Ale že takovou potřebnou venkovskou hospodu nenašli. Ty už prý nejsou. Možná ji ani moc nehledali. Ostatně soudím, že snění o vesnické hospodě patří k jejich pojetí divadla. Pěkně o tom umí vyprávět. Ale že Teatron ve valdštejnské Lodžii jičínské jim docela vyhovuje. Akorát, že je tu trochu zima. Akorát, že by potřebovali lepší světla. Mají totiž reflektory vyrobené z dřevěných bedýnek.

Taky k jejich způsobu divadla patří, že tu krajinou putovali a filmové dotáčky k představení dotáčeli sami. Taky podle toho vypadaly. Měl jsem pocit, že si na tom vypadání i zakládají. Neboť oni, jak píšou odborníci, se zajímají o koncept postdramatického a postspektakulárního divadla. A nemyslím, že se jim příliš chce to někomu vysvětlovat. Těš se, diváku na představení. A neboj, na pozvánce je psáno o folklorních tradicích a vesnickém ochotnickém divadle.

Handa gote prý znemená v japonštině pájka. Přeneseně výroba čehosi. A skutečně, rekvizit mnoho. Vstupují do děje, fungují. Fujara opravdu hraje. Ale musí Robert, to je jeden z herců jičínského původu, šlapat na měch, foukání přeneseno hadicí k nástroji, vedle je mikrofon. Divák slyší z reproduktoru. Žádný předehraný podfuk. Hrajou i housle stlučené z prkýnek. Ale jen jedním tónem. Víc ostatně muzikant stejně neumí. Ani nepotřebuje. Stroj na meluzínu vyluzuje krásnou, skoro pravou. Ale se musí točit klikou. Baladické zvuky přece k Erbenovi patří. Atd. Ještě dřeváky. Jak ony krásně klapou. Vždyť to je rytmický nástroj.

Moc toho herci nenamluví. Nepotřebují. Text Snů je promítán. Občas, a anglicky. Zbytečné množství slov je nahrazeno pohybem. I přibíjení na kříž, hned zase eskamotáž se židlemi.

Přečíst i před představením knihu Sny? Aby divák pochopil dění na scéně? Je k mání, ta útlá knížka s Tesařovými ilustracemi. Nebo naopak, ponechat herce ať si řádí na scéně a sám si přimýšlet děj? Co když ten náš nebude se ktrýt s předlohou? No a co? Prostě – aj tak móžno, aj tak móžno. Divadelní, ostatně i jiný kumšt, je tak široký. Kdo chce, může si tesknit po socialistickém realismu a dívat se doma na televizi.

Bohumír Procházka