Své strhující svědectví z prusko-rakouské války sepsal pozdější chrudimský patriot jedenáct let po krvavých východočeských řežích a jde o dechberoucí čtení.

Jeho vzpomínkami se v čase prvních bojových střetů s Prusy prolíná především strádání.

„Bylo strašné teplo - trápila nás žízeň a vodu jsme nesměli nikde pít. Důstojníci s obnaženými šavlemi nás nadháněli a odháněli od puten s vodou, kterou nám lidé k pití přinesli. Mně prahlo v krku po tom víně. Šnábu jsem cestou též vypil. Dostal jsem ještě větší žízeň a slabost mě jala. Nic jsem dosud nejedl." Před žízní Ladislava Prokopa trochu uchránila náhoda, když v jednom opuštěném hostinci nalezl škopek se syrovátkou, kterou si naplnil polní láhev.

Ani se stravou to nebylo lepší. „Dne 29. června ráno vstaneme a každý vyfasuje láblík chleba na pět dní. Co s ním? Nechali jsme chleba na místě a vzali jsme si každý buď půl nebo celou porci." Následně začal už dobře známý pochodový maraton. „Jdeme od rána do večera. Chodíme v kopcích okolo Dvora Králové. Cestou každý ten kousek chleba snědl. Večer jsme ostali v lese. … O jedenácté hodině přijely vozy s masem. Odvařila se mináž. Sotva však rozdělali oheň, již přišel rozkaz nechat všeho a jít pryč. Vodu s masem vylili.  Jdeme další dvě hodiny. Mináž byla pryč. Ráno vstaneme hladoví. Chleba nebyl, nikde co k dostání, ve všech vesnicích jakoby vymetl. Stoupáme z kopce do kopce, hned dopředu, hned zpět."

V poledne 30. června Prokopův pluk zaujal na blíže nespecifikovaném návrší bojové postavení v očekávání střetu s nepřítelem.

„Co jsme měli těžšího v torbě nebo brodsaku, nechali jsme ležet na hromádkách," vzpomíná Ladislav Prokop. On sám takto přišel o jeden pár nového prádla. „Všichni jsme byli obolení a utrmácení," dodává.

Nepřítel však nedorazil, takže místo boje mělo přijít zvolnění. Večer se začala vařit menáž. „Jak se začalo maso vařit, přišel alarm. Všechno jsme museli nechat být, nádoby s masem se překlopily. Bylo 1. července a my hladověli již třetí den," popisuje polní trubač.

Spíš než zásobování držela vojáky při životě náhoda. V lesích u Dvora Králové vojáci nalezli opuštěnou myslivnu  a u ní kozu. Tu okamžitě zrekvírovali. Po návratu do ležení se však Ladislav Prokop dozvěděl, že má jít na stráž. Mezitím stejně vyhladovělí spolubojovníci kozu snědli. Zbyla z ní pouze hlava, přibitá na strom.

„Hladem se mi žaludek obracel. Nebyl to žádný špás, v poledne jsem již trhal zelenou hrachovinu a jedl ji jak dobytče," vzpomíná Prokop. „Kozí hlavu jsem strhl ze stromu, vhodil ji do várnice ve snaze uvařit alespoň chudou polévku. Jak se začala hlava vařit, stáli již okolo mne vojáci. Hladoví vlci," dodává pisatel vzpomínek.

Třebaže polévka podle Prokopových vlastních slov nestála za nic a z kosti nebylo co obrat, byla to po třech dnech hladovění vítaná pochoutka.

Další náhoda přihrála hladovým čáslavským pěšákům prapor polních myslivců vezoucích zásobu chleba.

„Náš obršt jel k jejich majorovi a žádal ho o ten chléb. Dostali jsme každý půl porce a důstojníci po celé porci. Ach! S jakou chutí každý ten boží dáreček zrovna hltal. Pan obršt seděl na koni a kroužil komisárek, jako by to byla ta nejlepší lahůdka." O to křiklavěji ve srovnání s náhodným sháněním potravy působilo vlastní pravdielné zásobování rakouského vojska: „Přivezli maso. Již z daleka jsme cítili, že smrdí. Vezli ho v tom teple již dva dni. Když se odvařila mináž, jdeme si pro polévku. Pro smrad jsme nemohli přistoupit k mašinám. Nikdo nejedl, nebylo možné, ač jsme hlady nemohli ani koukat." To už bylo v předvečer bitvy u Hradce Králové a východočeského rodáka Ladislava Prokopa a jeho zemdlené druhy začali ze spánku vytrhovat pruské patroly.

Josef Šrámek