni svého cíle,
že nás svléknou do košile
bez všech cavyků,
bez všech cavyků.

Jede Henlein na Beranu,
kapso kapsu chraň!
Marka s kačkou táhnou
na lid,
prstíčky si musí spálit
Honzo, plivni v dlaň,
Honzo, plivni v dlaň!

Protinacistické písně vznikaly ve vojenských posádkách, vojáci je zpívali na zábavách a při výcviku. Sudetští Němci, především henleinovci, reagovali protesty v tisku a na úřadech a žádali o zásah německou Říši. Její ministerstvo zahraničí protestovalo u naší vlády a prezidium Zemského úřadu vydalo prostřednictvím okresních úřadů zákaz zpívání takových písní, například oběžníky okresní politické správy v Lanškrouně z 8. a 23. července 1938. Šlo o posměšný text lidové písně „Nade mlejnem, pode mlejnem":

Nade mlejnem,
pode mlejnem
Hitler se pase
Vem Staline, vem flintičku
Zastřel to prase.
nebo: pojďte s námi vojáci,
zabijem to prase

Já to prase nezastřelím,
Já to prase znám,
Je to Pánbůh z Třetí říše,
Ten tam půjde sám.

Němečtí antifašisté přeložili píseň do němčiny, a tak ji zpívali příslušníci obou národů.
Druhou píseň „V černých lesích na hranicích", která rovněž vyvolala protest německých úřadů, složil a vydal hraničář Matoušek z Teplic-Šanova, kde byla vytištěna v tiskárně F. Schmiedera. Zpívala se na nápěv staré jarmareční písně „Ronaldino". Šlo o hlavní postavu z lupičského románu „Rinaldino Rinaldini, der Räuberhauptmann" (R.R., vůdce loupežníků), který vyšel ve třech svazcích v roce 1797 v Lipsku. Autorem byl Christian August Vulpius. Román vyšel v sedmi vydáních a oslavná píseň se zpívala v německém i českém prostředí, a to na nápěv staré ruské písně o kozáckém vůdci proticarského povstání ze 17. století Stěnku Razinovi „Volga, Volga…". Šlo o typickou jarmareční baladu, jak dokazuje např. tato sloka:

Rinaldino měl milenku,
která ho milovala
A jednou časně zrána
Ho vzbudila: „Vstávej,
vůdce loupežníků…

Parodie z roku 1938 vznikla těsně po květnové mobilizaci 1938, což vyplývá z textu skladby:

V černých lesích
na hranicích
Adolf se svým vojskem stál,
Göring, Goebbels radili mu,
Aby Čechům nařezal.

Adolf pravil: milí hoši,
Já bych to rád udělal,
Ale ještě čekám, kdyby
Někdo Čechy zaprodal.

Milý vůdce Třetí říše,
Svět se směje v urážkách,
Že jsme teď už postaveni
Jen na samých náhražkách.

Češi mají máslo, mouku,
My margarin ze dřeva,
Proto války pro Německo,
Je dnes nutně potřeba.

Adolf pravil s povýšením:
Tedy válku udělám
A hned na hranice české
Pět divizí povolám.

Druhého dne časně zrána
Adolf, Göring s Goebbelsem
Přihnali se na hranice
Udýchaní s poklusem.

Překvapeni zůstali tu
Všichni jako sloupy stát,
Nešlo jim to do palice,
Jak se tohle mohlo stát.

Viděli tu české vojsko
S tasenými bodáky.
V duchu mysleli si všichni:
Raděj jít zas nazpátky.

Tu se ujal slova Göring,
K Adolfovi takto děl:
Vidíš, koukej, milý Ádo,
Co švejkové mají děl.

Goebbels k tomu
pravil taky:
Prima kulomety maj,
Já si myslím, milej Ádo
Že nám správně nařezaj.

Adolf smutně hlavou kývl,
V srdci mu bylo ouzko,
Jo, jo, liebe Kameraden,
Tohle není Rakousko.

Jednadvacátého května
Byla velká panika
U našich mezi Sudety
S bílýma punčochama.

Všecky se z ulice ztratili
A to jako na povel,
Co se to jen s náma stalo,
Že Áda pro nás nepřišel?

Takto sobě naříkali,
Kde jsou dosud nevědí
Ač dvacet let je tomu,
Co republika tu stojí.

Tenhle národ
českých švejků,
Ten se nedá zaprodat
A kdo by nám ublížit chtěl
Tomu budem vzdorovat.

Současně se upravovaly texty tehdy populárních šlágrů, které se hrály na každé zábavě. Především to byla skladba Karla Vacka „U našich kasáren". Upravovaný text měl řadu podob, např. podle druhu vojska (rota, baterie, hraničáři) nebo podle tvůrce nového textu.

U našich kasáren
Stojí v noci stráž
(Na naší hranici
Stojí česká stráž)
Nečekej, Adolfe,
nás se nedočkáš.
Nečekej, jdi už spát,
Nech si o nás zdát.
Přijď, Adolfe, časně zrána,
Otevře se hlavní brána,
Budem mašírovat.
Pojď s námi Ádo s knírkem
(Ádo Fýro) mašírovat,
Ať taky něco užiješ.
Až budou z nebe
bomby padat,
Tak taky jednu dostaneš,
Dostaneš ji do hlavy,
Žádný ti ji nespraví,
Pak bude celá tvoje
wehrmacht koukat,
Jak uměj Češi bojovat.
Vedle těchto úprav vznikaly i takové, které odpovídaly vojenskému životu:

…až budou hvězdy
z nebe padat,
Tak mi taky jednu přišiješ.
Přišiješ ji hedvábím,
Já tě za to políbím…
(přišiješ ji bavlnkou,
Za rok budeš maminkou…)

V Protektorátu bylo hraní těchto písní na zábavách zakázáno a porušení zákazu bylo vyšetřováno a trestáno. Neodsunutí Němci z okolních obcí vzpomínají, že jako vojáci v době dovolené navštěvovali ústeckou restauraci v divadle, kde zpívali i tyto zakázané české písně (včetně „Jetelíčku u vody"), i když se pak obávali, aby je někdo z německých občanů v jejich obcích neudal.
Po Mnichovu se šířily poraženecké nálady a pocity bezvýchodnosti. Dokladem je sloka přidávaná k tehdejšímu sentimentálnímu šlágru „Chaloupky pod horami".
„Hřálo slunko, hřálo krásně, hřálo na horách. Pod tím sluncem chaloupka stála jako v snách. Tam jsem prožil svoje mládí, celý život svůj, tam jsem už jak dítko zpíval: „Kde domov můj."
Refrén: „Chaloupky pod horami, co se to stalo s vámi, byly jste takové hezké, vy naše chaloupky české, smutně teď jdeme světem, štěstí je zvadlým květem, o vás vyprávíme s láskou pohádky našim dětem."
Upravený refrén: „Už je všechno pryč, už nemají nám co vzít. Kanóny, děla, ručnice, pryč je všechna munice, zbyla nám jen sklenice."

Český odpor měl různou podobu od boje až po zesměšňování…

Pro dnešního čtenáře jsou tyto projevy jen ilustrací tehdejšího života a myšlení převážné části občanů, ale pro ty měly mnohem hlubší význam. Pomáhaly rychle překonat pocity poraženectví a smutky, pozdvihnout národní sebevědomí a slzy se změnily ve smích a výsměch.
Němci sledovali tyto projevy neloajality a reagovali na ně podrážděně a tvrdými tresty. Nešlo jen o zesměšnění, ale o odmítnutí iluzí o klidném životě pod ochranou Říše.
Jednotlivé satiry, pamflety a verše byly adresné, konkrétní a reagovaly na každé opatření úřadů a válečnou situaci. Chtěly zabránit podlamování národního sebevědomí a udržet národní hrdost. Představovaly realistický pohled prostého člověka a neuplatňovaly se v nich téměř politické a třídní vlivy. Vyjadřovaly jen odpor proti nacismu a poněmčování, odhalovaly cíle a metody Říše a domácích přisluhovačů a válečné neúspěchy. 

PhDr. JIŘÍ CIHLÁŘ, CSc