Polská lidová republika, která s náchodským regionem sousedí a kam se hojně cestovalo za nákupy, však v prosinci 1981 vyhlásila výjimečný stav a hranice se hermeticky uzavřely. Tak to zůstalo až do revoluce v roce 1989. Jsme ale koumavý národ, a tak se vždy nějaká skulinka našla.

Za nákupy se jezdilo do Polska

„Několikrát do roka jsme si zajeli do Polska na nákup. Hlavně se kupovaly rifle, boty a další oblečení, které Poláci vyráběli pružně s módními trendy. Hodně se kupovaly také náhradní díly a doplňky na auta, kterých byl v Polsku bohatý výběr a u nás na trhu nic nebylo. Bylo to kousek, výběr byl velký a za dobré peníze. Naposledy jsme tam jeli legálně začátkem prosince v roce 1981. Překvapením bylo, když 13. prosince vyhlásilo Polsko výjimečný stav a hranice se hermeticky uzavřely," vzpomíná například Jiří Krtička.

I když se situace v zemi asi po roce uklidnila, soudruzi měli takový strach, aby se proti nim nepostavil někdo i u nás, že hranice zůstaly pro turisty nadále uzavřeny.

„Legálně se do Polska nesmělo, ale oblékat jsme se chtěli. Začal se tedy využívat průjezd na tranzit. Ráno se překročily hranice do Polska, tam se dobře nakoupilo a pokračovalo se až do východního Německa. Na tranzit bylo čtyřiadvacet hodin a i když občas soudruzi na hranicích prskali, že jsme byli v Polsku dlouho, nic dělat nemohli. V Německu se nakoupilo levné jídlo a benzín, někdy i nějaký elektrospotřebič. Vše se dobře ukrylo před celní kontrolou a jelo se zpátky domů. To se praktikovalo asi dvakrát do roka až do roku 1989, kdy se hranice opět otevřely," vysvětluje, jak to dělali za socialismu, Krtička.

Cestování ale nebylo jednoduché tak jako dnes. Přejetí hranic znamenalo absolvování důkladné kontroly dokladů ze strany pohraniční policie a ještě důkladnější prohlídku osob a vozidla ze strany celníků. Když se jim člověk nelíbil, nebylo nic neobvyklého projití osobní prohlídkou, což znamenalo vysvlečení se do naha. S oblibou celníci také rozebírali auta, přičemž byla odstraněna sedadla a někdy i veškeré čalounění.

Před odjezdem byla důležitá byrokracie

Před odjezdem si musel každý jedinec ještě řádně vyplnit takzvané „celní a devizové prohlášení". Tam se zapisovalo vše, co si s sebou cestovatel do ciziny bral cennějšího, ale i kolik vyváží tehdejších Československých korun. Před návratem se musely doplnit veškeré věci, zakoupené v cizině. Vše bylo totiž na hranicích důsledně kontrolováno a při sebemenší nesrovnalosti i tvrdě postihováno.

Nejjednodušší a nejlevnější bylo cestování do bývalé Německé demokratické republiky.

„S oblibou jsme jezdili do východního Německa. Stačilo zajít do spořitelny, vyměnit si východní marky, které byly po třech korunách, vyplnit příslušné formuláře, dát do auta stan a mohlo se vyrazit. Využívali jsme tranzit přes Polsko, kde se nakoupilo oblečení a věci na auto," popisuje Petr Rolinek.

Jak říká, tak ve východním Německu se běžně kupovaly potraviny a chodilo na jídlo do restaurací, kde bylo vše o poznání levnější jak u nás. O hodně levnější byl i benzín, a tak se na ujeté kilometry prý až tolik nehledělo.

Levné odreagování bylo v Německu

„Když byl čas, tak jsme se jeli odreagovat a odpočinout si k jezerům u Berlína. Bylo to fakt levnější, než být doma. Jídlo v restauracích stálo od dvou do pěti marek, což byl pakatel. Vzpomínám, že jsme si v kempu také grilovali játra. Pro Němce to bylo něco nemyslitelného, ty je považovaly za odpad. Tenkrát stálo kilo do jedné marky, a jak jsme si pochutnali," vzpomíná Petr Rolinek.

Cestování mimo východní blok, kam patřila i tehdejší Jugoslávie, ale bylo pro většinu lidí už předem zapovězené. Kdo nebyl kádrově vhodný a nebo přímo sympatizantem Komunistické strany Československa, pro něj byla cesta k Jadranu jen toužebným snem.

Zkoušelo se to ale každým rokem. Při snaze zajet si na dovolenou například k moři začaly problémy hned na začátku roku. Do poloviny února si musel každý jednotlivec podat žádost o devizový příslib. Málokdy ale bylo vyhověno všem členům rodiny a nepomohlo ani odvolání. Někomu se to nepodařilo ani za celou éru socialismu a některým rodinám až po řadě let žádání.

Na koho se štěstí usmálo, neměl ještě úplně vyhráno. V řadě případů se stalo, že byl cestovateli odebrán pas těsně před odjezdem a nebo přímo na hranicích. Jistota byla, až když byla hraniční závora Československé republiky za zády.

Chorvatské moře, dnes běžný cíl letní dovolené pro statisíce Čechů, bylo před rokem 1989 pouze toužebným snem a bojem se socialistickou byrokracií a Státní bezpečností. Do tehdejší Jugoslávie se podařilo dostat jen pár vyvoleným a výjimečně i pár běžným smrtelníkům, které soudruzi pustili, aby se jen neříkalo, jak je zdejší státní socialistické zřízení špatné.

„Lákalo nás procestovat Jugoslávii, a tak jsme v roce 1973 zkusili štěstí a podali si hned začátkem ledna žádost o devizový příslib. Kladné vyjádření přišlo, ale ne všem členům rodiny. Následovalo tak odvolání a shánění známých, kteří měli v té době vliv a za všimné byli ochotni pomoci. Podařilo se to až na druhý pokus, kdy jsme měli příslib celá rodina," svěřuje se dnes Jiří Marek.

O všem rozhodoval funkcionář KSČ

Následovalo tradiční byrokratické kolečko a shánění všemožných dokumentů a razítek. „Vysněná dovolená byla však stále ještě v ohrožení. V zaměstnání chybělo jedno razítko od funkcionáře KSČ. Ten nemohl překousnout osmašedesátý rok a stále měl před očima hořící stranickou knížku. Po nátlaku vedoucích a členů jeho rodiny nakonec ustoupil a nejdůležitější razítko otiskl na tiskopis," vzpomíná Marek.

Byť vysněnou dovolenou absolvoval, na další vycestování už však neměl nárok. Po revoluci už si nedovolil kvůli věku na takovou dlouhou cestu troufnout.