Vjíždím autem do Vlčic. Vrstva sněhu na silnicích je opravdu silná, ale vesnička je pokojná. Přijíždím k rodinnému domu, který je celý zasypaný.

Hned po vjezdu do dvora mě vítá obrovská smečka urostlých a přátelských psů a v čele jejich vůdce, Radek Havrda. Ihned mi začíná o pejscích vyprávět a na všechny volá jmény.

Učitelka ve školce taky jména zná

„Lidé se diví, že si pamatuji jejich jména. Ale vždyť učitelka ve školce má mnohem víc dětí a všechny si pamatuje jménem," říká s úsměvem. Postupně hladí všechny ze svých pětadvaceti psů, vyslovuje jména jako Whoopi, Heňa nebo Wolf a zve mě k nim blíž. Všichni po mě skáčou a chtějí si hrát. Jakmile na ně ale jejich pán zavolá, poslechnou na slovo. „Tahle rasa je původně z Aljašky. Je to vyšlechtěné plemeno, které má v sobě kus evropského saňového psa, huskyho nebo ohaře. Každý pes je takový závodní speciál a má svůj rodokmen," říká hrdý páníček.

Radek Havrda v roce 1995 zahlédl upoutávku v Krkonošských novinách, že se ve Vrchlabí pojedou závody psích spřežení. Na Ledovou jízdu, jak se závod nazývá i dnes, se vydal ze zvědavosti. Hromadný start pětadvaceti psích smeček ho však okouzlil natolik, že k předsevzetí jednoho dne si něco takového také pořídit, chybělo už málo. „Byl jsem vždycky strašný rebel a žil si svůj život. S kamarády jsem lezl po horách nebo procestoval skoro celou Asii. Po tomto závodu mi ovšem došlo, že až se usadím a založím rodinu, pořídím si takové psy a začnu je cvičit." A jak prý řekl, tak se také stalo.

Nejprve si Radek koupil prvního – českého horského psa. S ním začal v létě jezdit na kole a náhodou potkal Jiřího Vondráka z Rudníku, který se mushingu věnuje už dlouhou dobu. „Říkal mi, ať se za ním někdy v zimě přijedu podívat. V té době měl už kolem dvaceti psů, které cvičil. Já to ale do zimy už prostě nemohl vydržet a byl jsem u něho už za čtrnáct dní. Asi rok a půl mě vše učil a pak jsem začal zakládat vlastní smečku," probírá vzpomínky. Nyní čítá smečka něco přes třicet psů. „Uklidňoval jsem manželku, že mi šest psů stačí. Pak jsem ji přemluvil na deset a tak to šlo dál a dál. Ona věděla, už když si mě brala, že si bere blázna, takže s tím musela počítat," konstatuje. Cestu k vrcholovým musherům začal Radek Havrda zdolávat v roce 2005. Zúčastnil se totiž závodu Šediváčkův Long v Orlických horách, kde se spřežením jenom o pěti psech vyhrál s tříhodinovým náskokem celý závod. Rok na to úspěch zopakoval a zvítězil i na Ledové jízdě ve Vrchlabí, kde kdysi objevil kouzlo mushingu. Stal se členem Svazu sportu psích spřežení. Ten ho oslovil, zda by nechtěl zkusit slavný francouzský závod La Grande Odyssée.

„V té době jsem měl smečku o deseti psech a na závod jich bylo potřeba čtrnáct. Navíc v roce 2007 byla zima téměř bez sněhu, a proto byl závod zkrácen. Podmínky byly hrozné a ještě těsně před závodem jsem si říkal, jestli mám vůbec nastoupit," vzpomíná. Ještě že to nakonec udělal, protože závod vyhrál. Od té doby je to pro něho jednička v závodění a dodnes se každý rok umisťuje na předních pozicích. Nyní je navíc i ředitelem klání Ledová jízda a zároveň se ho nezapomene vždy zúčastnit jako závodník.

Se psy umí vnitřně komunikovat

A jakým způsobem cvičí zvířata, aby ho poslouchala? „Většina musherů psy neustále zamyká, aby neutekli. U mě to ale není potřeba. Jednoduše mě poslouchají. Nevím, jak to dělám, ale dokážu s nimi vnitřně komunikovat. S tím se asi musí člověk narodit. Navíc je opravdu obdivuji. Jsou tak hrozně natěšení a pracovití. Lidé by si z nich měli vzít příklad," dodává na závěr musher.

Z tak příjemného prostředí se mi popravdě řečeno ani nechce. Nicméně loučím se s pejsky a Radku Havrdovi budu držet tento týden palce při 23. ročníku Ledové jízdy.

Vladimíra Junková