Akorát, že ten pohled dovnitř, nemůžu se zbavit toho dojmu, ten byl dříve takový poutavější. Té elektriky, těch drátků a všelijakých součástek bylo tam víc. Teď jeden kousíček a je to celý počítač. Život jde dál. Ostatně výstava to symbolizuje. Uprostřed je jakási skládka a v ní naházeny staré obrazovky. Ty velké, neforemné, jako bývaly televize. Tak tohle všechno už jde pryč. Nic se neopravuje, všechno se vyhazuje. Vyhazují se i fungující věci.
Tenhle odpad, který vlastně není odpadem, zabírá stále více místa. Zbude tu ještě prostor pro nás, lidi? Nebo se odrovnáme jinak? Sami? Způsobů je přece spousta.
Po projevech na zahájení dostal slovo Martin Janíček se svou „hudební produkcí". Uvozovky jsou záměrně, abychom se zamysleli nad výrazem hudební. Měl před sebou takovou malou škatuličku, byla žlutá. A papír, na něm noty. Ale žádný muzikant by podle nich nic nezahrál. Martin ano. Rozličně pohyboval prsty po té škatuličce a ta vyluzovala rozličné … teď přemýšlím, zda mám napsat tóny. Zvuky. Všelijaké barvy, výšky, hlasitosti, libosti či nelibosti. Jak libo každému. Prostě koncert bez nástrojů. Škoda, nezeptal jsem se, zda by dokázal „áčko" ze stradivárek a zda by bylo jiné, než áčko od Droznovek. Lidi prostě umí. A někteří už i přestávají přemejšlet, zda je to dobře.
V úvodu jsem položil jen dvě otázky, ale zajisté bylo by jich daleko víc. Výstava je poutavá. Má svůj didaktický smysl – podrobné texty popisují všechno okolo počítačů té doby. Ale i smysl estetický. Robert a Handa Gote udělali tu i instalaci kanceláří, jak vypadaly v době mládí předvedených počítačů. Víte, co jim dalo při shánění vybavení nejvíc starostí? Sehnat obrázek tehdejšího prezidenta Gustáva Husáka, který všude visíval na stěnách.
Ještě o Merkuru. Lidová tvořivost českého člověka je úžasná. Jedním z nejpoutavějších exponátů je souřadnicový zapisovač vyrobený z dětské stavebnice Merkur. Ostatně prý i pan profesor Wichterle, když vynalézal ty oční čočky, taky jeden stroječek tam udělal z Merkuru. ⋌Bohumír Procházka
