Matka Ema byla manekýnka, když přišla do Černého divadla, tak tam všichni malovali. Začala tedy malovat taky a už jí to zůstalo.

Dcera , Rampepurda, omluvila nemocnou maminku, a vysvětlovala rodinný malířský klan. Stále zůstala Rampepurdou, nepíšu to zase tak často. Jen mám výčitky, že se mi nepodařilo udělat správnou rampepurďáckou fotku. Rampepurda je skvělý pojem české literatury, a kdo ho nezná, doplňte si Poláčka. Jeho knížka Bylo nás pět, a podle ní udělaný televizní  film, kde dcera Barbora hrála Rrampepurdu, se nezapomíná.

Vlastivědné muzeum železnické bylo plné. Protože nebyly tu jen půvabné a vtipné obrázky, ale i kultura hudební hned na začátku a to péčí rodiny Maškovy (klavír  maminka a trubka syn). a klavíristky, která zahrála Barcarolu.

Liteografie, neboli kamenotisk, kterou obě dámy tvoří, je náročná technika a těžké je i vysvětlit  její princip. Pro každou barvu je třeba vyrýt jeden kámen a pak při tisku pečlivě hlídat soutisk. Není tedy divu, že v Praze jsou litografické dílny jen dvě. Ale obrázky stojí zato. Barevné, až pronikavě, v podání Srncových vtipné, až do náročna. Hlavně ale vtipné způsobem laskavým, který se někdy trefuje až do nás, diváků. A tak Barbora chodí mezi obrazy a vysvětluje. Diváci kroutí hlavami, to aby obsáhly všechny čtyři stěny.

Pak se vrátí dopředu a hovoří o své druhé práci, herectví. Nejsou to veselé příběhy z natáčení. Je to pohled na řemeslo, umění, ale i na lidské vztahy. I na to, jak se dnes filmování změnilo. „Při natáčení pro televizi, jsou dnes ty holky nešťastný.“  Pravila někdejší Rampepurda a usmívala se.  A navečer odjela.

Ale obrázky Emy a  Barbory Srncových zůstávají v Železnici aby návštěvníci mohli objevovati jemný, trochu skrytý humor. Protože výstava bude otevřena do 4. srpna.

Bohumír Procházka