Ale o to jistě v inkluzi v pedagogickém slova smyslu nejde, i když nějakým myšlenkovým saltem bych to asi dokázal obhájit. Podržím se raději pedagogiky a napíši, že inkluze znamená zahrnutí nebo přijetí někoho či něčeho do nějakého celku (viz citace z Wkipedie). A rázem je to jasné. Inkluzí je myšleno přijetí skupiny žáků s nějakým hendikepem do běžné třídy a jejich spojení s touto třídou.

Popsaný děj vzbuzuje dnes v naší společnosti velké emoce a ministryně školství má najednou problém, když chce inkluzi na našich školách zavést už od příštího školního roku. Přitom nejde o nějaký nový nápad. Dokonce si myslím, že je už hodně otřepaný a profláklý. Už jsem se i v blogu touto otázkou někde zabýval a pokusím se najít tento článek, abych si mohl porovnat vývoj svých názorů na tuto otázku.

Za vším hledejme peníze

Raději se teď pokusím o sdělení své zkušenosti ze školní praxe učitele. Pokusy takto zařadit problémové děti do běžné třídy pamatuji z celé své učitelské dráhy. Připomínám, že jsem si v poměrně zralém věku rozšířil odbornost studiem na Pedagogické fakultě v Praze o obor Speciální pedagogika se zaměřením na psychopedii (nutné pro výuku na zvláštních školách) a somatopedii (využitelné pro výuku dětí v léčebnách a nemocnicích). Už při studiu v první polovině 90. let jsme byli vyučujícími upozorňováni na to, že se u nás brzy projeví snahy likvidovat speciální školství, které v té době patřilo k tomu nejlepšímu v Evropě. A to proto, že je příliš drahé, a tím z pohledu nově se rodící společnosti neefektivní.

To se také v současnosti projevuje a ukazuje se, že už tehdy měli odborníci z oboru správnou vizi. Za vším hledejme peníze. Tak je tomu i tentokrát. Platit nekvalifikované pomocníky postižených žáků v běžných třídách je levnější, než je nenechávat vyučovat kvalifikovanými odborníky v zařízeních, které jsou při malém počtu vzdělávaných žáků pro zadlužený stát velmi drahým špásem.

Propadnout lze dvakrát

Už 70. letech, ještě jako mladý učitel, jsem zažil výuku v tzv. speciálně závěrečných třídách, které by se mohly stát předobrazem, při hledání cesty ze slepé uličky při zavádění současné ministerské inkluze. V těchto třídách se spojovali žáci z různých ročníků školy, kteří v průběhu studia propadli a měli v ten rok školu vyjít a opustit. Přitom tehdy bylo možné vycházet třeba už v 6. třídě, což dnes není možné, protože dnešní žáci smějí v průběhu devítileté povinné docházky propadnout jen dvakrát. Tehdy se tak mohlo stát vícekrát, takže tito vycházející žáci třeba vůbec nepoznali předmět fyzika, který se vyučoval od 7. třídy, nebo chemii, která se učila od 8. třídy. Nehledě na matematiku, přírodopis, zeměpis, kde takto vycházející žáci přišli o učivo, které tvořilo tehdy základní vzdělání a povinné osnovy předmětů na školách.

V této třídě, v největší škole v okrese s 1200 dětmi, bylo takových žáků v této speciální třídě v ten školní rok dvanáct. Učil jsem v ní matematiku a fyziku. Tehdy osm hodin týdně. Měl jsem z této výuky obavy, protože nebyly nějaké zvláštní učebnice ani metodika. Měl jsem samozřejmě obavy ze žáků, kteří patřili v původních třídách k těm nejproblémovějším. Po několika týdnech výuky jsem však svůj pesimismus zcela ztratil. Žáci se snažili zvládnout redukované učivo, protože viděli šanci doplnit si to, co by jinak v životě asi nikdy nepoznali. Zvláště fyzika je vyloženě bavila. Dával jsem jim jedničky i dvojky a nebyl to z mé strany žádný populismus, ale faktické ocenění jejich snahy i znalostí.

Po pololetí se mně v této třídě ohlásil na návštěvu ředitel školy, který pochyboval nad mým hodnocením u těchto žáků, které se rozcházelo s jeho představami o schopnostech těchto dětí. Po zhlédnuté hodině mi při rozboru dal za pravdu a řekl mi, že by je hodnotil za to, co předvedli, stejně příznivě, jako jsem to učinil já.

Žebříček schopností

Tento experiment, který po pár letech zrušili, ukázal, že žáci stejné úrovně jsou schopni vzdělání, pokud nemají konkurenci těch schopnějších. Oni si sami ve třídě vytvoří žebříček schopností, tak jako v každé běžné třídě. Nejsou stresovaní svými nevědomostmi, ale naopak mají ctižádost naučit se co nejvíce a co nejlépe. S kázní ve třídě nebyly žádné problémy, protože ti problémoví neměli potřebné publikum k jejich výstřelkům tak, jak tomu bylo v běžné třídě. Zde byli všichni stejné úrovně a problémové chování zbytku třídy nijak neimponovalo.

Poučení z této mé roční praxe? Na každé škole by mohla být taková třída pro opožděné žáky (z důvodu nemoci, přestěhování, neznalosti jazyka u přistěhovalců…), kde by se v průběhu roku učili jen ty základní vědomosti. Tam by získali v první řadě sebevědomí a zájem o učení, a pokud by se zlepšili, mohli by se zase vrátit zpět do své původní třídy. Byla by to jakási inkluze ve dvojí rovině, v obsahu i časově omezená. Jistě by žáky motivovala. Učili by je stejní učitelé jako ostatní žáky ve škole, takže by věděli, co je mají učit a do jaké hloubky jednotlivých předmětů, aby byl možný jejich návrat do běžných tříd.

Doporučení odborníků

Takový systém by však neřešil existenci speciálních škol. Ty by měly v každém případě v naší školské soustavě zůstat pro takové žáky, kteří nejsou tímto běžným způsobem vzdělavatelní. Ať už pro jejich tělesný hendikep, smyslovou vadu nebo mentální opoždění. Pro takové žáky by tyto školy měly dál existovat. Sice v omezené míře, možná jenom v některých místech krajů. Zařazeni by do nich měli být žáci dle rozhodnutí jejich rodičů, ale na současné doporučení odborníků – psychologů a speciálních pedagogů.

Tomu bych pak dokázal uvěřit, že se říkalo, že jde o systematickou péči o problémové žáky. Taková usměrněná inkluze by přinesla prospěch jak školám, tak i postiženým žákům. Doufám, že k nějakému takovému kompromisu současný ruch kolem školské reformy nakonec povede.

Oldřich Suchoradský