Cesta Ivana Pírka po Slovensku vlakem

Od 17. listopadu 2014 platí i pro občany Česka do 18 let a důchodce starší 62 let jízda vlaky kromě IC zdarma. Toto populistické opatření navrhl premiér Robert Fico, a stejně mu nepomohlo ke zvolení prezidentem. Chtěl jsem tuto možnost, která určitě nebude mít dlouhou platnost, využít a poznat některé kouty Slovenska, které znám méně, nebo jsem tam ještě nikdy nebyl. Slovenská republika se pyšní nádhernou přírodou, ale také velmi významnými památkami. Těšil jsem se i na slovenské přátele, hlavně v Banské Bystrici. Často jsem se toulal po Slovensku, zvláště po jejich překrásných horách, ale jen málokdy v zimě. Snad naposledy na svatební cestě po Vánocích jsem lyžoval na Chopku, ale to je už 46 let! Jak ten čas letí… Byl to jeden z mých snů dávno zapomenutých, který jsem cestou z dětství poztrácel. Byla by škoda si jej nesplnit. Stačilo jen chtít a přestat se vymlouvat na zimu a pokročilý věk. A tak jsem odjel vlakem s předběžným programem v kapse.

V pondělí 12. ledna v půl sedmé ráno jsem odjel vlakem z Jičína s přestupem v Hradci Králové, Pardubicích a České Třebové do Žiliny, kde končil expres EC Praha – Žilina.

Na nádraží jsem si nechal vystavit průkazku pro zákazníka nad 62 let, která je zdarma, a k jejímu vydání stačí předložit jen občanský průkaz a fotografii. Od této doby jsem pokaždé v pokladně na nádraží požádal o jízdenku, kam jsem chtěl cestovat, a ta už byla vždy zdarma. Jen u vlaků EC je třeba zaplatit 1 €.

Ze Žiliny jsem pokračoval vlakem s přestupem v Kralovanech do Tvrdošína, kam jsem přijel po 17. hodině. Celý den bylo polojasno, ale ve všech vlacích bylo příjemně; spolucestující byly většinou ženy nebo studenti. Ubytoval jsem se v předem zajištěné ubytovně Střední odborné školy lesnické za 7 €. Večer jsem navštívil blízkou Krčmu, kde se překvapivě nekouřilo. Chutnal jsem pivo Bernard 12° a bavil se s místními štamgasty. Zajímali se o můj plán cesty a navrhli jeho vylepšení tím, že rychlejší a zajímavější než pokračovat do Tater vlakem (vracet se do Kralovan), bude rychlejší a hezčí přejet pohoří Roháčů autobusem do Liptovského Mikuláše. Majitel hospůdky mne začal navíc častovat slivovicí a dalším pivem a nakonec mi ještě přinesl balíček na cestu: uzený sýr podobný korbáčikům, domácí klobásy a dort, který jsem ale už odmítl. Ptal jsem se, proč mi to dává; odpověděl, že podobného cestovatele a společníka tu nemívá každý den. Jeden z přítomných mi dokonce nabídl odvoz zítra autem, ale až v poledne.

Vlakem ujeto 496 km, pěšky 3 km.

V úterý 13. ledna jsem na ubytovně posnídal a opustil ji při svítání po sedmé hodině, abych si prohlédl malé městečko na Oravě s kostelem Nejsvětější Trojice na náměstí a hlavně na hřbitově krásný historický dřevěný kostelík Všech svatých. V 8 hodin jsem tedy neplánovaně odjel autobusem přes Habovku, kde jsem vzpomínal na náš oblíbený penzion Monika a jeho skvěle vařící majitelku paní Pilarčíkovou. Po namrzlé a kluzké vozovce jel autobus přes Zuberec a vyjel mezi sněhovými bariérami až do sedla Biela Skala (900), odkud lze vystoupit na Sivý vrch (1807). Odtud zase sjížděl přes obec Kvačany do Liptovského Mikuláše. Byla to nádherná vyhlídková jízda, kde spolucestující byly převážně starší ženy, kterým jsem pomáhal při nástupu i výstupu s plnými taškami a ještě se bavil s řidičem. Překrásné byly pohledy na zasněžené vrcholy Nízkých Tater s nejvyššími vrcholy Ďumbier (2043) a Chopok (2024) a před Liptovským Mikulášem na celý hřeben Roháčů vlevo.

Liptovský Mikuláš je srdce Liptova či Nízkých Tater, kde působil Juraj Jánošík. Na vlakovém nádraží v pokladně jsem si vyzvedl bezplatnou jízdenku až do Tatranské Lesné, kde jsem měl zajištěné ubytování. Rychlíkem Bratislava – Košice jsem jel jen půl hodiny do Štrby, kde jsem přestoupil na električku na Štrbské Pleso (1346). Nebylo ještě ani 11 hodin, když jsem vystoupil do překrásně osluněného areálu se zasněženým hřebenem Vysokých Tater s modrou oblohou. Děkoval jsem v duchu včerejším přátelům v krčmě, kteří mi ušetřili více jak dvě hodiny času v dopravním prostředku a já se mohl kochat touto nádherou; bylo to pro mne jako pohádka. Kolem Štrbského Plesa jsem přišel k hotelu FIS, kudy vede cesta Mlynickou dolinou k vodopádu Skok. Od Mlynické doliny vlevo jsem viděl Velké Solisko (2412), Prední Solisko (2093), Ostrou (2350), Krátkou (2374), Kriváň (2475); vpravo Štrbský štít (2381), Satan (2421), Patria (2202). Na svahu lyžovalo jen málo lyžařů, více turistů se stejně jako já v tomto areálu jen procházelo. Ani cesta Mlynickou dolinou nebyla moc prošlapaná a tak jsem se rozhodl, že změním plán a odjedu do Starého Smokovce, odkud vyjedu pozemní lanovkou na Hrebienok (1270). Z vláčku jsem sledoval další vrcholy, jako je Vysoká (2547), nejvyšší hora Tater Gerlach (2655), či snadno dostupný Slavkovský štít (2452). Stále modrá obloha, teplota 2°C, slabý vítr. Kochal jsem se pohledem na Lomnický Štít (2632), kde je observatoř, vpravo Kežmarský štít (2558), vlevo malý Ladový štít (2602) a ještě o 25 m vyšší Velký Ladový štít.

Je jen málo vrcholů, které jsem společně s manželkou Jitkou v uplynulých 40 letech ve Vysokých Tatrách nezdolal. Nedalo mi to a pokračoval jsem po vyšlapané cestě po sněhu do Reinerovy útulny (1301), což je nejstarší turistická chata v Tatrách. Malá chatička, zajímavě vyzdobená, kde podávali svařené víno za 2 € a zrovna měnili podlahu; místo chladných dlaždic další den položí dřevěnou podlahu. Poté jsem se vydal ještě směrem k Zamkovského chatě (1475) v ústí Malé Studené doliny, na kterou jsem však nedošel, neboť jsem musel stihnout v 16 hodin poslední vracející se pozemní lanovku do Starého Smokovce (1010). Zde jsem zavzpomínal na tavernu u hotelu Grand, kde jsme s přáteli z turistického oddílu Vodních staveb Praha pravidelně končili naše časté pobyty v Tatrách večeří a společnou zábavou při kytarách. To vše také už odnesl čas… Rozloučil jsem se s Tatrami v malém kostelíku a odjel električkou do blízké Tatranské Lesné a už za tmy po zledovatělé cestě podél silnice přišel do penzionu Karpatia, kde dnes poprvé po Silvestru otevřeli.

Známá mladá recepční a dnes i ve funkci kuchařky mne ubytovala v příjemně vytopeném pokojíku. Po večeři jsem sledoval TV a poté při pivě dělal společnost recepční, neboť v celém penzionu byli pouze tři další hosté. Vzpomínali jsme na naše předcházející úspěšné pobyty a slíbil jsem, že o prázdninách se určitě na několik dní vrátím se svým starším synem a vnukem Tomášem, podobně jako jsme byli loni v Dolomitech, nebo možná i s přáteli hor z Jičína.

Vlakem 63 km, autobusem 60 km, pozemní lanovkou 3 km, pěšky 9 km.

Ve středu 14. ledna mi recepční jako jedinému hostu připravila snídani na sedmou hodinu, neboť jsem pokračoval v cestě električkou už v půl osmé do Starého Smokovce, kde jsem přestoupil na další, do Popradu. Opět překrásný slunečný den, teplota kolem bodu mrazu a pohledy na hřebeny Tater byly z říše snů; zasněžený Slavkovský štít s modrou oblohou – jako bych byl ve Švýcarských Alpách, ale tam za jiné peníze. Z vláčku jsem fotil pohled zpět na celý hřeben Vysokých Tater a vpředu zase hřeben Nízkých Tater s telekomunikační věží Králova Hola. Poprad je vstupní brána do Vysokých Tater, největší město Spišska. Od nádraží jsem kráčel více jak dva kilometry do památkové rezervace s nejvýznamnější zónou zvanou Spišská Sobota, ve které je na náměstí původně románský kostel sv. Juraja s oltářem od mistra Pavla z Levoče a renesanční zvonice.

V historickém centru města je kostel sv. Egídia s bohatou freskovou výzdobou s nejstarším vyobrazením Tater. Jsou tu překrásně upravené středověké měšťanské domy, dnes většinou penziony, s typickými střechami pokrytými klasickým dřevěným šindelem. Městečko je již více jak 300 let skrytým klenotem Popradu. Je také spojené s osobou cestovatele a krále Madagaskaru Mórice Beňovského, neboť se zde narodila jeho manželka Zuzana Honschová. Do Popradu jsem se vrátil na náměstí sv. Egídia, kde se nachází již zmíněný římskokatolický gotický kostel a hned vedle spišská renesanční zvonice, v které je v přízemí útulná kavárna a v patře vinotéka, kde jsem si koupil Červený Tramín, pozdní sběr, na cestu do Bardejova. Jen pár kroků odtud je evangelický kostel sv. Trojice.

Pokračoval jsem rychlíkem sestaveným ze třinácti vagónů, které byly ale poloprázdné, kolem pohoří Slovenského ráje, kam mám v plánu jet na jeden den při pobytu o prázdninách v Tatrách. V městečku Kysak, což je jediná vesnice (1400 obyvatel), kde staví rychlík Bratislava – Košice, neboť je to velká železniční křižovatka, jsem přestoupil na vlak do Prešova. Kysak je malebná dědina s nádhernou přírodou ležící u řeky Hornád a býval tu i hrad.

V pravé poledne jsem vystoupil v Prešově, který je historickým městem Šariše a třetím největším městem na Slovensku. Většina památek je soustředěna na náměstí na Hlavní ulici. Jsou tu renesanční palác jako je Rákócziho, dnes muzeum, radnice, katedrála sv. Mikoláše, barokní sousoší Immaculaty, ortodoxní synagoga, dnes také muzeum.

Líbila se mi zajímavá krčma poblíž. Zde jsem se ptal městské policie na gotický katedrální chrám sv. Jana Křtitele, ale poslali mne k baroknímu Františkánskému kostelu, před kterým je pěkné sousoší. Kuriózní bylo, když jsem asi po hodině potkal stejné strážníky, kteří se ptali, zda jsem hledanou památku našel. Společně s místní studentkou jsme je poučili a doporučili jim, aby si doplnili vzdělání alespoň o svém městě, kde každý den „šlapou chodník". Poblíž Prešova je městečko Velký Šariš, kde je největší slovenský pivovar. Počasí mi stále přálo; asi 2° C a slunečno.

Po malém občerstvení v bufetu jsem pokračoval vlakem do Bardejova, kde mi byl společníkem student strojní fakulty vracející se z Košic, kde dělal svou poslední zkoušku. Mimo jiné mi doporučil na mé pravidelné večerní posezení krčmu „Finder", jen 500 m od předem zajištěného ubytování při hotelové akademii. Ještě před setměním (zde se stmívá dříve, než v Čechách) jsem si prohlédl starobylé a malebné město Bardejov, historický skvost Šariše, nejgotičtější město Slovenska, kterým protéká řeka Ťoplá. Doprovázen studentkou z Prešova jsem začal cestu kolem gotických hradeb s velkou baštou, což je jedinečný komplex středověkých zdí, bašt a bran, převážně pískovcových, které se zachovaly. Uprostřed nádherného Radničního náměstí je goticko renesanční radnice, dnes muzeum. Níže je bazilika neboli chrám sv. Egídia (Jiljí). Celé náměstí je lemované měšťanskými domy s prvky gotiky a fasády jsou zdobené štuky nebo malbami. Na rohu náměstí je evangelický chrám. Náměstí bylo ještě vánočně vyzdobené, byl tam dokonce i velký dřevěný betlém a já poslouchal i koledy.

Mezi lidmi vládla skoro sváteční atmosféra, což jsem si vysvětloval tím, že blízko jsou hranice jak polské, tak i ukrajinské, kde slaví pravoslavné Vánoce až po Novém roce. Až za tmy jsem se ubytoval ve studentské ubytovně hotelové školy nedaleko vlakového nádraží. Neplánoval jsem návštěvu „Bardejovských kúpelí", neboť se nacházejí víc jak 5 km od města. Je tu osm minerálních pramenů přírodní léčivé vody a patří mezi nejnavštěvovanější lázně na Slovensku; oáza zdraví a odpočinku. Večer jsem zašel do plně obsazené krčmy Finder, kde točili mimo Šariše i Plzeňské a bylo dobré. Společnost mi dělal mladší manželský pár a čas s nimi velmi rychle plynul. Ještě večer jsem se rozhodl, že využiji první ranní vlak pro návrat do Prešova s přestupem do Košic.

Vlakem 163 km, pěšky 12 km.

Ve čtvrtek 15. ledna jsem vstával už v 5 hodin, abych po snídani za hodinu seděl v motorovém vláčku do Prešova a odtud do Košic. Do rána napadlo asi 5 cm sněhu, ale teplota byla kolem nuly, mlhavo. V půl deváté jsem vystoupil v druhém největším městě Slovenska v Košicích a měl jsem pět hodin na jeho poznání. Jen 400 m od nádraží mne zaujal zajímavý dům Jakobův palác, což bylo sídlo prezidenta Beneše po osvobození v roce 1945. Navštívil jsem infocentrum a tak prohlídka města podle mapy mohla začít. Na můj dotaz, zda se mlha rozpustí, se sympatická dívka podívala na internet a odpověděla: asi za hodinu. Navštívil jsem proto místní knihovnu a vyřídil nutnou poštu. Bohužel počasí se neumoudřilo, ale i tak jsem začal prohlídku města uprostřed Hlavní třídy na pěší zóně s dominantou Dómu sv. Alžběty, která je nejvýznamnější gotickou katedrálou ve východní Evropě. Před ní je kaple sv. Michala. Na druhé straně je zvonice Urbanova věž, původně gotická, ale byla přestavěna v renesančním slohu.

Dále v malém parku jsou zavěšeny zvonce a přesně v 9 hodin mne vítala v Košicích krásná zvonkohra. Vzpomněl jsem si na loretánské zvonky v Praze, které jsem také s oblibou poslouchal. Jen pár desítek metrů dále stojí městské divadlo, na kterém byl plakát s nápisem „Grófka Marica" a druhý s nápisem „Móric Beňovský". To jsem zase zavzpomínal na uličku stejného jména na Madagaskaru, kde jsem byl o Vánocích v roce 2011. Hned naproti divadlu je jezuitský kostel a uprostřed náměstí sousoší. Potom jsem si prohlédl barokní kostel františkánů, kam jsem se vrátil ještě v poledne, kdy zde byla bohoslužba a kostel byl zcela zaplněný. Na konci Hlavní třídy jsou dvě muzea a před Východoslovenským jsou dřevěné stavby jako ve skanzenu v Rožnově. Po druhé straně, kde je též mnoho paláců, jsem se vracel, a zabočil do Hrnčířské ulice, kde je ulička řemesel.

Nakonec jsem za ještě větší mlhy navštívil Dominikánský kostel vedle tržiště. Pobyt v Košicích jsem zakončil v útulné krčmě a vrátil se kolem zvonkové hry, která mi opět zvonila na rozloučenou ve 13 hodin, na vlakové nádraží a pokračoval v cestě rychlíkem směrem na Bratislavu, ale přestoupil ve stanici Jesenské na vlak do Rimavské Soboty. V kupé rychlíku se mnou cestovali dva mladí vysokoškoláci, kteří celou cestu „pracovali", spíše si hráli, na notebooku. Já dopisoval deníček a při popíjení vína trochu pospával, neboť krajina za oknem vlaku v okolí Košic byla rovinatá a ještě k tomu byla stále mlha.

Ve stanici Plešivec jako švihnutím proutku mlha skončila, byla modrá obloha a svítilo slunce. To už jsem byl na jihu Slovenska nedaleko maďarského Miškolce, kde po sněhu nebyla ani památka. Velmi příjemná byla cesta klimatizovaným vlakem; srovnatelným s naším Pendolinem. V Jesenské jsem naposledy přestoupil do motorového vlaku, který jel jen 15 minut do Rimavské Soboty. Zde jsem na náměstí fotil jak barevné fasády knihovny a hotelu, tak barokní kalvinistický kostel a naproti němu kostel sv. Jana Křtitele a radnici. Už se začalo stmívat, když jsem začal hledat turistickou ubytovnu Koruna. Na dotaz, kterým směrem mám jít, mi ochotný pán nabídl odvoz do jiné moderní ubytovny asi kilometr od centra města. Ubytovna je po rekonstrukci a na velmi dobré úrovni s možností vaření a na každém pokoji ještě TV. Vše jsem využil a večer jako vždy jsem navštívil blízkou krčmu a pohovořil se štamgasty.

Vlakem 241 km, pěšky 8 km.

V pátek 16. ledna jsem vstal dříve, abych stihl vlak už v 7 hodin do Slovenského Rudohoří. Výborná byla snídaně „na vidličku" a za 20 minut už jsem byl na vlakovém nádraží a nechal si vystavit jízdenku do Utekáče, což je poslední stanice v horách s přestupem v Jesenské a v Lučenci. Ve vlaku se mnou cestovala elegantní dáma, čerstvá důchodkyně, která jela do Bratislavy navštívit své dva syny, lékaře ve věku cca 40 roků. Dobře jsme se bavili a mimo jiné vyprávěla, jak za lékaři chodí bohatí podnikatelé, kteří mají vše, co potřebují, jen zdraví jim chybí. Nabízejí peníze s představou, že dostanou nejlepší léky, které jim zdraví vrátí – naivkové. Jen jsem se usmíval, neboť i já znám podobné případy ze svého okolí. Až pozdě přijdou na to, že méně je možná více…V minulém deníčku jsem o tom přece napsal pár řádků úvodem.

Hodinovou zastávku v Lučenci jsem využil ke krátké prohlídce města, kde se mluví více maďarsky než slovensky. Na rohu náměstí je kalvínský kostel, uprostřed náměstí římsko katolický kostel Nanebevzetí Panny Marie a naproti je velký městský hotel Reduta 1810. Před ním je pomníček s postavou strážce vinohradu. Město leží v oblasti tokajského vína, které je pro mne moc sladké, a tak jsem si koupil ve vinotéce raději Veltínské zelené z Mikulova. Z Lučence, který leží v nadmořské výšce 194 m, motorový vlak vystoupal do Kokavy nad Rimavicou do výšky 800 m a v 10 hodin jsem vystoupil jako jediný na konečné stanici v obci Utekáč.

Na hřeben hor to bylo ještě 18 km a tak jsem raději počkal na jediný autobus, který odjížděl až za 1,5 hodiny, ale jen na hranice okresu Brezno. V jediné otevřené krčmě jsem dostal svačinovou polévku a pivo a klábosil s místními nezaměstnanými. Práci tu má jen necelých 20 % lidí, a to ještě mnozí z nich dojíždí za prací do okolí. Podporu v nezaměstnanosti prý mají jen 170 € za měsíc a mohou dostat dalších 60 €, pokud nastoupí na veřejné práce dva dny v týdnu; toto je příspěvek od EU. Hned vedle krčmy jsou trosky bývalé velké sklárny, kde vyráběli hlavně technické sklo, a bylo tu zaměstnáno více jak 150 lidí. Mladí lidé v obci chybí, neboť se stěhují za prací do větších měst nebo dokonce do Čech. Bylo to smutné vyprávění a tak po hodině jsem se raději vydal pěšky podél řeky Rimavica ve směru autobusu, který mne na další zastávce dojel. Asi 10 km jsem jel velkým moderním autobusem jako jediný cestující k osadě Dlhá Lúka, což je na hranici okresu Brezno, kde autobus končil a vracel se zpět.

Stoupal jsem po rozbité silnici listnatým a smíšeným lesem s javory, buky a habry, kde je možné potkat medvěda či rysa; oblast se nazývá Horehroní. Začalo drobně pršet a poletoval sníh. Čím jsem byl výše, přidávala se i mlha a vítr. Nikde ani živáčka, minula mne jen dvě terénní auta. Přišel jsem do obce Drábsko, 960 m n. m., což je nejvýše položená vesnice v Rudohoří, jindy malebný kout Slovenska, odkud bývá výhled na hřeben Nízkých Tater a za ním majestátní štíty Vysokých Tater. Dnes tu bylo spíše „psí počasí", a tak jsem ani nehledal stylové dřevěnice, kde jsem měl v plánu přespat. Rozhodl jsem se sjet do údolí Horehroní; nečekal jsem na autobus a stopem jsem sjel 10 km do Čierného Balogu, kde jsem vystoupil u úzkokolejné lesní železniční trati, která sloužila dříve na svoz dřeva a bývá v provozu v létě pro turisty. Vedle jsem minul modře zbarvený katolický kostel a v místní krčmě doplnil tekutiny. Autobusem jsem dojel za 20 minut na železniční stanici v Brezně, odkud jsem cestu ukončil v Banské Bystrici. Zde mne na nádraží čekala kamarádka Zuzka, s kterou jsem byl jako druhý vedoucí už na zájezdu v Norsku; poté jsem ji pozval do italských Dolomit a naposledy jsem ji doprovázel s ostatními přáteli pět týdnů v Himálaji. Navrhla, abychom navštívili její přítelkyni Sandy, která bydlí poblíž nádraží s manželem Jožkou, kteří tehdy s námi také byli na treku kolem Annapuren v Nepálu. Bylo to pro ni velké překvapení a neskrývala velkou radost, že jsem se u nich zastavil. Ochutnal jsem domácí slivovici a výborný ořechový dort od její maminky.

Autem jsme pokračovali se Zuzkou do blízkého velkého hotelu, kde Jožko pracuje jako vedoucí provozu a ten byl též rád, že se opět vidíme. Byli u nás v Jičíně loni v létě s ještě ne roční dcerkou Tamarkou. Nakonec jsme odjeli na letiště, kde právě končil službu u záchranné služby jako pilot helikoptéry Zuzčin přítel Matúš. Společně jsme odjeli na večeři asi 6 km za Banskou Bystrici do velké, ale útulné koliby „U Krištofa", kde hrála cimbálová muzika a občas zpívali skoro všichni. Hezké prostředí s krbem uprostřed, kde vládla přátelská atmosféra, mne maximálně uspokojilo. Výborné a chutné byly halušky s klobásou a škvarky, které jsme zapíjeli pivem. Do domu Matúše ve vsi Selce asi 5 km za Banskou Bystricou jsme se vrátili všichni v dobré náladě před půlnocí.

Vlakem 139 km, autobusem 20 km, stopem 10 km, autem 20 km, pěšky 12 km.

V sobotu 17. ledna ráno při snídani, zrovna tak jako včera večer, mne Zuzka a Matúš stále a znovu přemlouvali, abych u nich zůstal ještě celou sobotu. Já v duchu hesla „jen krátká návštěva potěší" jsem nepodlehl nátlaku a pokračoval v cestě dle plánu do Zvolena. Pogratuloval jsem Matúšovi, který je o 4 roky starší než Zuzka, k zítřejším 35. narozeninám. Zuzka připravila pro všechny bohatou snídani a ještě mne vybavila jídlem na cestu, na oběd i večeři, a jako dárek přidala i domácí med a klobásy pro Jitku.

Prohlídku universitního města Banské Bystrice jsem tentokrát vynechal, neboť jsem zde byl v roce 2009, 2011 a 2012, pokaždé na kole, a všechny památky jsem popsal v denících Slovensko na kole. Přátelé mne doprovodili až k vlaku, kde jsme si slíbili, že se opět brzy setkáme. Za 24 minut už jsem vystoupil ze zrychleného vlaku ve městě Zvolen, které leží na soutoku Hronu a Slatiny. Za čtvrt hodiny jsem došel na jedno z největších náměstí v Evropě, kde je na návrší nad náměstím dominanta a symbol města Zvolenský hrad. Uprostřed náměstí je evangelický kostel sv. Trojice a dále farní kostel sv. Alžběty. Na konci náměstí je dominantou Finkova kurie. Ranní oblačnost se později rozpustila, a tak po shlédnutí divadla Tajovského jsem znovu fotil překrásně osluněné oba kostely. Na náměstí je také mnoho měšťanských domů. Znovu jsem přešel na most nad železničním nádražím a fotil sluncem nasvícený hrad z druhé strany. V parku pod hradem je maketa pancéřového vlaku jako vzpomínka na SNP. Po 11. hodině jsem pokračoval opět na jih Slovenska údolím řeky Hron mezi pohořím Hronský Inovec a Šťavnické vrchy rychlíkem směr Bratislava do Štúrova, ležícího na Dunaji na maďarských hranicích.

Předtím jsem ještě přestupoval z rychlíku v Šúranech do luxusního, téměř prázdného vlaku do Nových Zámků. Mohl jsem hned pokračovat do Štúrova, ale dal jsem přednost prohlídce tradičně dvojjazyčného města Slováků a Maďarů, kteří zde žijí ve shodě. Potvrdila mi to starší dáma, kterou jsem oslovil, když jsem hledal barokní kapličku sv. Anny při návratu na vlakové nádraží. Poblíž náměstí je kostel a klášter františkánů. Uprostřed náměstí se nachází barokně rokokové sousoší Nejsvětější Trojice a vedle je římsko katolický kostel Povýšení sv. Kříže. Poprvé jsem platil za vlak 1 € jako příplatek za EC na trase Praha – Budapešť; jel jsem ale jen jednu stanici do Štúrova. Železniční stanice je od města vzdálená více jak 3 km.

Po pěší zóně jsem došel až k břehu Dunaje, odkud je pěkný výhled na baziliku v maďarské Ostřihomi a na železniční most, po kterém jedou všechny vlaky směrem Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, Řecko apod.

Ubytovna s názvem „Dunaj" však byla uzavřená a tak jsem se vrátil na pěší zónu, kde jsem se ubytoval v penzionu a požadovanou cenu 12 € jsem snížil na obvyklých 10 € s tím, že jsem nepožadoval žádný doklad. Večer jako vždy jsem navštívil krčmu. Na stanovišti taxi jsem si všiml, že i zde, tak jako ve většině měst na Slovensku, je taxa za jízdu taxíkem po městě 2 € bez závislosti na projeté délce trasy (kromě Bratislavy), mimo obec je cena záležitostí dohody. Taxíky jsou z tohoto důvodu určitě využívány více než u nás a méně čekají na zákazníky, což je asi výhodné oboustranně.

Vlakem 195 km, pěšky 12 km.

Neděle 18. ledna. V kuchyňce penzionu jsem si připravil „raňajky" (snídani) a téměř hodinu šel pěšky na železniční stanici, odkud jsem už před 7. hodinou odjel zcela prázdným rychlíkem EC jedoucím z Budapešti do Hamburku, ale vystoupil jsem po hodině jízdy už v Bratislavě. Už podruhé jsem zaplatil 1 € za rychlík EC.

Bratislava je hlavní město Slovenska, jehož symbolem je hrad tyčící se nad Dunajem. Počasí bylo příjemné; polojasno s teplotou 6°C. Pěšky jsem šel od nádraží k bývalému arcibiskupskému paláci, kde sídlí vláda. Potkal jsem na ranní procházce staršího pána se psem na procházce, který uklidil po svém psím příteli, za což jsem ho pochválil. Byl o 4 roky mladší než já a představil se jako Ján Zlocha, bývalý reprezentant v kopané za ČR, levý obránce, hráč Slovanu Bratislava, který narukoval na vojnu do pražské Dukly. Jako student v Praze jsem si na něho trochu pamatoval. Byl mi příjemným průvodcem po historickém centru města. Za několik málo minut jsme přišli k rokokovému paláci Grassalkovičovu, dnes sídlu prezidenta. Na blízkém Hurbanově náměstí jsem nahlédl do barokního kostela Trinitářů, který byl zcela zaplněný, neboť začala nedělní mše. Pokračovali jsme historickou Michalskou bránou s věží, kde je muzeum zbraní.

Vedle je věž renesančního kláštera Voršilek. Rozloučili jsme se u katedrály sv. Martina, odkud jsem po schodech stoupal na hrad a potkával jen japonské turisty. Před hlavní budovou hradu je památník Svatopluka na vzpínajícím se koni. Dnes se tu nachází výstava Historického a Hudebního muzea. Pěkná byla vyhlídka od hradu na celé město dole, v popředí věž kostela sv. Martina, vpravo řeka Dunaj a v pozadí kouřící komíny Slovnaftu.

Sestoupil jsem na Hviezdoslavovo náměstí, na jehož konci je renesanční budova Slovenského národního divadla. Došel jsem až k secesnímu římsko katolickému modrému kostelíku sv. Alžběty, kde právě končila mše. Historickou částí města jsem pokračoval na blízké Hlavní náměstí, kde je jezuitský kostel a hned vedle nejstarší kostel ve městě františkánský, který byl zcela zaplněn překvapivě mnoha malými, možná i předškolními dětmi s rodiči a vládla zde velmi přátelská atmosféra, takže i já jsem se chvilku zdržel. Po čtyřech hodinách jsem se rád vrátil na vlakové nádraží, kde jsem stihl sníst dršťkovou polévku a přesně v poledne jsem už odpočíval v rychlíku do Piešťan.

Za necelou hodinu jsem vystoupil v lázeňském městě Piešťany, které leží uprostřed širokého údolí řeky Váh. Před nádražím na můj dotaz, kterým směrem jsou lázně, mi mladší muž odpověděl, že jede tímto směrem a ke Kolonádovému mostu mne odvezl; tomu říkám štěstí. Známé lázně jsou největší na Slovensku a poskytují unikátní bahenní zábaly. Vstup do nich vede přes řeku Váh po Skleněném mostě, před kterým vlevo je malá kaplička, z které právě vycházeli věřící, a vpravo je pěkná upravená stará vila z hrázděného zdiva. Na konci mostu je koupelový ostrov, na kterém je mnoho lázeňských pavilónů a velký upravený park.

Obloha se postupně zatáhla, ale teplota byla 7°C, což bylo na odpolední procházku příjemné. S batohem na zádech vážícím stále víc jak 15 kg, neboť v něm nikdy nechybělo pití a ještě navíc jsem nesl med a klobásy od přátel po Jitku, jsem byl asi exotem mezi lázeňskými hosty, kde převažovaly ženy. V 15 hodin jsem dojel rychlíkem do cíle dnešní cesty, do Trenčína, kde jsem v letech 1960 – 1962 vykonával základní vojenskou službu u spojovacího vojska. Proto první mé kroky vedly od nádraží do blízkých kasáren SNP, které se nacházejí hned naproti nádraží. Přepadly mne nostalgické vzpomínky na dva roky mládí, které jsem zde trávil, na své první vojenské lásky… Kasárna zůstala zachována, jen vojáků je tu prý minimálně. Dovnitř mne dozorci - záložáci na vrátnici nepustili, a fotit jsem mohl jen za branou.

Nedaleko, přímo pod středověkým Trenčínským hradem je hotel, restaurace a vinárna, dříve s názvem Tatra, kam jsem chodil za zábavou při vycházkách. Před 2,5 roky byl celý komplex přestavěn jedním z ředitelů Synotu (skupina Synot je největším distributorem loterijních zařízení) na pětihvězdičkový luxusní hotel s názvem Elizabeth. Nádherný hrad s kamennou věží z 11. století se už ponořoval do šera, když jsem jej fotil. Místo vzdálené ubytovny na okraji města jsem se ubytoval v bližším pěkném penzionu a opět jsem se domluvil s majitelem na dobré ceně, neboť jsem tam byl jako jediný host a slíbil jsem, že brzy ráno penzion opustím. Měl jsem tentokrát v nohách 18 km procházek po městech, a tak se mi ani nechtělo vyjít do nočního města a navštívit krčmu. Skončil jsem u TV a brzy ulehl do postele a těšil se na návrat domů.

Vlakem 259 km, pěšky 18 km.

Pondělí 19. ledna. Poslední nocleh na penzionu, který byl asi nejlepší a nejpohodlnější ze všech. Zakončil jsem pobyt ranní sprchou a výbornou snídaní. Ještě více jak hodinu jsem se procházel probouzejícím se městem. Prohlédl jsem si interiér luxusního hotelu s velkou moderní halou a skleněným výtahem do všech pater. Ubytování pro osobu zde stojí 99 € se snídaní. Neutratil jsem o mnoho více za uplynulých 8 dní včetně cesty vlakem, ubytování a stravování. Fotil jsem osvětlený hrad, piaristický kostel na náměstí a historickou Dolní bránu spojující dvě náměstí. Pětipatrová stavba nad bránou s ochozem slouží jako vyhlídka na hrad. Další farní kostel Narození Panny Marie je hned pod hradem.

V 8 hodin jsem přišel na vlakové nádraží a začal se vracet přes Púchov, kde jsem přestoupil na mezinárodní expres EC Žilina – Praha. Vystoupil jsem v Pardubicích a přes Hradec Králové jsem se vrátil spokojený domů do Jičína v půl třetí odpoledne.

Vlakem 397, pěšky 3 km.

Celkem za 8 dní: vlakem 1953 km, pěšky 77 km, busem 80 km, stopem 10 km, autem 20 km, pozemní lanovkou 3 km; dohromady 2143 km.
Závěr je jednoduchý:
Slovensko je krásná země; musím se tam stále vracet.

PS: už dnes přemýšlím, jak objet na kole celé Slovensko. Přidá se někdo z vás?
A mé vlastní motto na závěr?
„Kdybych necestoval,
jako bych nežil.
Je jedno, zda pěšky,
na kole nebo vlakem."

Ivan Pírko