A nebylo to jen tím, že pan farář kdysi sloužil v Jičíně. Ani tím, že je známý srandista a vypravuje vtipy. Ani ne jen tím, že spolu s Josefem Beránkem napsal poutavou knížku, která se jmenuje: Měl jsem štěstí na lidi. Pan farář Václav Vacek je moudrý člověk, i když se někdy v tom celém lidském moudru trochu utápí.

Občas naplní krédo, které taky vyslovil: „Rozdíl mezi mladým a starým farářem? Mladý často neví jak začít, zatímco starý neví jak skončit." I když on starý není. Co to je, devětašedesát? Švihák. Kostkované sako, bleděmodrá košile, odpovídající kravata. Upravený polovous, k tomu odpovídající úsměv. Neposedí. Chvilku nevydrží v klidu. Přechází, živě gestikuluje. Občas se sklání, hovoří přímo k určitým lidem. Asi je zážitek, chodit v Letohradě, kde sídlí, na jeho kázání.

Snad tři čtvrtiny svého projevu mluvil o Židech. Katolický farář. Jací to moudří lidé. Co znamenali v dějinách. Jak využívají Písmo. Pak přešel na papeže Františka. Jak dává najevo pokoru. Jak myl nohy vězňům. Jak má respekt i u lidí nekostelních. Sám ten výraz je zajímavý. Pak slovo do vlastních řad. Že církev neudělala po první válce reflexi. I kriticky k církevním hodnostářům.

Zajímavý je jeho slovník, výrazivo: „Já jsem židomil. Duchovně jsme Semité. S Josefem koukáme do toho písma… . Se starým Drškou jsme jednou byli v hospodě… . Z utečenců jsme předposraní. Milovat lidstvo je snadné. Ale bydlet s někým pod jednou střechou… ." Lidový člověk.
Tak tohle je příklad, jak může církev zasahovat do našeho života občanského. Co poví nám, lidem nekostelním.

   Bohumír Procházka