Jak se tento fenomén zrodil a co stálo u jeho vzniku jsme se zeptali lékaře Václava France, který stál u „kolébky" tradice, která již dávno překročila hranice nejen této obce, ale celého Jičínska.

Na samém počátku byl zájem můj a synovců Martina a Pavla o Cimrmana. To jsme tehdy stále něco nového vymýšleli. Třeba vydávání humoristických novin, později Řehečských novin. A od toho byl už jen krůček k tomu, abychom po vzoru mystifikace Járy Cimrmana, použili mystifikaci k tomu, že Řeheč je středobodem světa. Nejdřív to byly takové naše hry a zábava jenom pro nás a úzký kroužek lidí kolem. Ale postupně ta myšlenka uzrála a přerostla z plenek do daleko širších a vyšších sfér.

Když jsme v roce 2001 vyhlásili 1. ročník, tak jsme doufali v regionální charakter soutěže. Neměli jsme velká očekávání, ale díky internetu i mým kontaktům přišlo do klání literátů 16 prací od autorů z různých koutů republiky. To byl první krok, a pak už následovaly další ročníky, kdy se zvyšoval počet soutěžících, nabaloval se doprovodný program a další aktivity, které přilákaly zájem diváků a soutěžících. A proč ta hra na velkoobec Řeheč lidi tolik zajímá? Asi proto, že je to docela příjemná relaxace. Lidi baví, že si děláme legraci sami ze sebe a nikoho neurážíme. Prostě se snažíme dělat inteligentní slovní humor.

Začátky soutěže
Vyhlášení výsledků 1. ročníku se konalo v bývalé úlibické škole v dubnu 2002. Program byl zaměřen na vysílání první řehečské televize, pochopitelně fiktivní. Pak jsme si dali v Úlibicích repete, ale to už nám byla naše školička těsná, takže jsme požádali jičínskou knihovnu. A ta nás od roku 2004 vzala ochotně pod svá ochranná křídla a zatím tahle spolupráce funguje k oboustranné spokojenosti.

Smyslem soutěže bylo šíření humoru. Nechtěli jsme dělat nějakou další soutěž, která si hraje na něco, čím ve skutečnosti není. Chtěli jsme oslovit autory humoristy, kteří přistoupí na naši hru s mystifikací. A podařilo se. Našlo se mnoho autorů, kteří se nejen zúčastnili, ale u nás získali i první ocenění ve své tvorbě. A dneska se už pyšní vlastními vydanými knihami. A co je od nich krásné, že nezapomínají na místa svých literárních začátků a stále nám píší a soutěže se dál účastní. Jako autoři, nebo třeba jen jako diváci.

Spokojení diváci
Pravidla soutěže se několikrát měnila. V prvních ročnících jsme nechávali spíše volné téma, ale postupně, jak autoři rostli, jsme témata určovali (třeba sport, nepohádky, cestování, vaření, školní historky – to bylo snad nejlepší téma nebo dokonce i kosmonautika). Vždy v kategoriích poezie a próza. A od roku 2012 se soutěží i v písňovém textu.

A jaké máme záměry do budoucnosti? Hlavně bychom chtěli ještě pár let vydržet. Minimálně do dvacátého ročníku. Témat, která jsme nevyčerpali, je ještě hodně (třeba na řehečské svatbě, nebo příchod praotce Rěcha do našich končin…). V diáři mám plány na dalších šest sedm roků. Jako účastník nejrůznějších soutěží jsem viděl, jak se to dělá jinde. A ještě dříve jsem věděl, jak by taková soutěž neměla vypadat. Třeba že bychom neměli soutěžící pranýřovat za špatné „i", ale naopak je umět povzbudit. Když už si autor dá tu práci a něco napíše, tak je to záslužné a přínosné. Než kdyby seděl jenom u televize.

Pochopitelně, že nám do soutěže chodí i práce vyloženě slabé, které asi těžko najdou u nás ocenění. Ale to přece nevadí, když třeba přinesly radost autorovi při psaní nebo potěší někoho jemu blízkého. Ona i taková ta veršovánka: Pepíčku náš – ty dneska narozeniny máš – může potěšit právě Pepíčka. Ale už tolik neosloví porotu. Ale autor to přeci myslel dobře. Často právě u nás na soutěži pochopí, že vlastní tvorba si žádá trochu víc. A stalo se, že takový, dejme tomu autor spíše podprůměrného příspěvku, na sobě zapracoval a za několik let získal i ocenění. A to je malé vítězství naší soutěže. Autora jsme neodradili, ale zapálili a ukázali mu, jak by měl psát.

A potom ještě jedna věc. Vždycky soutěžícím říkám, že i když u nás neuspějí, mají šanci zkusit další soutěže. Třeba jsme se jako porota zmýlili. Nejsme přece neomylní. A to je velký rozdíl proti soutěžím, kde porotkyně říká autorům, že jim musela dát o pět bodů méně, protože báseň byla moc dlouhá.
Zažil jsem, že mne jedna autorka oslovila, abych jí řekl, co dělá při psaní špatně. Já její asi pětistránkovou povídku proškrtal na půl stránky. Příběh tak dostal spád a švih. A autorka mi pak napsala, že pochopila, jak má vlastně psát. Ani já nemám patent na rozum. Ale snažím se psát citem. Pochopit autora a pomoci, pokud o to má autor zájem.

A v neposlední řadě autory průběžně informujeme o soutěži. Pošleme mu pozvánku na vyhlášení, i když nebyl oceněn. Případně mu pošleme sborník oceněných prací. Prostě nezatracujeme jej. Já si totiž myslím, že i ten, kdo neuspěl, když si přečte práce oceněných a chce o psaní přemýšlet, uvědomí si, kde dělá chybu, kde by měl na své tvorbě zapracovat.

A i když je dneska jiná doba, stále věřím, že se slušnost vyplácí. Sice to někdy dlouho trvá, ale rozumný člověk to ocení, a právě ona serióznost, slušnost a to, že si na nic nehrajeme, snažíme se říkat soutěžícím pravdu, tak to k nám autory přitahuje.

Možná to zní samozřejmě, ale je řada soutěží, kde se ani neobtěžují oznámit autorům výsledek soutěže nebo poslat oceněnému, který se omluví a nedostaví se na vyhlášení, pro diplom nebo cenu. To my neděláme. My si soutěžících vážíme.

S organizátorem literární soutěže Řehečská slepice MUDr. Václavem Francem, rozmlouval   Olda Suchoradský