Dívat se, jak někdo trpí, je deprimující

Eutanazie…pojem, při kterém se většině lidí stáhne žaludek úzkostí. Ukončit život, který nám dal někdo jiný, je přece amorální, šílené, nepředstavitelné. Sebevrazi si s takovými myšlenkami hlavu nelámou. Prostě se rozhodnou.

Neohlížejí se na to, že po nich zůstane trápení pozůstalých. Nevadí jim, že pro věřící se budou „smažit v pekle". Sebevraždu považují za jediné východisko z pro ně „neřešitelné situace". Zvláště ti, kteří jsou nevyléčitelně nemocní. I takoví sebevrazi samozřejmě jsou. A není jich málo.

Asistované ukončení života je o něčem jiném. Je to o legálním vysvobození z nezměrného utrpení těžce nemocných, kteří už nemají šanci bojovat. A kteří v bolestech čekají na okamžik, kdy bude jejich trápení ukončeno. Pro věřící: kdy si je konečně „Bůh vezme k sobě" a jejich nekonečné strádání „změní ve vykoupení na nebesích".

Osobně mám, bohužel, příliš mnoho zkušeností s lidmi v mém blízkém okolí, kteří v závěru života velmi, velmi trpěli. Kdyby už tehdy byla zlegalizovaná eutanazie v naší zemi, okamžitě bych ji podpořila. V mojí rodině se zhoubná rakovina podepsala na většině lidí, kteří už mezi námi nejsou. Velice trpěli bolestmi, než selhalo jejich srdce a zemřeli. Prvním traumatem, které si z dětství pamatuji, bylo utrpení babičky, která začátkem sedmdesátých let, kdy ještě neexistovala žádná zařízení, jež by zmírnila bolestivý odchod, umírala v nezměrných bolestech doma. „Pomozte mi umřít, ať už to skončí," prosila blízké. A my, malé děti, jsme se nechápavě dívaly, jak je život nespravedlivý. Vždyť babička byla hodná, neublížila by ani mouše. O to větší hrůzy jsme v rodině prožívali s odchodem táty, kterého o pár let později postihla zhoubná nemoc také. Umíral pod stále se zvyšujícími dávkami morfia v nemocnici na pražských Vinohradech a i v jeho případě jsme se modlili, ať se už netrápí. Pak přišly na řadu bolestné osudy dvou mých blízkých kamarádek v Trutnově. Dívat se bezmocně na bolest a utrpení druhého, který prosí, aby mu někdo pomohl ke skonu, je deprimující. Zvláště, když jde o lidi, k nimž máme v životě nejblíže. Jestli jsou hospice jediným řešením, je otázkou. A to i přes citlivou pomoc, kterou umírajícím poskytují.

Jak dostupná je hospicová péče v regionu?

Trutnovsko, Semilsko - Pomáhat těžce nemocným, umírajícím lidem mají již pár let za úkol hospice. Pacienti z Trutnovska využívají především Hospic Anežky České v Červeném Kostelci. Toto zařízení je vůbec nejstarší svého typu v republice. Pacientům zde poskytují individuální celistvou péči a paliativní léčbu i poradenskou službu s půjčovnou zdravotnických pomůcek. Loni si zařízení připomnělo dvacetiletí existence a uvedlo, že jím do té doby prošlo téměř 7 700 lidí. V letošním roce se začal také rozvíjet například Domácí hospic Duha ve Vrchlabí. „Hospic chce úlevou od bolestí fyzických i psychických darovat pacientovi to nejlepší využití času, aby mohl svůj život poklidně uzavřít. Přirozenou cestou, avšak bez zbytečného utrpení navíc. Proto přirozené smrti ani nijak nebrání," zaznělo při jeho představení veřejnosti. Domácí hospicová péče je provozována výhradně díky darům. Aktuálně usiluje o finanční pomoc v rámci projektu ČSOB.

Také pacienti v Pojizeří se letos dočkali, a to Hospice sv. Zdislavy v Liberci. Své středisko má i v turnovské Panochově nemocnici.