Vernisáž zahájili manželé Krčmárikovi v sobotu 19. ledna v zámecké galerii. Pavel si prošel výstavu a bylo mu jasné, jak Dvořáka, kterého hráli, uvést. Jeho klavír a Lídy housle načali tu už několik výstav a postupně stává se ze spolupráce s nimi skvělým příkladem jak spojit oba kumšty: malbu a muziku.
Paní kurátorka vybrala krajiny, trochu architekturu. Humrecht a Peking – taková je malířova šíře. Krajina bez lidí. Jen mistrův autoportrét v úvodu výstavy. Tady zamyšlený pán, převřené oči, jakoby útěk do samoty. Ale nehraje to s vyprávěním pana synovce, jak se malíř scházel v pražské vinárně U Koštýře s přáteli. Posléze i každý den.
Inu, když maloval, byl sám. Štafle měl skládací a tak mohl hledat své náměty na kole. Kolo, když se dobře užívá, je předmětem pro samotu. S ním hledal své linie a barvy v krajině. Jistě, do Asie s kolem ne. Jen chceme ukázat šíři tvorby a zájem malířův.
Olej, uhel, tužka, pastel. Mokrý pastel, olejem rozpuštěný. Ano, i praktická a ekonomická stránka. Olej na plátně dlouho schne. Tužka a papír jsou levné.
Ale teď, když je dílo hotové, uzavřené, malíř odkudsi zhlíží, teď zajímá nás dojem. Cesty, či brázdy po orbě. Dvě, i více rovnoběžek, mizí za horizontem. Nebo na kopci kostel. Všeborsko. Ale musí se dojít. Do vrchu vystoupat. Po mokré trávě, možná i blátem. Nic není zadarmo. Nebo nám stačí dálkový pohled a interiér si přimyslíme?
Jaký rozdíl mezi plátnem a papírem, na kterém je pastel? I barevný, i věkový rozdíl.
Chce se do Bosně, kde malíř žil, když žil, podívat. Zdali tam někde zůstalo to jeho staré kolo? Nebo se rozjet a hledat Všeborsko? Ten kostelíček? Jak bychom dopadli, kdybychom našli a viděli? A není na obraze ona jedinečnost, jiná a krásnější než skutečnost?
Výstava v galerii v zámku bude otevřena do 3. března.
proChor
