Řekl to v soukromí, ale my to můžeme prozradit, protože tu kládu zvládnul a zajisté i na úrovni odborníků. Posluchači, a že bylo nabito, dozvěděli se nejen o českém hudebníkovi, ale slyšeli i vybrané ukázky. Hlavně však poslouchali muzikanta, který svým zanícením dovedl strhnout i zaujmout.

Pan zubní doktor přecházel od počítače k plátnu, promítal, citoval, lidsky zcela lidově povídal. Pomohla mu i paní knihovnice Lenka, která četla ukázky z dopisů. Přednáška, možná spíš beseda, ukázala, co dovede zaujetí pro muziku. Ivan Hejduk je totiž i houslista, který dával v Jičíně pěkné koncerty. Umí oboje. Hrát, mluvit, táhat i vrtat. Netřeba vysvětlovat, co je příjemnější.

Dvořák byl v mládí chudý člověk. Skromný. Talentovaný, pečlivý, až tvrdošíjný. Miloval lokomotivy, lodě. Skrze ně parní stroje. Měl strach z velkých prostorů. Ženy? Byl náboženský člověk. Ale v dopise dokázal psát o prdelkách anglických dívek. Lidský.

Nebylo to zcela učesané, chronologicky seřazené povídání. Pověděl, na co si momentálně vzpomněl. Čert vem didakticky perfektní přednášku. Takhle bezprostředně odnese si posluchač víc. Pochopí mistra Dvořáka jako člověka. Jak se mu osobní život promítal do skládání a hraní. Vezměme jeho celoživotní lásku, Josefínu. Jak kvůli ní předělával už napsanou skladbu a stále se k ní vracel. I když nakonec si vzal její sestru.

Nebo cesty do ciziny. Přesto pro něj platilo, že napsat Stabat mater je těžší, než naučit se anglicky. Komponování bylo nejdůležitější. Když měl nápad, ostatní svět pro něj neexistoval. Znamenal si na manžetu, nebo ubrousek, který byl na stole.

Neměl to v životě lehké. Prosadit se. Nebylo to soutěžení. Ale Zdeněk Nejedlý, (pamatujete na toho ministra?) protěžoval Bedřich Smetanu. I při sestavování programů.

Dovedl promítnout zpívajícího ptáka, lektor Ivan, a pak pustil kvarteto a mával rukou, když melodie napodobovala ptačí zpěv. Přivedl posluchače k tomu, jakým zázrakem je umění, zejména muzika.

Bohumír Procházka