Nebudu rozebírat, že jich málokdy bývá „kvartetně"; bývá většinou víc. Živých i loutkových. Nebudu se ptát, kolik z nich opravdu bydlí v Řehči. Ostatně, Gottwald taky nikdy nebydlel v Gottwaldově a jak se proslavil. Ale o tom světě. Málokdo ví, jak byli blízko bombovému výbuchu nastraženému v igelitce. Nikdo netuší, že kvůli nim byla nadezděna Zeď nářků, aby na ně Arabové neházeli kamení. Jen někteří viděli fotky, jak se kvarteto koupe v Mrtvém moři (samozřejmě bez nástrojů, ale v plavkách) a ne a ne se ponořit. Atd.
Reprezentování
Ale jedno se líbí. Když jede kvarteto do Izraele, tak tam nejen popíjejí a zpívají s panem velvyslancem a zkoušejí Archimedův zákon v Mrtvém moři. Reprezentují. To znamená vozí ty české písničky k našim lidem tam usazeným. A že dochází až k slzám, to netřeba říkat. Vždyť jsou tam lidé, kteří prošli Terezínem a dalšími tábory. Ale oni také v zemi izraelské nasbírali spoustu dojmů, poznatků a fotek. Co je ale hlavní, že ne jen pro sebe. I o tom kultura je. Ve středu 20. března v knihovně dvě hodiny nestačily. Hovořili, promítali, zpívali.
Něco jiného než přednáška. Autentické vyprávění Pavla, to je ten pátý člen kvarteta. Hostitel v Izraeli a host kvarteta tady. Výborný akordenista, kantor a kapitán izraelské armády. Skrze vzpomínky na jeho známé byla řeč o terezínském ghetu, o výbuších v Izraeli, o hudbě, která spojuje. O tom, jak se smlouvá na tržištích a Češi to neumí. Taky, že se nesmí to přání, které se dává na papírku do spáry ve Zdi nářku, nikomu prozradit, jinak se nevyplní.
Řehečské kvarteto pojímá své zpívání, cestování, žertování i vážné vyprávění komplexně. Když se poprvé sešla u příležitosti Řehečské slepice skupina zpěváků (bylo to 2007?), asi málokdo tušil, že vzniká skupina, která nám má co říct po mnoha stránkách.
⋌Bohumír Procházka
