A pak pravdivě bez příkras mluvil o pěkné, ale chudé zemi, kterou většina posluchačů patrně touží poznat. Zájem byl velký, i když knihovna připravila židlí dost, musely se doplňovat.

Cesty přes hranice

Pan Bičiště jezdí přes slovensko – ukrajinské hranice jako turista i jako průvodce cestovky Hoška – tour. Jeho zájem není vůbec jen profesionální. O tom svědčí tón vyprávění, ale i skutečnost, že slíbil hodinu a půl, ale skončil až po dvou hodinách. Nikdo nelitoval.

Mnozí z posluchačů měli v těch místech někoho z předků. Našinci tam jezdili pracovat do různých funkcí. Právě tak, jako teď jezdí Ukrajinci do Česka dnes za výdělkem. Není to paradoxní poučení o rozmanitosti dějin?

Lektor promítl kamenný hraniční mezník, který nafotil tam kdesi v horách, ten kdysi vymezoval československo – polské hranice. Až tak. Tedy bylo tam před válkou naše území a hranice do Polska. Ta se po válce posunula na západ. Mezník zůstal na území Ukrajiny. Svět se mění, i čáry na mapě. A lidi?

Nebudeme opakovat slova turisty, on je umí lépe. Spíš názor, který si posluchač odnesl. Nejlépe to vystihuje fotka, jak pěkná ukrajinská dívka v parádních šatech se střevíčky na vysokých podpatcích bravurně proplouvá mezi kameny a kalužemi na cestě náležitě rozbité. Další paradox. Krása a ošklivost. Opravdu? Nemá ta kamenitá blátivá cesta taky svůj půvab, svou poezii? Akorát, že se po ní nedobře chodí do práce.

Kostely, chalupy

Kostely a víry. Dřevěné chalupy, které musí přežít i dva metry sněhu. Samozřejmě i Nikola i Eržika, potažmo Olbracht. Och, zasloužily by si ty jejich hroby lepší péči…

Dobře dělá knihovna, že takhle střídá přednášky a jejich témata. Protože každá přednáška, či beseda, není jen pouhým zdrojem poučení o místě nebo tématu. Je i námětem k zamyšlení.   Bohumír Procházka