Naproti tomu je tanec beze slov, či zpívání kultivované, které oslňuje barvou a harmonií. Oboje je součástí našeho života a naše svoboda spočívá v naší volbě.

Krajnosti
Ten, kdo zvolil v pátek v podvečer cestu do Lodžie, poněkud v chladu, ale skvěle, užil si krajnosti druhé. Nejprve si ve sklepení prohlédl všechna důmyslná udělátka Lhotákových. Jednoduchý fyzikální princip – a tolik zajímavého. Opět tu triumfoval člověčí Nápad.

Ale to už na zábradlí terasy netrpělivě přecházel hvězdopravec Jan Kepler, cosi si mumlal, či hledal ve svých knihách. Pak zběsile kreslil obrovským kružidlem na podlaze soustředné kruhy, aby vymezil dráhy planet. A už tu byly. Co holčička, to planeta. Pak přichází Valdštejn. Ne kníratý vévoda, ale chlapec. A tančí všichni, obíhajíc okolo slunce, i Kepler s vlajícím vousem. To vše bez slov. Jen k tomu hudba Jany Bosákové a Jany Kracíkové.


Zpěv a slovo


Pěvecký sbor Victoria pak přinesl se zpěvem i slovo mluvené. To Jiří Dědeček, písničkář a předseda českého PEN klubu ve své neobvyklé roli. Zpěv a vedení sboru má na starosti jeho dcera Viktorie. Kromě skvělé staré muziky a květnaté poezie tehdejší zaujaly i poutavé kostýmy sboru. Sama dirigentka měla sukni ušitou z papírových partitur zpívaných písní. Láska a smrt podle názvu.

Jiří Dědeček klečící u plamene lampy, aby ve tmě přečetl text. Sbor, sólistka, kteří navzdory chladu vzdali hold hudbě staré 400 let. Pak byla tma, ticho a tisícovka lip ukazovala cestu k Jičínu.
⋌Bohumír Procházka