1997: Velká voda se valí na východní Čechy

Obloha je černá, bouří, z nebe již několik dní padají provazy deště. Následky na sebe nenechají dlouho čekat. Píše se rok 1997 a východní Čechy, ale i Moravu, zaplavuje povodeň, která za sebou nechává ohromné škody.

Během čtyř dnů na začátku července 1997 napršelo v oblasti Krkonoš i Orlických hor až 260 milimetrů srážek.

Orlice, Úpa, Stěnava, Metuje i další toky se vylily ze svých břehů. První z řek v některých obcích kulminovala na hranici stoleté vody.

V Hradci se Orlice vyřádila dokonce i na malšovickém stadionu, který skončil 9. července 1997 pod vodou kvůli protržené hrázi, jejíž komplikovaná oprava trvala deset hodin.

Z rekreačních oblastí poblíž Hradce bylo evakuováno téměř pět desítek lidí. Své domovy však museli opustit i lidé na Trutnovsku, Náchodsku či Rychnovsku a dětské tábory skončily předčasně pro více než šest stovek narychlo evakuovaných dětí.

Škody voda páchala v celém regionu včetně Orlickoústecka, kde si povodeň vyžádala největší škody, a Svitavska. V Týništi nad Orlicí dosahovala výše hladiny rekordních 395 cm. Stoletá voda tu zatopila 52 objektů - rodinných domků, přízemí koželužny a závodu Piana. Přerušila také silniční spojení mezi Týništěm a Albrechticemi nad Orlicí, kde skončilo pod vodou 120 objektů. Problémy působily naplavené kmeny a balíky sena, které ucpaly průtoky pod mosty.

„V té době jsem podnikal, prodával jsem těžkou techniku, se kterou jsme jezdili vypomáhat. Okamžitě jsme přestali fungovat jako podnikatelé, ale věnovali jsme se pomoci ostatním. Převáželi jsme lidi přes vodu pomocí traktorů, sklápěcích aut a kamionů, protože ty vodou projely,“ vzpomíná na dramatické okamžiky starosta Týniště Libor Koldinský.

Problémy však nedělala jen Orlice. Na Trutnovsku potrápila místní obyvatele Úpa, která je donutila odejít z domovů v Mladých Bukách.

Nejkatastrofálnější situace ale panovala - kromě Moravy, kde velká voda téměř smazala z mapy obec Troubky - na Orlickoústecku.

Tichá Orlice škodila hlavně v okolí Jablonného. Záchranné složky pomohly do bezpečí stovkám nešťastníků, kterým voda brala jejich majetky. V okrese zasahovalo více než 1300 hasičů a záchranný pluk civilní obrany z Kutné Hory.

Velké vody si však měly východní Čechy užít ještě dost. A to jen rok poté, co Česko paralyzovala tato povodeň. V létě roku 1998 se kvůli vydatným dešťům rozlily malé toky v podhůří Orlických hor.

Následky „devadesátkových“ povodní byly tragické a škody miliardové. Začalo se proto hovořit o opatřeních, která by dokázala dalším povodím zabránit. Smutným faktem je, že ne všude se obyvatelé řešení dočkali.

Suchý poldr v Mělčanech u Dobrušky nestojí ani devatenáct let poté, co se o něm začalo mluvit. Jeho stavbu mimo jiné brzdily spory Povodí Labe a ochránců přírody, které se podařilo urovnat teprve před měsícem. Podle Povodí Labe by stavba mohla začít v druhé polovině roku 2019, ukončení se předpokládá v roce 2021.

Zato v Hradci došlo po povodních v roce 1997 k přehodnocení situace. Práce na rekonstrukci celého systému protipovodňové ochrany probíhaly v letech 1999 až 2006 třemi samostatnými stavbami. Stávající hráze Labe i Orlice byly navýšeny a celý systém byl doplněn o další stavby tak, aby bylo město chráněno před takzvaným stoletým průtokem.

Jičínsko - Ačkoli velká část východních Čech byla před 20 lety pod vodou, Jičínska se povodně nedotkly. I proto se sem přestěhoval Martin Růžička, který utekl z Moravy až na kopec do Nové Paky. „Když někde vidím záběry z povodně, okamžitě se vžiju do situace postižených lidí. Vím, co je čeká. Už to nechci nikdy zažít,“ přiznává. „Bydleli jsme v místě, kde se stékaly řeky Morava a Bystřička. Když voda kulminovala, přímo pod okny nám tekla Bystřička a já viděl poprvé tu sílu, kdy se otočil proud a řeka tekla zpátky. Hnala všechno, co jí přišlo do cesty,“ popisuje události roku 1997.

Rodina naštěstí bydlela ve čtvrtém patře, kam voda nevystoupala. „Pracoval jsem na dráze. Tam jsme zachraňovali mašiny, všechno bylo pod vodou, mezi kolejemi plavali kapři, a tak jsme lokomotivy rychle vyváželi na kopec, aby se nezničily,“ pokračuje Růžička. Popisuje, že voda se držela v ulicích dva tři dny. Bez elektřiny tenkrát zůstali tři neděle a čtrnáct dnů bez plynu. Telefon nešel dva měsíce.

„A víte, že se našli takoví, kteří situace okamžitě zneužili? V zaplavených vesnicích nabízeli chleba za 60 korun.“ Smutná zkušenost, na kterou Martin Růžička dodnes nezapomněl.